Č. 7813.

Jazykové právo. — Technikové soukromí: I. »Orgány republiky« ve smyslu § 1, odst. 2. bodu 1. jaz. zák. jsou jen trvalé články státního ústrojí (instituce čili zařízení). — II. Vlád. nař. č. 17/26, pokud v čl. 2, odst. 3. prohlašuje za orgány republiky zeměměřiče a autorisované civilní techniky, odporuje zákonu. — III. VI. nař. č. 17/26 jest opatřeno náležitým počtem podpisů členů vlády.
(Nález ze dne 18. března 1929 č. 2141/28.)
Prejudiktatura: Boh. A. 6741/27, 6783/27.
Věc: Ing. Heřman G. v B. (adv. Dr. Frt. Wien-Claudi z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací (min. r. Jan Cílka) o jazykovou zkoušku.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výnosem, proti kterému jest podána stížnost, vyslovilo min. prací, že Heřman G., civ. geometr v B., se má podrobiti zkoušce ze státního jazyka; při intimaci výnosu sdělila osp v Bruntále G-ovi s poukazem na čl. 60—68 jaz. nař., že zkoušku jest vykonati do 4. srpna 1926.
Stížnost dovozujíc, že výnos min. se opírá jedině o ustanovení jaz. nař. (čl. 2 odst. 3 a čl. 60 a násl.), shledává jej nezákonným proto, že jaz. nař. vůbec v celku a jeho ustanovení o zeměměřičích a autorisovaných civilních technicích zvláště jsou neplatná. S hlediska formálního pokládá stížnost celé jaz. nař. za neplatné proto, že není podepsáno všemi ministry, ač provedením jaz. zák. podle jeho § 9 byli všichni ministři pověřeni. Věcný důvod jeho neplatnosti vidí pak stížnost v tom, že subsumpce zeměměřičů a autorisovaných civ. techniků pod pojem orgánů republiky ve smyslu §§ 1 a 2 jaz. zák. vyslovená v čl. 2 odst. 3 jaz. nař., a důsledkem toho i další předpisy, týkající se těchto techniků a obsažené v čl. 60 a násl. jaz. nař. odporují jaz. zák., § 128 úst. listiny a smlouvě, uzavřené mezi čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými a republikou čsl. v St. Germainu, jakož i zásadám o organisaci státní stavební služby, vyhlášeným min. nař. ze 7. prosince 1860 č. 268 ř. z.
Ježto stížnost tvrdí, že celé jaz. nař., jehož ustanovení jsou právním základem naříkaného rozhodnutí, jest neplatné již z formálních důvodů, t. j. proto, že není podepsáno všemi ministry, bylo se nss-u vypořádati nejprv s touto námitkou. Její bezdůvodnost dokázal nss v nál. Boh. A. 6741/27. Shledává-li stížnost argument pro svůj názor, že jaz. nař. 7
vyžaduje k své platnosti podpisů všech ministrů, v ustanovení zák. o mimořádných opatřeních ze 14. dubna 1920 č. 300 Sb., že nařízení podle něho vydaná musí býti podepsána dvěma třetinami členů vlády, je na omylu. Neboť specielní předpisy o formě nařízení, vydaných podle tohoto zákona, jež vyžadují také, aby takováto nařízení byla podepsána presidentem republiky, platí právě jen pro ně, a nelze jich ani použiti, ani z nich nic vyvozovati pro náležitosti nařízení nevydaných na základě cit. zák., při nichž záleží jedině na tom, aby bylo dbáno předpisu § 84 úst. list.
Pokud stížnost namítá materielní neplatnost oněch ustanovení jaz. nař., která se týkají autorisovaných civ. techniků z důvodu, že jsou v rozporu s normami prve zmíněnými (jaz. zákon, úst. listina, smiouva St. Germainská, nař. č. 268/1860 ř. z.), shledal nss účelným, aby nejprve podrobil své kognici otázku, zda jaz. zákon, k jehož zevrubnějšímu provedení bylo jazykové nařízení vydáno, poskytuje potřebný podklad pro ona ustanovení.
Tento zákon stanoví v § 1, že jazyk čsl. je státním oficielním jazykem republiky, v němž se zásadně děje úřadování všech soudů, úřadů, ústavů, podniků a orgánů republiky, a v § 2, kdy a kterak soudy, úřady a orgány republiky výjimečně úřadují i v jazyku jiném. Pojem »orgán republiky« nedefinuje ani zákon, ani jaz. nařízení; toto v čl. 2 odst. 3 jen exemplifikativně (slovo »zejména«) uvádí, že jimi jsou i zeměměřiči a autorisovaní civ. technikové; další ustanovení obsažená v čl. 60 a násl. platí o nich jen jako důsledek, připínající se k předpisu čl. 2 odst. 3. Jde tedy o to, má-li pojem »orgán republiky« v jaz. zákoně takový význam, že jaz. nařízení právem pod něj subsumovalo zeměměřiče a autorisované civ. techniky.
Zabývaje se touto otázkou, shledal nss v souhlase s usnesením svého odborného plena z 10. prosince 1928, že jaz. zákon, byť i, jak řečeno, pojem ten nedefinoval, přece poskytuje pro jeho vymezení spolehlivou oporu po stránce negativní a positivní. Že výraz »orgány republiky« nelze pojímati v obvyklém jeho smyslu, vyjadřujícím kolektivně soubor všech činitelů, jednajících k cíli, aby stát tvořil a projevoval svou vůli, plyne již z toho, že zákon klade vedle sebe pojmy soudy, úřady, ústavy, podniky a orgány, takže posléz uvedenému pojmu zjevně nepřikládá tak široký význam, aby jím vystiženy byly všecky nebo jen některé z těchto ostatních institucí. Nejsou tedy orgány republiky ve smyslu jaz. zákona, zejména ani její soudy neb úřady. Že zákon za orgány republiky zásadně a všeobecně nepokládá útvary, zřízené na podkladě samosprávy, i když jim jest státem svěřeno obstarávání určitých úkonů proň (obce činné v přeneseném oboru působnosti), podává se z toho, že pro tyto platí zásady § 3, od zásad § 1 odlišné, následkem čehož se ustanovení tohoto § 1 na ně nedají vztáhnouti. Konečně také orgány republiky nejsou úředníci a zřízenci státu u soudů, úřadů, státních ústavů a podniků jako jednotlivci, ač v zákonodárství se osoby tyto leckdy tímto pojmenováním označují (srov. §§ 17 a násl. jur. normy a čl. 4 zák. č. 125/27). To plyne z § 1 posl. odst. jaz. zák., jímž se vyhrazuje nařizovací moci vydání podrobnějších předpisů o povinnosti jmenovaných osob, aby uměly Československy. Toto ustanovení nelze chápati jinak, než že zákonodárce počítal s notorickou skutečností, danou v době, kdy jaz. zákon vstoupil v účinnost, že ne všichni zaměstnanci ve službě státu jsou znalí čsl. jazyka tak, aby v něm mohli úřadovati, jak to vyžaduje ustanovení § 1 bodu 1 jaz. zák., a že pokládal za potřebná opatření, aby tohoto cíle budoucně bylo dosaženo. (V tomto smyslu jaz. nař. v čl. 60 a násl. zákon také provádí). Při této disposici zákona bylo by holou nemožností, aby se »orgánem republiky«, pro který je závazným předpis o úřadování ve státním oficielním jazyku již ode dne, kdy jaz. zákon vstoupil v účinnost, rozuměl každý jednotlivý zaměstnanec státu. To jsou momenty, z nichž se dá těžiti pro vymezení pojmu »orgán republiky« po stránce negativní.
Positivní podklady pro řešení otázky nalézti lze v těchto ustanoveních zákona: § 1 jaz. zák. prohlašuje jazyk čsl. za státní oficielní jazyk republiky, čímž vyjadřuje, že tohoto jazyka státního užívá zásadně — pokud nejsou připuštěny odchylky — k veškerým svým projevům. Své projevy činí stát prostřednictvím různých institucí, které si zřídil a tak vypravil, aby jimi jako svými nástroji deklaroval svou vůli ve věcech, jichž obstarávání těm kterým institucím svěřil. Praví-li pak zákon, že ve státním oficielním jazyku se děje úřadování všech soudů, úřadů, ústavů, podniků a orgánů republiky, je zřejmo, že slovem »orgány« chce vyznačiti všecky ty instituce státu, které nedají se zařaditi pod ostatní svým pojmenováním pregnantně charakterisovaná zařízení (soudy, úřady, ústavy, podniky). Z toho se dá soudit, že orgánem republiky míní zákon instituci, povolanou k tomu, aby byla v mezích úkolů jí přidělených nástrojem vůle státu a aby ji zaň projevovala. Táž myšlenka sesíleně dochází výrazu v § 2 jaz. zák. Z jeho odst. 2 jde jasně na jevo, že nejen u soudu a úřadu, nýbrž i u orgánu zákon předpokládá jistou místní a věcnou kompetenci. (»Soudy, úřady a orgány, jichž působnost vztahuje se na okres soudní ... jsou ve všech věcech, jichž vyřízení náleží jim na základě toho, že působnost jejich vztahuje se na tento okres ...«). Stejně předpokládá u veřejných orgánů takovouto kompetenci i § 8 jaz. zák., jenž zmocňuje státní moc výkonnou, aby upravila v duchu zákona užívání jazyků také pro orgány, »jichž působnost vztahuje se na menší obvody než jest soudní okres, anebo jež nemají svého zvláštního obvodu.«
Na základě uvedených positivních a negativních momentů ze zákona se podávajících dojde se k závěru, že výrazem »orgány republiky« rozumí jaz. zákon trvalé státní instituce jako takové, jež jsou rozdílné od soudů, úřadů, ústavů a podniků republiky a které jsou stejně jako soudy a úřady vybaveny určitou místní a věcnou kompetencí. Jednotlivec — fysická osoba — je orgánem republiky jen tehdy, soustředili se v jeho osobě veškeré výkony funkce, svěřené orgánu (jako instituci) v okrsku mu přikázaném.
Naproti tomu nelze — jak se domnívá stížnost — charakterisovati pojem »orgánu republiky« požadavkem, aby byl právnickou osobou, nadanou státní mocí vrchnostenskou. Stížnost dospívá k tomuto požadacku dedukcí, že orgány nutno pokládati za něco, co je koordinováno soudům, úřadům a podnikům státním. Avšak z takovéto koordinace neplyne závěr, že by orgány musely být právnickými osobami už proto, poněvadž jimi nejsou ani soudy, ani úřady, které nemají samostatné právní subjektivity a jsou jen články aparátu, jehož používá právnická osoba — stát. A stejně se z oné koordinace nedá dovoditi, že by vykonávání státní moci vrchnostenské tvořilo podstatný znak orgánu, když ani u úřadů tímto znakem není. (Srov. Boh. A. 6783/27 adm.).
S právního hlediska prve vytčeného jest nyní zkoumati, spadají-li zeměměřiči pod pojem »orgánu republiky« ve smyslu jaz. zákona.
Zeměměřiči, které čl. 2 odst. 2 jaz. nař. uvádí zvlášť vedle autorisovaných civ. techniků, rozumí nařízení zřejmě civilní geometry, kteří jsou podle § 1 lit. i min. nař. ze 7. května 1913 č. 77 ř. z. jednou z kategorií civilních techniků, a nikoli měřičské úředníky státní ve smyslu § 12 zák. z 23. května 1883 č. 83 ř. z. a zák. z téhož dne č. 84 ř. z., v době vydání nař. rozhodnutí platných, pro něž platí ustanoveni jaz. zákona a jaz. nařízení o státních úřednících vůbec. Proto jest posuzovati položenou otázku podle ustanovení, která platí o civilních technicích vůbec.
Instituce civilních techniků — kteří dříve nazýváni byli autorisovaní soukromí technici — byla zavedena § 27 nař. stát. min. z 8. prosince 1860 č. 286 ř. z., kterým vyhlášeny byly základy pro organisaci státní stavební služby, schválené nejvyšším rozhodnutím z 6. října 1860. V § 27 tohoto nařízení jest ustanoveno, že úkol státních stavebních orgánů má se omeziti vůbec jen na nejnutnější a na to, co se týká přímo státu a co za přímého vlivu jeho úplně spolehlivě lze provésti. Pro obstarávání ostatních, do oboru technického spadajících záležitostí obcí, korporací a obecenstva atd. ustanoviti jest nezávisle na státní službě civilní inženýry, jichž v případě potřeby také pro státní stavební záležitosti za odměnu může býti použito. Instituci civ. inženýrů jest upraviti zvláštním předpisem. To stalo se nařízením stát. mini. z 11. prosince 1860 č. 36 413 (vyhlášeným v čes. zem. zák. r. 1861 pod č. 1.), které bylo min. nař. ze 7. května 1913 č. 77 ř. z. z části změněno, z části v platnosti zachováno. Podle těchto předpisů udílí oprávnění (autorisaci) k samostatné praxi zem. politický úřad. § 7 nař. stát. min, pozměněný § 16 min. nař. č. 77 z r. 1913 ř. z. jen ohledně profesorů a docentů, vyučujících praktické obory na vyš. školách techn., ustanovuje, že s vlastností oprávněného technika nemůže býti spojen placený státní úřad, že však takový technik jest zavázán v technických záležitostech vlády na vyzvání úřadů k tomu oprávněných poskytnouti žádanou výpomoc místo státních stavebních orgánů. Tato může záležeti ve výkonu jednotlivých aktů nebo v pověření trvalým dohledem, vedením stavby atd. za odměnu, která pro úkony obyčejně se vyskytující bude určena podle tarifu, který každý zem. úřad zvláště ustanoví. Úřední činnost nelze požadovati mimo stavební okres, v němž má technik své sídlo, a proti jeho vůli nesmí trvati déle než 30 dnů v roce.
Z těchto předpisů jde na jevo, že civ. technici mají v relaci k obstarávání úkonů státní správy jedině povinnost, poskytovati »na místo státních orgánů stavebních« výpomoc v míře stanovené v cit. § 7. Poskytujíce ji na dožádání úřadu, konají funkce, jež zpravidla připadají zaměstnancům, ustanoveným státem pro jeho vlastní službu stavební, nahražují tedy pracovní sílu těchto zaměstnanců. K obstarávání státní služby stavební nejsou organisovány zvláštní úřady, nýbrž výkony její spadají do působnosti politické správy; samostatné stavební a technické úřady s vlastním oborem působnosti byly § 3 nař. č. 268 ř. z. z r. 1860 zrušeny. Nemá-li však stát sám ve své vlastní organisaci pro stav. službu zvláštních samostatných institucí (úřadů) s vlastní kompetencí a pověřil-li vykonáváním jejím politické úřady, jimž přiděleni jsou odborně kvalifikovaní úředníci a zřízenci, takže tyto jsou nositeli kompetence v oněch záležitostech, pak nelze také říci, že by civ. technik, který na vyzvání úřadu má povinnost, poskytnouti mu svou odbornou znalostí výpomoc, a který tím dočasně a pro určitý výkon vstupuje na místo státního stavebního úředníka, měl z důvodu této své povinnosti anebo i z důvodu svého skutečného použití uvedeným způsobem kvalifikaci orgánu republiky ve smyslu § 1 jaz. zák., která — jak bylo dovoženo — vyžaduje existenci určité místní a věcné kompetence orgánu samého.
Tento nedostatek kompetence, tvořící náležitost pojmu »orgán republiky« nemůže nahražovati skutečnost, že úkony civ. techniků provedené v oboru jejich působnosti mají podle § 5 nař. stát. min. u správních úřadů stejnou váhu, jako kdyby byly sdělány zeměpanskými úředníky stavebními pod úřední autoritou, neboť tím se staví jenom výkony jejich na roven s výkony státních stavebních úředníků, kteří sami nejsou orgány republiky ve smyslu jaz. zákona, aniž by z toho něco resultovalo pro otázku kompetence. Bez významu je konečně také, že civ. technikové podléhají disc. moci polit, úřadů, neboť účelem tohoto ustanovení jest, aby dána byla záruka pro řádné vykonávání povolání civ. techniků ve všech směrech, tedy také i v tom, kde nejsou činni pro stát.
Z těchto úvah se podává závěr, že ustanovení čl. 2 odst. 3 jaz. nař., prohlašující zeměměřiče a autorisované civ. techniky za »orgány republiky« po rozumu jaz. zák., dává pojmu tomuto význam, pro který tento zákon neposkytuje opory, že tím překračuje meze, vytknuté v jeho § 8 odst. 1 a v § 55 úst. listiny nařízení pro zevrubnější provedení jaz. zákona a že je neplatné.
Nejsou-li zeměměřiči a autorisovaní civ. technikové orgány republiky po rozumu jaz. zákona, pak na ně nelze použiti ustanovení čl. 60 a násl. jaz. nař., jednajících o jazykové způsobilosti orgánů republiky vůbec. Následkem toho nelze od st-le požadovati, aby se podrobil zkoušce ze státního jazyka, a nař. rozhodnutí, které tak učinilo, je v rozporu se zákonem. Bylo-li však rozhodnutí to zrušiti podle § 7 zák. o ss již z tohoto důvodu, nebylo třeba, aby se nss ještě obíral otázkou, neodporuje-li rozhodnutí úst. listině a smlouvě St. Germainské.

Citace:

č. 7813. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 454-458.