č. 7979.

Zaměstnanci veřejní. — Vojenské věci: 1 O rozdílné povaze »dovolené s čekatelným« u státních úředníků civilních a »do volené s čekaným« u vojenských gážistů. — 2 Vojenský gážista, který byl 1. ledna 1926 na dovolené s čekaným, nemá — dokud nebyl znovu povolán k činné službě — nároku na převod do platů zák. č. 103/26.
(Nález ze dne 29. května 1929 č. 10586.)
Věc: Dr. Jaroslav K. v Užhorodě proti ministerstvu národní obrany o převod do nových platů podle zák. č. 103/26.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-li, majoru justiční služby, byla dnem 1. července 1925 udělena 12měsíční dovolená s čekaným, a byla pak dvakráte prodloužena vždy na dalších 6 měsíců, posléze do 31. června 1927. Žádostí z 8. září 1926, jakož i rozkladem z 24. února 1927, podaným do výnosu mno ze 4. února 1927, jímž mu bylo také od 1. ledna 1927 přiznáno pouze dosavadní čekané, vyměřené podle požitkových předpisů platných před vydáním zák. č. 103/26, domáhal se st-1, aby byl převeden do platů stanovených tímto zákonem, a aby mu bylo čekané vyměřeno podle těchto platů.
Nař. rozhodnutím byla tato st-lova žádost zamítnuta z těchto důvodů: »Po celou dobu dovolené s čekaným dostával a dostává st-1 čekané podle § 24 lit. b) rak. uh. služ. předpisu K-4 díl 1, resp. čsl. služ. předpisu H-2-1 § 22, rovnající se zaopatřovacím požitkům, vyměřeným se zřetelem k § 6 zák. č. 76/22 podle plat. stupně a hodu. třídy (6/4), které měl přímo před odchodem na dovolenou s čekaným. Nárok na převod do nových platů podle zák. č. 103/26 vznikne mu vzhledem k ustanovení § 198 cit. zák. teprve, bude-li mno povolán k opětnému nastoupení činné služby«.
O stížnosti uvážil nss toto:
Platový zákon nemá přímého ustanovení o tom, které zaměstnance jest k 1. lednu 1926, jakožto dnu, kdy platový zákon nabyl účinnosti, převésti do platů tohoto zákona. Praví-li však § 196 odst. 1, že služ. příjmy tímto zákonem nově stanovené nastupují na místo dosavadních stálých služebních požitků (služné, místní přídavek, funkční přídavek a t. d.), plyne z toho důsledně, že na převod do nových platů k 1. lednu 1926 má principielně nárok jen ten zaměstnanec, který v tento den pobíral ony služební požitky, na jejichž místo nastupují služební příjmy platovým zákonem nově stanovené, tedy který v uvedený den pobíral stálé služ. požitky ve smyslu § 196 odst. 1, t. j. služ. požitky aktivní tam vypočítané.
Pouhým důsledkem této zásady jest ustanovení § 198 plat. zák., jež praví : »Zaměstnanci v trvalé nebo dočasné výslužbě převedou se při reaktivaci do nových platů podle pravidel pro převod do nových platů (§§ 166 až 197) podle stavu v den jejich odchodu do dočasné, případně trvalé výslužby. Stejně sluší postupovati, bude-li zaměstnanec na dovolené s čekatelným povolán k činné službě«. — Totéž platí obdobně dle další věty § 198 při povolání voj. gážisty ve výslužbě k činné službě v míru ve smyslu § 120 odst. 2 a při povolání voj. gážisty v záloze k činné službě ve smyslu § 119.
Z toho jde, že zaměstnanci, kteří byli před 1. lednem 1926 dáni na dovolenou s čekatelným a tedy v den účinnosti zák., t. j. dne 1. ledna 1926, činnou službu nekonali, nejsou účastni převodu do platů dle zák. č. 103/1926, leč až by byli po 1. lednu 1926 k činné službě povoláni.
Podle § 3 odst. 2 téhož zák. rozumějí se v ustanoveních části páté až sedmé — do níž jest zařaděn § 198 — výrazem »zaměstnanec« osoby, pro něž platí ustanovení části prvé až čtvrté, tedy i voj. gážisté, neboť o nich jedná část čtvrtá. Z toho jde, že principielně § 198, pokud mluví o zaměstnancích, rozumí tím také voj. gážisty a že by tedy také v druhé větě slovy »zaměstnanec na dovolené s čekatelným« bylo rozuměti též voj. gážisty.
Stížnost namítá však proti tomuto pojetí, že u voj. gážistů se poměr »dovolené s čekatelným« vůbec nevyskytuje, nýbrž toliko poměr »dovolené čekaným«, který je prý podstatně jiný než poměr dovolené s čekatelným u jiných státních zaměstnanců. Z toho usuzuje, že na voj. gážisty na dovolené s čekaným § 198 plat. zák. vůbec se nevztahuje, a poněvadž se na ně nevztahuje, že mají nárok na převod do nových platů k 1. lednu 1926 tak, jako by konali činnou službu.
Jest ovšem přisvědčiti stížnosti, že poměr dovolené s čekatelným u civilních a dovolené s čekaným; u vojenských zaměstnanců státních jest upraven odlišně. Civilní státní zaměstnanec obdrží »dovolenou s čekatelným« jen tehdy, není-li pro něho následkem změny v organisaci služby dočasně žádného místa k disposici nebo nastanou-li okolnosti, které jeho další službu činí nepřípustnou z důležitých důvodů služebních (§ 73 služ. pragmatiky), má na dovolené s čekatelným nárok na plné služné, posléze brané, leč že by jeho normální výslužné, které by mu náleželo při přeložení do výslužby, bylo vyšší, doba ztrávená na dovolené s čekatelným jest včítatelna pro vyměření výslužného a úředníci na dovolené s čekatelným jsou v ostatních směrech kladeni na roven úředníkům na dočasném odpočinku (§ 74 téhož zák.). Naproti tomu voj. gážistům »dovolená s čekaným« udílí se nejen ze služ. důvodů a při snížení početního stavu, tedy z důvodů obdobných důvodům uvedeným v § 73 služ. pragm., nýbrž i z důvodu jejich neschopnosti ke službě, lze-li se nadití, že schopnosti ke službě opět dosáhnou, a z některých důvodů jiných (§ 2 lit. B č. 8 rak.-uh. služ. předpisu o dovolených voj. gážistů A-31); požitky, jež na této dovolené mají, jsou požitky, jež by jim náležely, kdyby dnem obchodu na dovolenou byli přeloženi definitivně do výslužby (§ 24 lit. b) býv. rak. uh. služ. předpisu požitkového K 4 díl 1 resp. § 22 čsl. služ. předpisu H - 2 1), doba na této dovolené ztrávená nečítá se do služ. doby rozhodné pro vyměření výslužného (§ 28 zák. č. 76/22), nečítá se však ani do služ. doby rozhodné pro postup do vyšších požitků (§ 6 zák. č. 195/ 20 a čl. 7 zák. č. 152/23).
Než všechny uvedené rozdíly jsou — aspoň pro otázku dnes spornou — rázu podružného. Přes uvedené rozdíly jsou obě zmíněné instituce shodný co do své podstaty, neboť u obou jde o služ. poměr, jenž, nejsa ani akt. službou ve smyslu požitkových předpisů, ani výslužbou, stojí mezi nimi.
Ve směru dnes sporném padá tu především na váhu, že voj. gážista na dovolené s čekaným, pokud jest v tomto poměru, nepobírá stálé služ. požitky uvedené v odst. 1 § 196 plat. zák. a že tedy již podle zásady shora z tohoto předpisu vyvozené nelze mu přiznávati nárok na převod do nových platů.
Stížnost ovšem zdůrazňuje, že čsl. služ. řád voj. A - 1 - 1 díl 1 v úvodu — stejně jako již rak. Dienstreglement A - 10 a díl 1 — stanoví, že voj. osoby na dovolené s čekaným náležejí k voj. osobám v činné službě jsoucím. Z toho však, že na tomto místě se voj. osoby na dovolené s čekaným výslovně rozeznávají od voj. osob činně sloužících, — mezi něž náležejí i všichni důstojníci, jsoucí na jiné dovolené než na dovolené s čekaným, — jakož i z dalšího kontextu je patrno, že tímto ustanovením je vyznačena pouze služební stránka jejich služ. poměru ve smyslu branného zákona (osobní stav), nikoli však postavení jejich ve smyslu norem požitkových, a nelze proto pro daný případ, v němž jde pouze o požitky, z dikce té nic dovozovati.
Nelze však souhlasiti ani s názorem stížnosti, že dikce § 198 »zaměstnanec na dovolené s čekatelným« vylučuje výklad, který by tímto výrazem chtěl zahrnouti také voj. gážisty (tedy »zaměstnance« ve smyslu plat. zák.) na »dovolené s čekaným«.
Od vydání zák. č. 394/22 jest v zákonodárství zřejmá tendence upraviti plat. poměry stát. zaměstnanců civ. i voj. v zásadě stejně (srovn. též čl. 11 a 12 zák. č. 152/23 a zák. č. 286—288/24). Tutéž tendenci sleckre i zákon č. 103/26. Pokud pak jde o výrazy čekatelné a čekané, dlužno uvésti, že obojí dovolené, o které jde, byly upraveny již zákonodárstvím předpřevratovým, obě se nazývaly shodně »Urlaub mít Wartegebůhr«, a že i čsl. zákonodárství používá pro tuto dovolenou ohledně osob vojenských střídavě výrazu čekané a čekatelné, ačkoli se na povaze této dovolené nic nezměnilo, co by mohlo zavdávati příčinu ke změně výrazu toho. Zejména význačným je v tomto směru ustanovení čl. 7 zák. č. 152/23. Nahražujíc předpis posledního odstavce § 6 zák. č. 195/20, užívá ustanovení čl. 7 pro poměr, označený v onom předpise termínem »dovolená s čekatelným« označení »dovolená s čekaným«, ač je docela zřejmo, že nechce zaváděti poměr nový ani na dosavadním poměru cos měniti, nýbrž že má na mysli poměr identický, kterému dává pouze jiné jméno.
Za tohoto stavu jest tedy nutno souditi, že zákonodárce, jenž s'ovem »zaměstnanci« zahrnuje ve smyslu § 3 odst. 2 pod ustanovení § 198 také voj. gážisty, použil výrazu »čekatelné« jako výrazu společného pro civilní i vojenské státní zaměstnance, a že by byl jinak, kdyby byl z dotyčného ustanovení chtěl vyloučiti zaměstnance vojenské, vyloučení toto vyjádřil výslovně, a to tím spíše, když v poslední větě § 198 pamatoval výslovně na některé služ. poměry gážistů voj., pokud jsou odchylné od služ. poměrů úřednických. Právě z toho, že § 198 nemluví výslovně o důstojnících na dovolené s čekaným, plyne, že je subsumuje již pod pojem zaměstnanců na dovolené s čekatelným (věta druhá).
Neprávem dovolává se st-1 také ustanovení § 153 plat. zák., neboť, vztahuje-li se na něho ustanovení § 198 jako lex specialis, pak by se na něho mohla ustanovení tohoto zákona o platovém převodu vztahovati právě jen v případě v § 198 označeném, i nemůže st-1 nic těžiti z ustanovení § 153, jestliže nebyl po 1. lednu 1926 a před přeložením do výslužby k činné službě povolán, čili jinými slovy: použití § 153 jest závislé na použití § 198 a nikoli naopak.
Rovněž bezdůvodné je tvrzení, že st-1 nemůže býti povolán k činné službě, poněvadž dle platných předpisů musí býti považován za gážistu v činné službě jsoucího, neboť — jak shora dovoženo — je důstojník na dovolené s čekaným vojenskou osobou v činné službě jen s hlediska branného zákona, nikoli však s hlediska předpisů požitkových, § 198 plat. zák. pak jakožto předpis požitkový má slovy »povolán k činné službě« na mysli povolání k činné službě ve smyslu požitkových předpisů, tedy jako změnu dovolené s čekaným ve skutečnou činnou službu s plnými služebními platy. Nerozhodným jest konečně i tvrzení st-lovo, že byl na dovolenou s čekaným dán po 1. lednu 1926 opětně, t. j. znovu, neboť byl-li 1. ledna 1926 nesporně na dovolené s čekaným a nebyl-li poměr ten, až dosud povoláním k činné službě ve smyslu právě uvedeném změněn, nemůže činiti nárok na platový převod, poněvadž nenastaly předpoklady převodu toho podle § 198 plat. zák.

Citace:

č. 7979. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 821-824.