Č. 7842.

Matriky: Ustanovení § 4 zák. č. 51/1870 ř. z. nevylučuje, aby do matriky narozených u osob bezkonfesních byla zapsána dvě jména (přední).
(Nález ze dne 28. března 1929 č. 5 215/28.)
Věc: Jaroslav K. proti ministerstvu vnitra o odepření zápisu druhého rodného jména do matriky.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Osp v T. nevyhověla žádosti st-lově, aby do matriky narozených osob bez vyznání zapsána byla jeho manželská dcera, dne 8. září 1926 narozená, kromě jménem »Alena« jaké ještě druhým jménem »Maria«, ježto dávati a zapisovati do rejstříku osob bez vyznání více než jedno rodné jméno není odůvodněné a jest bezvýznamné. Odvolání st-lovu zsp v Praze nevyhověla; zároveň vyslovila, že nařídí z povinnosti úřední výmaz druhého rodného jména, zapsaného již u synů st-lových Radovana Jaroslava a Lubomíra Zdenka, jakmile její rozhodnutí nabude moci práva. Dalšímu odvolání žal. úřad nař. rozhodnutím nevyhověl v podstatě z těchto důvodů: Občanské matriky pro osoby, nenáležející k žádné uznané církvi nebo náboženské společnosti, byly zavedeny zák. č. 51/1870, který v § 4 ustanovuje, že osoba, která jest povinna ohlásiti narození, jež se má zapsati do občanské matriky, má při tom oznámiti také jméno, které dítěti má býtí dáno. Tím bylo sice rodičům zachováno právo určiti jméno svému dítěti, ježto však dání jména není jen aktem soukromoprávním, nýbrž dotýká se podstatně také zájmů veřejných, k jichž ochraně má především sloužiti zápis do matriky jako listiny, vedené úřadem nebo pod jeho autoritou a mající veř. víru, není toto právo neomezené, nýbrž má meze právě ve veř. zájmech, jimž dání jména slouží. Účelem rodného jména jest mimo jiné odlišiti určitou osobu od osob jiných, zejména od členů téže rodiny. Tomuto účelu vyhovuje zápis jednoho jména úplně, a jest proto volbou tohoto jména právo rodičů vyčerpáno. Poukaz na praxi církevních úřadů matričních, které do svých matrik zapisují více než jedno rodné (křestní) jméno, není případný, ježto podle mezikonfesních zákonů u osob bez vyznání nemohou platiti o volbě jména předpisy té které konfese. Pokud jde o zamýšlený výmaz druhých rodných jmén synů st-lových v rodné matrice, podotkl žal. úřad, že tu nejde o změnu jména, nýbrž o opravu původně jen nesprávného zápisu dvou rodných jmen a že zsp-é jako úřadu, dozírajícímu na matriky, nelze upříti oprávnění k této opravě, kterou se má odstraniti závada v jednotném vedení matrik. Oprava ta bude dostatečně provedena.
O stížnosti uvážil nss: — — — —
Stížnost namítá, že není positivního právního předpisu, který by nedovoloval dáti dítěti dvě jména rodná. Ani z ustanovení § 4 Josefínského matričního patentu z r. 1784 č. 113 Josefínské sbírky zákonů, podle něhož má býti do matriky zapsáno »jméno«, nikterak neplyne, že by toto »jméno« musilo se omezovati na slovo jediné. Je-li účelem osobních jmen, rozlišovati osoby a usnadniti určení jejich individuality, vyhovuje účelu tomu lépe, dají-li se osobě jména dvě, nežli jméno jediné.
Jádrem sporu jest řešení otázky, lze-li osobě bez vyznání podle § 4 zák. z 9. dubna 1870 č. 51 ř. z. určiti dvě jména přední (rodná). Tento zákon, vydaný o manželstvích osob takových, které nenáležejí k žádné církvi nebo společnosti náboženské zákonem uznané, a o vedení rejstříků narozených, oddaných a zemřelých v příčině těchto osob, přikazuje v § 3 vedení rejstříků narozených a zemřelých osob takových úřadům politickým. Paragraf 4 téhož zák. ukládá osobám k oznámení povinným, aby narození dítěte do 8 dnů oznámily okr. polit. úřadu a zároveň udaly jméno (přední jméno), které narozenému dítěti bylo dáno nebo dáno býti má. Podle § 1 min. nař. z 20. října 1870 č. 128 ř. z., vydaného na základě § 7 uvedeného zák. k jeho provedení, mají se příslušné úřady při vnitřním zařízení a vedení rejstříků (matrik) spravovati předpisy, vydanými pro úřady matriční uznaných církví a náboženských společností. Základním předpisem jest tu cís. pat. z 20. února 1784, zákonů Josefa II. díl IV, č. 113, kde v § 4 je nařízeno, že matrika narozených má obsahovati mimo jiná data: »křestní jméno dítěte«. Z předpisu § 4 mezikonfesního zák. č. 51/1870 ovšem plyne, že při osobách nenáležejících k žádné církvi křesťanské, tedy také při osobách bezkonfesních (stavu »bez vyznání«, srv. § 15 odst. 1 zák. z 23. dubna 1925 č. 96 Sb. o vzájemných poměrech náboženských vyznáni) místo »křestního« jména nastupuje jméno »přední« (rodné) a o volbě tohoto jména nemohou ovšem platiti předpisy té které konfese.
Určiti narozenému dítěti jméno, jest podle zásad práva občanského při dětech manželských právem a povinností rodičů, především otce jako držitele moci otcovské. Žal. úřadu dáti jest v souhlase s nál. Boh. A. 6610/27 za pravdu, že určení jména není jen aktem povahy ryze soukromoprávní, nýbrž že dotýká se podstatně též zájmů veřejných, k jichž ochraně má především sloužiti zápis do matriky jakožto listiny vedené úřadem nebo pod autoritou úřadu a mající veř. víru. Právo rodičů, resp. otce dáti dítěti jméno, není tedy neomezeným, nýbrž má meze právě ve veř. zájmech, jímž dání jména má sloužiti. Se žal. úřadem dlužno souhlasiti také v tom, že účelem jména jest mimo jiné s hlediska zájmu veřejného, aby dotčená osoba svým křestním (předním, rodným) jménem se odlišovala od jiných osob, zejména od osob téhož jména rodinného, a aby její individualita byla tak snáze určena.
Tomuto účelu však neodporuje, jestliže některé osobě místo jednoho jména rodného dají se jména dvě. Naopak dvěma jmény jest, zjištění individuality a totižnosti osoby spíše zaručeno než jménem jediným, což vynikne zvláště u osob, jejichž rodinné jméno zhusta se vyskytuje na př. Novák, Pokorný atd. nebo při značně podobnosti jmen členů téže rodiny, na př. Bohumil, — Bohumír a p. Jest notorické, že osoby stejného jediného jména křestního (rodového) a rodinného, aby záměně jich se zabránilo a praktické potřebě vyhovělo v různých seznamech, katalozích, statusech a p. označují se různými dodatky jako »starší«, »mladší«, číslicemi a p. Toho nebylo by třeba, kdyby osoby takové měly více než jedno jméno křestní (rodné), a jména ta byla různá, což jest při více jménech pravděpodobnější než při jméně jediném.
Z toho, že nař. rozhodnutí, dovolávající se ustanovení § 4 zák. č. 51/1870 podtrhuje vyskytující se tam slovo »jméno«, které dítěti bylo nebo má býti dáno, lze souditi, že žal. úřad klade zvláštní důraz na to, že výrazu toho jest tam užito v čísle jednotném, a usuzuje, že proto podle zák. není přípustno, aby dítěti byla dána jména dvě. S takovýmto omezujícím výkladem cit. zák. ustanovení, který lpí jen na doslovu jeho, nelze souhlasiti, neboť pro správnost jeho nelze ani v tomto zákoně ani v žádném zákoně příbuzném najíti opory. V § 4 cit. zák. normována jest především oznamovací povinnost narození a připojen předpis, že spolu jest udati také jméno narozeného dítěte. Že by to musilo býti vždy jen jméno jedno, z ustanovení toho vyčisti nelze a není tedy možno právem tvrditi, že by se z tohoto obratu dalo dovoditi, že zákon jím vyloučil nebo vyloučiti chtěl možnost, aby narozené osobě dána byla jména dvě. Pro připuštění takové možnosti mluví však zákonný účel dání jména, jak shora bylo dovozeno.
Jestliže tedy žal. úřad vycházel v nař. rozhodnutí z právního názoru, že zápis jednoho rodného jména účelu určení jména úplně vyhovuje a že jest volbou jeho právo rodičů vyčerpáno, nelze uznati, že by tento právní názor byl správný a ve shodě se zákonem. Odepřel-li žal. úřad zápis druhého rodného jména st-lem pro jeho dceru zvoleného do matriky, porušil tím st-le v jeho subj. právu rodinném stejně jako i dalším svým výrokem, o tentýž nesprávný právní názor opřeným, že z úřední povinnosti nařídí výmaz druhého rodného jména, zapsaného již u synů st-lových Radovana Jaroslava a Lubomíra Zdeňka. Bylo proto nař. rozhodnutí v celém rozsahu zrušeno podle § 7 zák. o ss, aniž bylo třeba se zabývati otázkou, zda zápisy dvou rodných jmen v matrice, u jmenovaných synů st-lových již vykonané, nabyly právní moci a byl-li žal. úřad oprávněn se zřetelem na tuto, st-lem tvrzenou právní moc těchto zápisů, z moci úřední je měniti.

Citace:

č. 7842. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 529-532.