Č. 1150.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Slezsko): 1. Předpis § 16 vl. nař. z 23. září 1920 č. 545 sb. z. a n. (o domnělém zmocnění kteréhokoli ze spoluvlastníků) nelze vztahovati na jiná právní jednání, než o jakých je řeč v tomto předpisu, zejména tedy ne na uznáni ručební povinnosti nabyvatelů za dávku. — 2. Právní věta jako u č. 963. — 3. Ani když by se prokázalo, že se stěžovatelé výslovně vzdali před úřadem správním práva podati proti konečnému rozhodnutí úřadu správního stížnost k nejv. správ, s., nelze stížnost přece podanou prohlásiti za nepřípustnou. Tím ovšem není dotčena otázka, mohou-li stěžovatelé přes to ve stížnosti k nejv. s. s. s úspěchem namítati, že byli rozhodnutím řečeným ve svých právech zkráceni.
(Nález ze dne 30. ledna 1922 č. 14678/21.)
Věc: Frant. B. a soudr. proti zemské správní komisi pro Slezsko v Opavě o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Záručním rozkazem Slezského zemského úřadu pro vyměřování dávky z přírůstku hodnoty ze dne — byla st-lům jako nabyvatelům jedné desetiny nemovitosti č. p. — a — v O. uložena dohodnutá dávka penízem 7500 Kč. Dílu toho nabyli František B., Adela R. a Emanuela B. od bratra Eduarda B. kupní smlouvou ze dne 15. ledna 1921 za kupní cenu 9500 Kč. Odvolání jejich z tohoto rozkazu zamítnuto bylo nař. rozhodnutím zemské správní komise pro Slezsko.
Nss uvážil o stížnosti podané do tohoto rozhodnutí toto:
Nejprve bylo se zabývati námitkou odvodního spisu, který pokládá stížnost za nepřípustnou, poněvadž prý st-lé prohlášením ze dne 21. března 1921, učiněným Františkem B., že dohodě v týž den uzavřené z jakéhokoli důvodu nebudou odporovati, vzdali se i práva, podati proti nař. rozhodnutí stížnost u nss.
Nss neshledal však proto stížnost nepřípustnou. Ponechávaje úplně stranou otázky, zda prohlášením tím mohli býti vázáni všichni st-lé a zda prohlášení to vůbec bylo by možno vykládati tak, že obsahuje i zřeknutí se práva podati stížnost u nss, vychází nss z názoru, že přípustnost či nepřípustnost stížnosti u nss podané zkoumati může jedině s hlediska zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n. a zákona ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876. Zákony ty však neprohlašuji za nepřípustně stížnosti stran, které před administrativním úřadem prohlásily, že se zříkají práva konečné rozhodnutí administrativního úřadu naříkati stížností u nss podanou. Nelze proto stížnost tuto pokládati za nepřípustnou a ji proto odmítnouti, byť i pravda bylo, že st-lé se jí prohlášením učiněným u administrativního úřadu předem již vzdali, čímž ovšem zůstává nedotčena otázka, zdali podrobivše se výslovně rozhodnutí úřadu správního mohou úspěšně namítati, že byli jím ve svých právech zkráceni.
Nss musil se tudíž stížnosti zabývati věcně a dospěl k svému rozhodnutí těmito úvahami: Žal. úřad zamítl odvolání st-lu proti záručnímu platebnímu rozkazu opíraje se jednak o dohodu uzavřenou dne 21. března 1921, jednak o § 13 nař. ze dne 23. září 1920 č. 545 sb. z. a n.
Pokud jde o do,hodu, vychází ze spisů, že jeden ze st-lů, František B., prohlásil dle protokolu sepsaného dne 21. března 1921, že uznává povinnost svou k ručení za dávku dle § 13 cit. nařízení. František B., který protokol onen i podepsal, vystupoval při jednání tom jménem vlastním i jménem ostatních kupitelů, avšak, jak je nesporno, plnou mocí jejich se nevykázal. Ostatní kupitelé, Emanuel B. a Adéla R., popřeli již v odvolání, že Františka B. k jednání tomu a k uzavření řečené dohody zmocnili, a popírají to i ve stížnosti u tohoto soudu podané. Žal. úřad toho tvrzení st-lu nepopírá, domnívá se však — jak již v nař. rozhodnutí dal na jevo a také v odvodním spise dovoditi se snaží, — že byl podle ustanoveni § 16, předp. odst. cit. nařízení oprávněn považovati Františka B., jako jednoho z nabyvatelů nemovitosti, za plnomocníka ostatních nabyvatelů vůči úřadu dávku vyměřujícímu. Tento náhled však nss nesdílí. Jest ovšem správné, že dle § 16 cit. nař. jsou spoluvlastníci nemovitosti povinni uvésti již v oznámení společného zmocněnce, a že jinak je úřad oprávněn pokládati kteréhokoli spoluvlastníka za zmocněnce ostatních, ale ustanovení to vztahuje se pouze na ony stránky řízení, které jsou upraveny v § 16, totiž na povinnost podati oznámení resp. pokud jde o nabyvatele, vysvětlení. Žádaje vysvětlení může se zajisté úřad, pokud spoluvlastníci neoznámili úřadu zmocněnce, obrátiti na kteréhokoli z nich a může jej považovati za zmocněnce jejich t. j. může vysvětlení jím podané považovati za vysvětlení podaná i jménem ostatních spoluvlastníků. Leč toto speciální ustanovení nelze rozšiřovati i na prohlášení jiného obsahu, než jsou řečené vysvětlivky, zejména nelze je vztahovati na právní jednání, o nichž v § 16 není řeči. Nelze tedy ustanovení toho se dovolávati, jde-li o, dohodu, kterou nabyvatelé výslovně uznávají ručební svou povinnost a která může býti pro všechny zúčastněné závaznou jen, stala-li se všemi zúčastněnými buď za osobní jejich účasti neb osobou skutečně jimi náležitě zmocněnou.
To se však v daném případě nestalo, poněvadž onu dohodu, o kterou žal. úřad opírá ručební povinnost stěžovatelů, uzavřel jediný ze tří nabyvatelů, který dle nepopřeného tvrzení stížnosti, jež bylo uvedeno již v odvolání, od ostatních spoluvlastníků k uzavření dohody té zmocněn nebyl.
Poněvadž pak předpis dávky z přírůstku hodnoty dle povahy své i dle předpisů nařízení ze dne 23. září 1920 č. 545 sb. z. a n. může se státi jen jediným, jednotným způsobem a jediným platebním rozkazem, aniž padá na váhu, kolik osob na placení dávky je zúčastněno, nemůže ovšem ani ohledně Františka B., který dne 21. března 1921 svoji povinnost ručební uznal, tato dohoda uzavřená bez účasti ostatních nabyvatelů míti právní význam.
Pokud se tedy nař. rozhodnutí opírá o tuto dohodu, je v rozporu se zákonem, poněvadž vychází z mylného právního názoru, že tato dohoda, pouze s jedním z nabyvatelů nemovitosti uzavřená, působí i proti ostatním nabyvatelům a že proto lze vydati na základě jejím záruční platební rozkaz přes to, že zákonné podmínky jeho nejsou zjištěny.
Žal. úřad stojí ovšem na stanovisku, že i nehledíc k této dohodě byl oprávněn vydati ihned záruční platební rozkaz vzhledem na ustanovení § 13 odst. 3 cit. nařízení. Při tom vychází z právního názoru, že nedobytnost nařízením tím jako předpoklad vydání záručného platebního rozkazu stanovená dána jest již tím, že zcizitel bydlí v cizině, kde je vymožení dávky úplně vyloučeno.
Nss nemůže ani tento důvod vydání záručního rozkazu shledati správným. Pro podmínky a dosah ručení nabyvatelů jest rozhodným znění předpisu prvé věty 3. odst. § 13 cit. nařízení, jenž jako předpoklad ručební povinnosti nabyvatelů stanoví — stejně jako to činil § 14 dřívějšího slezského dávk. řádu a § 15 česk. dávk. řádu — »nedobytnost dávky u zcizitele«.
Důsledkem toho předpisuje 2. odst. § 18 cit. nařízení, že stejně, jako vyrozuměti jest toho, kdo je povinen dávku platiti, platebním rozkazem, z něhož musí býti zřejmým podrobný podklad vyměření a výpočet dávky, uvědomiti jest ručitele záručním rozkazem o tom »že na něj došlo«.
Tím vyžaduje zákon především, jak vyslovil nss na základě slovně stejného.znění § 15 dřív. česk. ř. dávk. již nálezem ze dne 3. října 1921 č. 11482 (Boh. č. 963), při kterém právním názoru trvá i dnes v otázce dávky, která se vybírá dle nařízení ze dne 23. září 1920 č. 545 sb. z. a n., aby zcizitel nedostál dobrovolně své platební povinnosti, tak že nastal případ jejího nuceného vymáhání, regulovaný předpisem § 26 cit. nař. »Nedobytnost« sama nastává pak v případě, nevedly-li zahájené kroky exekuční k účinku, že zdařilo se dávku plně vymoci. Jedině v takovém případě by nebylo ani třeba zahajovati exekuční kroky, když okolnosti konkrétního případu se zřetelem k danému stavu zákona vůbec zahájení exekuce vylučují.
Musí tedy v každém případě na nejméně býti žádáno, aby byl platební rozkaz proti zciziteli vydán, aby se stal aspoň pokus jemu jej doručiti a tím zciziteli umožniti, aby — chce-li — dávku dobrovolně zaplatil. Dokud se tak nestalo, nedochází ještě ručení na nabyvatele a nelze jim záruční rozkaz dříve vydávati.
V daném případě nejen že se nestal pokus o doručení platebního rozkazu zciziteli Eduardu B., bydlícímu v Horním Slezsku v K. FL, ale nebylo s ním vůbec žádné ukládací řízení po rozumu § 15 a násl. cit. nař. zahájeno, ač on sám zákonné povinnosti podati přiznání k dávce vyhověl a tím se úřadu k provedení ukládacího řízení s ním samým nabízel.
Když přes to byl vydán a doručen nabyvatelům záruční rozkaz, dle něhož jsou již nyní povinni dávku platiti, byl tím překročen výslovný předpis zákona.
Uvádí-li odvodní spis, že platební rozkaz byl zcizovateli doručen, stačí poukázati k tomu, že stalo se tak podle spisů teprve po naříkaném rozhodnutí a že to tedy na otázku zákonnosti tohoto rozhodnutí nemůže míti nijaký vliv.
Z těchto důvodů bylo nař. rozhodnutí zrušeno dle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 1150. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 251-253.