Č. 7680.

Stavební právo (Praha): 1. Posunutí osy ulice není samo o sobě změnou její polohy podle § 5 stav. ř. praž. — 2. Okolnost, že se projednává změna plánu polohy, nemá za následek, že až do konečného rozhodnutí o této změně nesmí býti rozhodováno o žádostech za parcelaci resp. za určení stav. čáry a niveau. — 3. Zakreslení plánu polohy do rozdělovacího nebo situačního plánu (při parcelaci) není předepsáno.
Řízení před nss-em: 4. K výkladu § 7 odst. 2 zák. o ss.
(Nález ze dne 9. ledna 1929 č. 245.)
Věc: Viktorie K. v Praze proti zemskému správnímu výboru v Praze o určení stavební čáry a sloučení stavebních parcel v jediné staveniště.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Po vydání nál. Boh. A 5174/25 požádal bankovní úřad min.-a fin. magistrát hl. m. Prahy, aby 1. sdělil, zda a jakým řízením byla stanovena stav. čára pro řečenou novostavbu, a zdali čára, v níž stavba se projektuje, jest totožnou s čarou úředně stanovenou s účinkem i proti Viktorii K. Pro případ, že by stav. čára dosud platně stanovena nebyla, žádal bank. úřad, aby za tím účelem bylo provedeno příslušné řízení: 2. aby na základě připojeného situačního plánu byly sloučeny poz. parcely č.... se stav. parcelami č. kat.... v jedinou parcelu stavební.
Po provedeném komis, řízení, při němž bank. úřad rozšířil svoji žádost i na část parcely č. . . ., a při němž st-lka vznesla řadu námitek, rozhodla rada hl. m. Prahy o podané žádosti tím způsobem, že prohlásila, že stav. čára, jež sdělena byla bankovnímu úřadu výměrem z 5. července 1924, je totožná s čarou stanovenou usnesením měst. rady z 21. října 1921 podle výsledku místního komis, řízení z 18. října 1921, a že se námitky st-lčiny proti stanovení této čáry, přivedené k platnosti při komisi dne 10. února 1926, zamítají. Dále schválila měst. rada sloučení poz. parcel č. kat.... se stav. parcelami č. kat.... v jediné staveniště s podmínkou, že posléze uvedená část parcely zůstane nezastavěna, a zamítla také námitky st-lčiny proti tomuto sloučení vznesené.
Rozhodnutí to bylo v cestě instanční stav. sborem hl. m. Prahy a konečně i nař. rozhodnutím potvrzeno.
Stížnost vytýká především, že vzhledem k nál. Boh. A. 5174/25 mělo min. prací vydati o věci nové rozhodnutí, řídíc se právním názorem nss-u a že mělo býti st-lce jako majitelce sousedního domu doručeno. Poněvadž dosud se tak nestalo, nemohl ani magistrát hl. m. Prahy jednati o stanovení stav. čáry a změně parcelace, neboť rozhodnutí min-a prací jest směrodatné pro další postup v otázkách, o něž šlo, a to tím spíše, ježto jednalo se o přesunutí kompetence na úřad samosprávný. — Námitka tato není důvodná.
Stížnost staví ji patrně na předpis § 7 odst. 2 zák. o ss, který ustanovuje, že nové rozhodnutí neb opatření adm. úřadu, vydané na základě kasačního nálezu nss-u, nesmí býti v rozporu s právním názorem, na němž založen je nález nss-u. Otázka je tedy, zda rozpor takový skutečně lze nalézti. Stížnost sama nějaký rozpor blíže neoznačuje, a ani by označiti nemohla, neboť z cit. nál. nevyplývá, že zahájení řízení parcelačního a řízení o určení stav. čáry musí předcházeti rozhodnutí min-a prací o žádosti zúčastněné strany za stav. konsens. Nelze tedy v zahájení řízení parcelačního atd. před konečným vyřízením žádosti za konsens viděti porušení předpisu § 7 zák. o ss, a mohlo by jíti jedině o to, nepříčí-li se snad onen postup ustanovením stav. řádu. Podle těchto ustanovení (§§ 8, 14, 29) má však právě naopak určení stav. čáry a udělení parc. povolení předcházeti vyřízení žádosti za stav. konsens a není proto ani nezákonné ani procesně vadné, když úřad tohoto postupu se držel.
Okolnost, že min. prací po kasaci nss-em vyslovené nového rozhodnutí dosud nevydalo, sama o sobě nemůže býti způsobilým předmětem stížnosti k nss-u, neboť tento rozhoduje jen o stížnostech do rozhodnutí neb opatření adm. úřadů, nikoliv o stížnostech proti tomu, že adm. úřad nevydává rozhodnutí, které vydati je povinen (§ 2 zák. o ss).
Ve věci samé dlužno uvésti toto:
Rozhodnutí 1. stolice potvrzené i v dalším pořadu instančním obsahuje výroky dva a to 1. konstatuje, že stav. čára stavebníku sdělená je právě ona, na níž usnesla se měst. rada ve své schůzi z 21. října 1921; dále však, zamítajíc z důvodů věcných námitky, které st-lka proti této čáře při komis, řízení dne 10. února 1926 uplatnila, vyslovuje, že tato čára stanoví se s účinkem i vůči st-lce; 2. povoluje sloučení určitých parcel v jediné místo stavební.
Proti výroku, že čára sdělená stavebníku je totožná s čárou stanovenou usnesením měst. rady z 21. října 1921, stížnost námitek nevznáší, nýbrž brojí proti tomu, že uvedená čára stanoví se jako čára stavební s účinkem i vůči st-lce, vytýkajíc především, že touto čárou mění se poloha a směr ulice R-ové, což podle § 5 odst. 2 smí se státi jen na základě předchozí změny plánu polohy po provedeném řízení podle § 4, jehož prý tím spíše bylo zapotřebí, ježto tímto řízením předešlo by se tomu, aby ulice R-ová měla trojí různou šířku. Že stav. čarou stavebníku sdělenou mění se poloha a směr ulice, dovozuje stížnost z toho, že posunutím stav. čáry směrem východním mění se šířka ulice pouze po jedné její straně, takže tím posunuje se osa ulice a tedy i její směr.
Náhled tento je právně mylný. Že změna v šířce ulice sama o sobě neznamená již změnu v poloze a směru ulice, plyne jasně z předpisu § 6 stav. řádu, který právě připouští změnu v šířce ulice i bez řízení podle § 4. O změně směru neb polohy ulice bylo by možno mluviti teprve tehdy, kdyby ulice v nové úpravě měnila svůj směr vzhledem ke světovým stranám, t. j. kdyby ulice odchýlila se od původního svého směru o určitý úhel nebo kdyby nastala změna v poloze ulice tím, že by tato byla přeložena na místo topograficky jiné. Tím, že ulice na jedné straně se rozšíří nebo zúží, změní se sice poloha osy uliční v dotyčném místě, nikoli však směr ulice a její poloha (srv. Budw. A 1933/ 1903, 5186/1907, 8946/1912, 9351/1913). Bezdůvodná je tedy námitka stížnosti, že byl pouhým určením stav. čáry nezákonně, to jest bez předchozího řízení podle § 4 stav. ř. změněn směr a poloha ulice.
Bezdůvodny jsou i námitky, že plán, který sloužil za základ řízení, neměl vycházeti od bank. úřadu, nýbrž od obce, jíž jedině přísluší péče o sdělání plánu polohy, neboť nešlo tu o změnu plánu polohy, nýbrž o určení stav. čáry a schválení rozdělovacího plánu podle 2. částky stav. řádu, pro něž předložití má plány ten, kdo za dotyčné řízení žádá (§ 8 odst. 2 a § 14 stav. řádu). Z téhož důvodu je také bezdůvodná námitka, že na změně plánu polohy mělo se usnésti obecní zastupitelstvo a nikoli měst. rada. —
Domnívá-li se snad stížnost, že řízení podle § 4 stav. řádu, jež zavedeno bylo za účelem regulace ulice R-ové, mělo za všech okolností býti skončeno dříve, než úřad rozhodl o žádosti bank. úřadu, pak jest na omylu, neboť okolnost, že se projednává nějaká změna plánu polohy, nemá za následek, že až do konečného rozhodnutí o této změně nesmí býti rozhodováno o žádostech za parcelaci, resp. za určení stav. čáry a niveau. Není-li zamýšlená změna plánu polohy dosud pravoplatně potvrzena, sluší při rozhodování o takovýchto žádostech řídi ti se prostě plánem polohy dosud platným.
Stížnost také namítá, že při určení stav. čáry nebylo pamatováno na to, aby ulice R-ová, jež spojuje ulici J-skou s nádražím, měla dle § 2 stav. řádu šířku aspoň 16 m. K tomu budiž poznamenáno, že cit. předpis nenutí obec, aby za všech okolností šířku ulice v této výměře určila, nýbrž slovy »z pravidla« naznačuje dosti zřetelně, že obec má možnost od pravidla se odchýliti. Nelze tedy již v tom, že obec určila šířku ulice R-ové jinak, spatřovati nezákonnost. Kromě toho stav. úřady prohlásily, že řečená ulice je ulicí »postranní«, pro kterou i z pravidla stačí šířka 12 m. Proti tomu nelze namítati, že uvedená ulice spojuje napříč dvě frekventované ulice jiné, neboť i postranní ulice mohou takové spojení tvořiti, aniž by proto nutně přestaly býti ulicemi postranními. — Stížnost dále vytýká, že v plánu, který byl předmětem úředního jednání, nebyla zakreslena nově navržená regulační čára, a nebyl tam také zakreslen potvrzený plán polohy, takže st-lka nemohla navrženou změnu a její důsledky posouditi. K tomu sluší uvésti, že stav. čára, t. j. hranice mezi staveništěm a pozemkem uličním v tomto plánu zakreslena jest. Zakreslení plánu polohy do rozdělovacího nebo situačního plánu předepsáno není, nýbrž předepsáno jest pouze, aby parcelant při rozdělení pozemků na místa stavební šetřil průčelných čar ustanovených ve schváleném plánu polohy, t. j. aby prováděl dělení pozemku na místa stavební tak, aby souhlasilo s průčelnými čarami tohoto plánu (§ 9). O tom má se úřad na podkladě plánu polohy sám přesvědčiti a má na tomže podkladě přezkoumati i plány pro určení stav. čary a niveau (§ 16). Není tedy vadou, že plán polohy nebyl do plánu žadatelkou předloženého zakreslen. Žal. úřad ovšem neshledal žádné vady ani v tom, že plán žadatelkou předložený nebyl při komisi na podkladě plánu polohy přezkoušen, ježto platným plánem polohy, jímž jest původní polohový plán, sdělaný hned po vydání stav. řádu, pro ulici R-ovou žádné regulační čáry určeny nebyly, takže, pokud této ulice se týče, má plán onen charakter čistě evidenční, konstatující pouze stav skutečný. Žal. úařd uznal proto za bezdůvodnou námitku st-lčinu, založenou na ustanovení § 16 stav. řádu. Stížnost proti tomu žádných námitek neformuluje, uvádí jen, že původní polohový plán se i se spisy ztratil, což o sobě není vůbec námitka řádně formulovaná a i kdyby tomu tak bylo, byla by podle §§ 5 a 6 zák. o ss nepřípustná. Následkem toho neměl nss důvodu zabývati se otázkou, zda ony partie polohového plánu, které znázorňují jen dosavadní stav náměstí a ulic. mají vskutku význam jen evidenční, takže průčelně čáry v nich zakreslené nejsou průčelnými čarami, o nichž mluví § 8 odst. 2 stav. řádu.

Citace:

Č. 7680. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 196-199.