Č. 7834.

Pojištění úrazové. — Horní právo: Vlastník podniku horního neručí za pojistné příspěvky úrazové, předepsané pachtýři podniku toho.
(Nález ze dne 26. března 1929 č. 2613.)
Prejudikatura: Boh. A 6237/27 a 7279/28.
Věc: Úrazová pojišťovna dělnická v Praze (taj. Dr. Václ. Mazánek) proti ministerstvu sociální péče o úrazové pojištění. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z 21. července 1924 předepsala Úrazová pojišťovna dělnická v Praze podle § 77 odst. 2 zák. z 25. října 1896 č. 220 ř. z. Fr. A-ové jako spoluvlastnici horního podniku »Ferdinand-Zeche« v S. za příspěvkové období 1920/1. pojistný příspěvek 2 016 Kč 75 h s příslušnými úroky, který dříve byl marně vymáhán na pachtýři uvedeného podniku P. D. Námitkám proti výměru tomu podaným zsp v Praze v dohodě s báňským hejtmanstvím nevyhověla. Na odvolání Fr. R-ové zrušilo min. soc. péče v dohodě s min. veř. prací v odpor vzatý výnos i výměr Úrazové pojišťovny dělnické a vyslovilo, že odvolatelka není povinna zaplatiti úrazové příspěvky výměrem tím ji předepsané.
O stížnosti vytýkající tomuto rozhodnlutí nezákonnost uvážil nss toto:
Předmětem sporu jest jedině otázka, ručí-li vlastník horního podniku jako propachtovatel za pojistné příspěvky úrazové, předepsané pachtýři tohoto podniku, které na něm marně byly vymáhány, v konkrétním případě, ručí-li za ně Fr. A-ová, která jako spoluvlastnice horního podniku »Ferdinand-Zeche« v S. přenechala P. D-ovi soukromoprávní úmluvou tyto míry dolové k zužitkování. Spornou otázku zodpověděl žal. úřad v nař. rozhodnutí záporně. Vyslovil v něm, že Fr. A-ová mění povinna zaplatiti úrazové příspěvky, jejímu pachtýři P. D-ovi předpsané a marně na něm vymáhané. Při tom vycházel žal. úřad z názoru, že ručební její povinnost nelze opříti ani o ustanovení § 187 hor. zák. ani o předpis § 77/2 zák. č. 220/1896 o přímých daních osobních. Stížnost naproti tomu snaží se dovoditi z obou těchto zákonných ustanovení, že vlastník propachtovaného horního podniku ručí za úrazové příspěvky jeho pachtýři předepsané.
Stížnosti nelze dáti za pravdu. Zákon o pojištění dělníků pro případ úrazu z 28. prosince 1887 č. 1 ř. z. z r. 1888, jenž podle § 1 vztahuje se i na dělníky a závodové úředníky zaměstnané v dolech na nerosty nevyhrazené, ustanovuje v § 21, že podnikatel jest povinen zaplatiti pojistné, a v § 11, že za podnikatele podniku k pojištění povinného pokládá se ten, na jehož účet provozování se děje. Že podnikatelem ve smyslu tohoto zákonného ustanovení jest v daném případě P. D., jemuž také nejprve placení pojistného jako jeho osobní závazek podnikatelský podle § 21 úr. zák. bylo předepsáno, o tom není sporu. Od této osobní povinnosti podnikatelovy dlužno přesně rozeznávati ručební povinnost osoby jiné, která podnikatelem ve smyslu § 11 úr. zák. není. O ručební povinnosti jiných osob, zejména osoby, která podnik úrazovému pojištění podrobený propachtovala nebo jinak k zužitkování přenechala, zákon úrazový sám ani žádný pozdější zákonný předpis, jej doplňující nebo měnící, neobsahuje vůbec žádného ustanovení.
Nemohouc se dovolati žádné výslovné normy, ručební povinnost propachtelovu za úrazové příspěvky stanovící, pokouší se stížnost dovoditi povinnost takovou v daném případě, kde jde o propachtování podniku horního, především z předpisu § 187 odst. 1 hor. zák., kde jest ustanoveno ve větě první, že každý podnikatel hor jest hornímu úřadu odpovědným za zachování horních zákonů při provozu svého dolování, a ve větě následující, že tato povinnost neruší se ani propachtováním díla. Stížnost poukazuje na to, že podle historického vývoje horního zákonodárství jest sociální pojištění zaměstnanců hor integrující jeho součástí a bylo původně svěřeno úřadům horním, které ještě dnes v tomto oboru spolurozhodují, dovolává se zejména ustanovení §§ 200 lit. f), 210, 220 hor. zák. a zák. o bratrských pokladnách z 23. července 1889 č. 127 ř. z., jejichž úkoly jsou v podstatě shodné s úkoly úrazových pojišťoven, a poukazuje dále na cís. nař. č. 80/1914, příp. zák. č. 523/1917 o zřízení úrazové pojišťovny dělnické a konečně na zák. č. 207/1919, kterým samostatné úrazové pojištění bylo zrušeno a včleněno do zák. č. 1/1888. Z těchto norem snaží se stížnost dovoditi, že normy ty nepřestaly býti integrující součástí horního zákonodárství, t. j. horních zákonů ve smyslu § 187 první věty hor. zák. a že na zachování jich dozírají i dnes horní úřady, pročež prý i dnes podnikatel hor jest za ně odpovědným horním úřadům, byť i ne výlučně a na prvním místě. Ze souvislosti 1. a 2. věty § 187 hor. zák. dovozuje pak stížnost dále, že výklad tohoto ustanovení, jakoby vlastník hor, který je propachtoval, ručil jen za zachování těch horních zákonů, za jichž zachování jest odpovědný jen hornímu úřadu, jest nesprávný.
Názor hájený stížností nemohl však nss uznati za správný. Opíraje se o usnesení svého odborného plena ze 6. prosince 1926 zabýval se nss výkladem § 187 1. odst. hor. zák. a jeho dosahem již v nál. Boh. A. 6237/27. V nálezu tom byl vysloven a podrobně odůvodněn právní názor, že slova obsažená v cit. § »jest odpověděn báňskému úřadu«, nemají jiného významu, než že báňský úřad jest oprávněn doháněti podnikatele hor a vynutiti na něm, aby dodržel ony předpisy hor. zákonů, které již dle jiných předpisů zákonných jsou svěřený péči úřadů báňských, tedy jistě především předpisů rázu policejního, předpisů majících za účel národohospodářskou péči o provoz hor, (§ 1 zák. z 21. července 1871 č. 77 ř. z.) a snad i ještě předpisů takových, v nichž jde o onen zvláštní zájem veřejný, za jehož ochránce báňské úřady byly ustanoveny, na rozdíl od takových předpisů, jež upravují práva a závazky vůči osobám třetím (na př. § 136 hor. zák.). Jistě však bude míti tato vynucovací kompetence úřadů báňských svou hranici tam, kde rozhodovací nebo dozorčí moc jest svěřena úřadům jiným, neboť nedá se mysliti, ani ze stručného znění § 187 hor. zák. dovoditi, že by zákonodárce chtěl tímto předpisem učiniti z báňských úřadů nějaké exekuční orgány, sloužící k vynucování závazků, o nichž judikovati přísluší úřadům jiným. Na názorech v cit. nálezu vyslovených, které doslova byly převzaty žal. úřadem do odůvodnění nař. rozhodnutí, setrvává nss i v daném případě a neshledává příčiny, aby se od nich uchýlil.
Jest připustiti, že úkolem bratrských pokladen, pokud podle § 1 zák. č. 127/89 poskytovaly invalidům provise a to podle § 4 tohoto zák. také v důsledku utrpěného úrazu, bylo plnění povinnosti, předepsaných v 10. hlavě hor. zák. č. 146/54 o podporování horníků pomoci potřebných a že z této příčiny cit. zákon o bratrských pokladnách jest provedením hor. zákona a proto součástí horního zákonodárství. Tento právní stav byl však změněn cís. nař. č. 80/14 o úrazovém pojištění horníků, který v § 1 rozšířil platnost ustanovení zák. o úrazovém pojištění dělníků č. 1/88 na všechny horní podniky, podrobené dozoru báňských úřadů, v zásadě však ustanovení zák. o bratrských pokladnách, pokud se týče poskytování provisí z důvodu utrpěného úrazu, ponechalo nedotčeno (arg. § 14 cís. nař. č. 80/14). Z toho jest zjevno, že rozšíření platnosti úraz. zák. č. 1/88 na horníky znamená pro tyto zaměstnance zřízení zvláštního úrazového pojištění, které se zákonodárstvím horním není v nutné souvislosti, jako tomu bylo při pojištění bratrských pokladen. To potvrzuje i skutečnost, že kompetence, jak dozorčí tak i rozhodovací, pokud jde o pojištění horníků, nebyla svěřena jako podle zák. o bratrských pokladnách úřadům horním, nýbrž úřadům politickým. Pokud však úřadům horním zachováno bylo spolupůsobení a spolurozhodování, jest to jen důsledek toho, že jde o pojištění dělníků zaměstnaných v horních podnicích, podrobených dozoru úřadu báňských. Na tomto stavu nebylo změněno nic ani pozdějším zákonem č. 523/17 ani zákonem č. 207/19, které na zásadách shora vylíčených nevykonaly žádné změny.
V daném případě jde o závazek platiti úrazové příspěvky předepsané pachtýři horního podniku, vlastníkem jeho jako propachtovatelem. O závazku takovém rozhodují podle § 23 odst. 6 úr. zák. zsp a min. soc. péče, ovšem podle § 50 odst. 3 úr. zák. v dohodě s úřady horními. Nad splněním této povinnosti osobou, které zaplacení úrazových příspěvků bylo uloženo, podnikatelem nebo vlastníkem hor, není však svěřena dozorčí moc úřadům báňským. Za splnění této povinnosti není tedy vlastník hor podle toho, co bylo výše řečeno, odpověděn báňskému úřadu ve smyslu § 187 první věty hor. zák. Není-li však takovéto odpovědnosti, pak nelze ani z 2. věty tohoto § dovozovati, že by vlastník hor odpovídal, t. j. ručil za splnění této povinnosti osobou, které svůj důl propachtoval, a jež jako podnikatel předepsané úrazové příspěvky nezaplatila.
Pokud tedy stížnost shledává nezákonnost nař. rozhodnutí v tom, že žal. úřad vyloučil ručební povinnost Fr. A-ové, jako spoluvlastnice hor. za úrazové příspěvky z jejího propachtovaného podniku pachtýři předepsané proto, poněvadž ji z § 187 hor. zák. odvoditi nelze, jest stížnost bezdůvodná.
Stížnost shledává nezákonnost nař. rozhodnutí dále také y tom, že žal. úřad odmítl použiti analogie předpisu § 77/2 zák. o osobních daních z příjmu č. 220/1896. Její přípustnost snaží se stížnost dovoditi zejména z povahy úrazového pojistného jako dávky veřejné, včlenění úrazové pojišťovny do systému veř. správy státní, z toho, že pojistné platí se z podniku pojištění podrobeného, a z toho, že subjektem pojistné povinnosti je podnikatel jako nositel funkcí, jež podnik vyžaduje.
Řešením sporné otázky, lze-li ručební povinnost vlastníka a zároveň propachtovatele podniku za úrazové příspěvky pojistné, předepsané pachtýři jako podnikateli, opříti o předpis § 77/2 zák. č. 220/1896, jeho analogickým použitím, se nss také již zabýval a zodpověděl ji záporně. Již ve shora cit. nál. Boh. A. 6237/22 vysloven byl právní názor, že použitá § 77/2 zák. č. 220/1896 na příspěvky k ústřednímu zaopatřovacímu fondu bratrských pokladen, které byly předepsány pachtýři, podle zák. z 29. října 1919 č. 608 Sb. jest vyloučeno proto, poněvadž jde o předpis specielní, vydaný výhradně jen pro daň výdělkovou. Analogické použití jeho není pak možno z toho důvodu, že analogie předpokládá, že jde o poměry podobné. O takovéto podobnosti však mluviti nelze, ježto mezi daní výdělkovou a příspěvky k uvedenému zaopatřovacímu fondu jest podstatný pojmový rozdíl a jde o právní instituce podstatně odlišné.
Z týchž právních názorů vycházel nss také v dalším nál. Boh. A. 7279/28, ve kterém potvrzení správnosti úsudku o nepřípustnosti analogického použití ustanovení § 77/2 cit. zák. na úrazové příspěvky čerpal ještě i ze zásady vyslovené v § 111 úst. listiny, podle něhož smějí se daně a veř. dávky vůbec ukládati jen na základě zákona. Z toho plyne, že každý zákon, jímž se ukládá daň nebo veř. dávka, musí býti vykládán přesně, neboť se jím zasahuje do právní sféry jednotlivcovy a ukládají se veřejnoprávní povinnosti, a nelze tedy ukládati nebo rozšiřovali povinnosti a závazky, kterých zákon způsobem nepochybným neukládá. Že úrazové pojistné jest veř. dávkou, stížnost sama výslovně uznává, a nelze o tom vzhledem k právní povaze pojistného toho pochybovati. Platí tedy i o něm uvedený předpis § 111 úst. listiny, vylučující uložení dávky jinak než na základě určitého zákona, takže pouhou obdobou zákona platného pro jinou dávku veřejnou nebo daň učiniti tak nelze.
Je-li podle toho, co bylo řečeno, jakákoliv analogie vůbec nepřípustná, nelze se dovolávati ani analogie § 77 odst. 2 zák. č. 220/1896, ani § 172 zák. č. 221/1924, který ostatně připouští jen, že pro určité druhy závodů a podniků může býti ustanoveno, že i pronajímatel ručí za pojistné nemocenské, invalidní a starobní nájemcem nezaplacené.

Citace:

č. 7834. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 508-512.