Č. 7840.

Zaměstnanci veřejní: Předpisem § 46, odst. 3 zák. o organisaci soudní č. 217/1896 ř. z. založen byl úředníkům soudcovským v odst. 1 a 2 jmenovaným při přechodném přidělení jich na jiné místo služební v případech tam uvedených samostatný nárok na odškodné (diety).
(Nález ze dne 28. března 1929 č. 23 044/27.)
Prejudikatura: Boh. A. 1019/21 a 6100/26.
Věc: Dr. Karel D. v Bratislavě proti ministerstvu spravedlnosti o diety.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výnosem min. sprav. z 27. března 1923 byl st-l, rada vrch. zem. soudu v Praze, přidělen službou soudní tabuli v Bratislavě. Rozhodnutím presidia soudní tabule v Bratislavě z 19. listopadu 1924 byly st-li na základě čl. 8 odst. 1 usnesení min. rady z 27. července 1920 po dobu řádné dovolené od 7. července do 3. srpna 1924 poukázány diety denních 25 Kč 50 h, kdežto za dobu od 4. srpna do 10. srpna 1924 byly mu diety odepřeny a přeplatek v částce 1071 Kč byl předepsán k náhradě s tím, že bude st-li s požitků sražen. — Proti tomu rozhodnutí podal st-l stížnost, které bylo rozhodnutím min. sprav. ze dne 26. května 1925 vyhověno jen potud, že st-li byly přiznány diety i za den 10. srpna 1924, kdežto v ostatních směrech byla stížnost zamítnuta. Rozhodnutí to bylo nálezem Boh. A. 6100/26 zrušeno pro nezákonnost v podstatě z toho důvodu, že usnesení min. rady z 27. července 1920 nemohlo býti pro st-le ani zdrojem práv ani zdrojem povinností, poněvadž usnesení to st-li nebylo známo a také nebylo publikováno, a opřel-li žal. úřad o ně svoje rozhodnutí, nemělo rozhodnutí to opory v zákoně. Když pak v důsledku tohoto nál. min. sprav. výnosem z 22. ledna 1927 výměr presidia soudní tabule z 19. listopadu 1924 zrušilo, vydalo presidium soudní tabule nové rozhodnutí z 9. února 1927, jímž odepřelo st-li po dobu dovolené nárok na diety vůbec z toho důvodu, že st-l, byv přidělen k soudní tabuli do Bratislavy z toho důvodu, že tabulární soudce Oldřich H. byl přidělen k nejv. soudu, neobstarával zatímně u soudní tabule žádné uvolněné místo systemisované, a tedy jeho poměr u soudní tabule nemůže až do st-lovy systemisace býti posuzován podle dvor. dekr. z 28. března 1828 č. 2332 Sb. just. zák. jako substituce, nýbrž jako služ. cesta podle dvor. dekr. z 21. května 1812 č. 992 sb. just. zák. Podle odst. 20. tohoto posledního předpisu nemá však st-l v době svého přidělení k soudní tabuli vůbec nároku na diety po dobu dovolené.
Do rozhodnutí tohoto podal st-l stížnost k min. sprav., které ji nař. rozhodnutím zamítlo.
Do rozhodnutí tohoto podal st-l stížnost, o níž nss uvážil: Žal. úřad opřel svoje rozhodnutí v podstatě o následující důvody: 1. že ustanovení § 46 zák. o organisaci soudní není samostatným zdrojem právního nároku na odškodnění za přidělení, 2. že usnesení min. rady z 27. července 1920 se na st-le nevztahuje, 3. že sporný nárok nelze dovoditi ani z dvor. dekr. z 28. března 1828 č. 2332 sb. zák. just. Otázkou, zda st-l nárok na diety může opírati o úst. sdělení referentů min. sprav., se žal. úřad nezabýval, ježto prý referenti tito měli na mysli diety podle usnesení min. rady z 27. července 1920. Že se toto usnesení min. rady na st-le nevztahuje, dovodil nss již z cit. nál. Jde tedy jedině o to, zda st-l může sporný nárok dovoditi buďto z ustanovení § 46 zák. o organisaci soudní (důvod ad 1.), nebo ze substitučního normálu z roku 1828 (ad 3.).
St-l má za to, že předpisem § 46 zák. o org. soud. z roku 1896 založen byl nový pramen práva na odškodnění za přidělení soudce, ježto předpis tento má na zřeteli všechny jiné případy přidělení než ty, na které se vztahuje substituční normál z roku 1828; odškodnění patří prý přidělenému soudci vždy, kdykoli byl z důvodů uvedených v § 46 organ. zák. k jinému soudu mimo své působiště přidělen. St-l má tedy za to, že přidělení z jakéhokoliv důvodu, uvedeného v § 46 org.zák., se rovná přidělení na uprázdněné místo systemisované a že odstavcem 3. § 46 org. zák. byl dvor. dekret z 28. března 1828 č. 2332 rozšířen na každý případ přidělení k jinému soudu mimo působiště přiděleného. Při opačném názoru, jaký zastává žal. úřad, nemělo by prý ustanovení ustanovení § 46 odst. 3 org. zák. žádného smyslu, jsouc úplně zbytečné.
O námitce této uvážil nss:
St-l dovozuje nárok na sporné diety z § 46 org. zák. jako nárok supletorní. Nss však stojí na právním stanovisku, že těžisko věci spočívá právě v otázce, zda § 46 odst. 3 org. zák. normuje nový důvod práva na odškodnění za přidělení, resp. zda předpisem § 46 odst. 3 org. zák. byl substituční normál z roku 1828 doplněn, či nikoliv.
V odst. 1 stanoví § 46 cit. zák., že při dovolených v čase soudních prázdnin nebo mimo tento čas, při povoláních ke cvičení ve zbrani, při onemocněních, při uprázdněních míst služebních, nebo za přechodného velkého návalu práce, má předseda vrch. soudu zem. učiniti vhodná vhodná opatření tím, že přidělí soudce, kteří jsou jmenováni pro celý obvod vrch. zem. soudu. Je-li však při zastupováních nebo výpomocech třeba, aby přidělen byl úředník soudcovský, který úřad soudcovský má vykonávati samostatně, může se to dle odst. 2 cit. § státi toliko tím, že se použije dočasně soudcovského úředníka, který již vykonával samostatný úřad soudcovský ve smyslu § 49 odst. 2 zák. z 21. května 1868 čís. 46 ř. z. Odst. 3. cit. paragrafu pak stanoví, že přidělení v odst. 1. a 2. dotčená mohou se státi toliko za normálně náležitou náhradu.
Maje vyložiti smysl posledního odstavce § 46 org. zák., přihlédl nss k zákonnému vývoji tohoto zákonného předpisu a shledal následující:
Jak plyne z přílohy 1549 stenogr. protokolu býv. posl. sněmovny 11. zasedání z roku 1896, byl původní text § 42 vlád. předlohy zák. o organisaci soudů v permanentním výboru pro reformu civ. řádu úplně přepracován a obdržel jako § 45 zcela jiný obsah. Třeba že formulace tohoto předpisu doznala změny ještě během dalšího parlamentního jednání (srov. společnou správu permanentního výboru sněmovny posl. příl. 1570 ke sten. prot.), přece již zpráva zmíněného výboru stejně jako definitivní text § 46 org. zák. rozeznávala : 1) přidělení adjunktů, kteří byli jmenováni na určité místo služební, (odst. 1.), 2) přidělení soudcovských úředníků, kteří již samostatný soudcovský úřad vykonávají (odst. 2.); pro obě tyto kategorie pak stanovil § 45 návrhu permanentního výboru v odst. 3., že přidělení označená v odst. 1. a 2. mohou nastati »nur gegen die normalmässig gebuhrende Entschädigung«. Znění tohoto posledního odstavce § 45 návrhu permanentní komise stalo se pak zákonem (§ 46 odst. 3. org. zák.). K tomu připomínají vysvětlivky ku zprávě zmíněného permanentního výboru, že otázka náhrady, aby vyloučeny byly všechny pochybnosti, byla výslovně rozřešena v posledním odstavci § 45.
V plenu posl. sněmovny pak zpravodaj (sten. prot. 11. zasedání, 525. schůze, z 30. října 1896) připomenul, že v budoucnosti, když pro nemoc, dovolenou, uprázdnění místa se ukáže nutným, obstarávati místo, které je v rukou nesesaditelného soudce, tato místa budou obstarávána jen nesesaditelnými soudci, kteří ovšem od jiných soudů budou delegováni s časovým omezením asi na půl roku a s výslovnou přípovědí, že jim budou placeny diety a stěhovací výlohy. Z toho jest patrno, že zákonodárce měl v úmyslu samostatným soudcům při jejich přidělení k soudům jiným za účelem suplování nebo výpomocného konání služby poskytnouti odškodnění.
Otázkou jest, jak dalece tento úmysl zákonodárcův došel v § 46 org. zák. výrazu. Jest sice pravda, že text odst. 3. cit. § výrazem, »normalmässig gebuhrende Entschädigung« odkazuje na předpisy v té příčině platné (srov. i nál. Boh. A 1 019/21 a nál. býv. ss-u Budw. 7018 A), leč obrat »die im 1. und 2. Absatze bezeichneten Zuweisungem können nur gegen die normalmässig gebührende Entschädigung erfolgen«, stanoví zřetelně, že v každém případě přechodného přidělení dle odst. 1. i dle odst. 2. na rozdíl od přidělení trvalého na př. dle § 24 odst. 1, § 30 odst. 1, § 41 odst. 1 a § 44 odst. 2 org. zák. přísluší odškodnění.
Výrazem »normalmässig gebuhrende Entschädigung« zodpověděna jest otázka, jaké odškodnění (náhrada cest. výloh, diety) úředníku takovému přísluší, a může tedy vzhledem k tomu, že zákon v § 46 odst. 3 přiznává nárok na odškodnění ve všech případech, výraz tento míti jen ten smysl, že úředníkům přísluší odškodné takové, resp. v takové výši, jaké jinak normálně přísluší. I v § 58 služ. pragm. bylo použito výrazu »normalmässige Diäten«, čímž mělo vzhledem k tomu, že nárok na takové »normalmässige Diäten« se dle odst. 2 § 58 služ. pragm. řídí zvláštními o tom vydanými předpisy, býti naznačeno, že zákon má tímto výrazem na mysli výši těchto diet, nikoli pak materielní předpoklady pro přiznání jich nebo formelní předpisy pro uplatnění jich.
Z předeslaných úvah plyne, že v odst. 3 § 46 zák. o org. soudní založen byl úředníkům soudcovským v odst. 1 a 2 jmenovaným při jejich přechodném přidělení na jiné místo služební v případech tam uvedených samostatný nárok na odškodné; tím změněn byl odst. 4 substitučního normálu z roku 1828 — arciť jenom pokud jde o úředníky soudcovské. Ježto však nař. rozhodnutí vycházelo z názoru opačného, bylo je zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 7840. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 524-527.