Č. 1107.

Sčítání lidu: 1. K založení objektivní skutkové podstaty deliktu podle § 4 zák. z 8. dubna 1920 5256 sb. z. a n. stačí jakýkoli čin, který ve svém konečném výsledku by mohl míti vliv na úplnost nebo správnost sčítání lidu. — 2. Úmyslností ve smyslu § 4 cit. zák. je vědomost pachatele o tom, že je příčinná souvislost mezi činem a ohrožením sčítací akce.
(Nález ze dne 10. ledna 1922 č. 248. 1)
Věc: Josef S. v N. K. proti splnomocněnému komisaři čsl. republiky pro Ratibořsko v Opavě stran přestupku nařízení o sčítání lidu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podle doslovu nař. rozhodnutí odsoudila okresní politická správa v Hlučíně trestním nálezem z — st-le pro přestupek § 12 nař. ze dne 30. října 1920 č. 592 sb. z. a n., jehož se dopustil tím, že odepřel údaje sčítacímu komisaři a tím znemožnil sčítání lidu v domě č. —, k peněžité pokutě 1000 K a pro případ nedobytnosti k vězení v trvání 30 dnů.
V odvolání, jež podal z tohoto rozhodnutí a v němž žádal za zrušení trestu, uvedl st-l, že není si vědom žádné viny; byl prý ochoten vypovídati a žádal pouze německý zápis svých údajů, aby věděl, co se zapisuje; sčítací komisař ukázal mu však pouze české formuláře a zdráhal se údaje st-lovy zapisovati německy. Žal. úřad nař. rozhodnutím nevyhověl odvolání st-lovu, poněvadž skutková podstata přestupku jest prokázána.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Žal. úřad klade st-li za vinu, že odepřel údaje a tím znemožnil sčítání lidu v domě č..—, čímž se dopustil přestupku § 12 nařízení ze dne 30. října 1920 č. 592 sb. z. a n.
Ze spisů správních, v nichž není písemné vyhotovení rozhodnutí úřadu I. stolice, není sice zřejmo, zda úřad I. stolice spatřoval trestné jednání st-lovo v tom, že odepřel údaje a tím znemožnil sčítání lidu v domě č. —, jak rozhodnutí I. stolice bylo reprodukováno v naříkaném rozhodnutí, aneb zda úřad I. stolice spatřoval trestné jednání pouze v tom, že st-l odepřel údaje sčítacímu komisaři.
Stížnost pojímá nař. rozhodnutí tak, jako kdyby oba úřady byly st-li kladly za vinu, že odepřel údaje a tím znemožnil sčítání lidu v domě č. --. Mohl tudíž také nss vycházeti z toho, že rozhodnuti obou stolic i v tomto směru jsou souhlasná.
Pokud stížnost uvádí, že žal. úřad klade st-li za vinu, že odepřev údaje sčítacímu komisaři znemožnil sčítání lidu v celém domě č. —, sluší odkázati k tomu, že nař. rozhodnutí vůbec neobsahuje zmínku o znemožnění sčítání v celém domě. Jsou tedy vývody stížnosti v tomto směru uplatňované bezpředmětné. Pokud pak úřad uvádí, že st-l odepřel údaje sčítacímu komisaři a tím znemožnil sčítání lidu v domě č. —, nelze v těchto posléz uvedených slovech spatřovati nic jiného, nežli označení místa spáchaného deliktu.
O ostatních námitkách stížnosti uvažoval nss takto:
Předpisem § 4 zák. ze dne 8. dubna 1920 č. 256 sb. z. a n. (opakovaným v § 12 prov. nař. ze dne 30. října 1920 č. 592 sb.) prohlášeny jsou za trestné všechny »vědomě nesprávné údaje jakož i všeliká jiná úmyslná. jednání a opomenutí, kterými se ohrožuje úplnost nebo správnost sčítání. Stačí tudíž k založení objektivní skutkové povahy tohoto deliktu každý ať jakýkoli čin, který ve svém konečném výsledku by mohl míti (arg. slovo »ohrožuje«) vliv na úplnost a správnost sčítání.
Ježto úplnost a správnost sčítání jest podmíněná náležitým zjištěním všech oněch dat, která podle předpisů sčítacích tvoří předmět statistických šetření, jimž akce sčítací slouží, jest činem přestupek trestní dle § 4 zák. cit. zakládajícím i každé ono jednání a opomenutí, které by mohlo vésti k tomu, že některé z oněch dat nebude řádně a úplně zjištěno.
Poněvadž nejdůležitějším prostředkem přezvědným zejména co do dat osobních, rodinných (§ 3 nař. ze dne 30. října 1920 č. 592 sb. z. a n.) jest výpověď osob, o jejichž poměry jde, jest nepochybno, že objektivní skutková povaha přestupku § 4 cit. zák. jest dána každým zdráháním osoby této splniti povinnosti, které zákon každému ukládá a jež záleží v náležitém a správném sdělení potřebných údajů. Vždyť zdráháním tím může po případě býti způsobeno, že data ona vůbec spolehlivě jinak vyšetřena nebudou, v čemž právě již pojem »ohrožení« správnosti a úplnosti sčítání jest založen.
Co do subjektivní stránky žádá zákon »úmyslnost«, t. j. vědomost, že tu jest souvislost příčinná mezi oním činem a ohrožením sčítací akce. Jde-li o zdráhání vypovídati neb o zmar výpovědi osoby jiné, jest tu ona úmyslnost již tehdy, když pachatel ví, že výpověď ona sloužiti má jako pramen přezvědný pro akci sčítací.
V konkrétním případě jest zjištěno, že st-l odepřel vypovídati před sčítacím komisařem, ačkoli věděl, že jde o data pro vyplnění popisných archů, v čemž dle podaného shora výkladu jest spatřovati splnění všech podmínek, na něž zákon váže jak subjektivní, tak i objektivní stránku deliktu § 4 cit. zák.
St-l hledí omluviti svoje počínání jediné tvrzením, že odepřel učiniti údaje komisařem požadované, poněvadž prý nerozuměl zápisům sčítacího komisaře vedeným v jazyku českém. V obraně této jest obsaženo tvrzení, že měl právo nahlížeti v zápisy komisaře a jejich správnost kontrolovati a že nebylo-li tomuto nároku vyhověno, přestala i jeho povinnost údaje ony činiti. Nebylo-li tu však povinnosti, není tu ani trestného zdráhání k splnění povinnosti této.
Toto stanovisko nelze uznati za správné. Jest především vzpomenouti toho, že vyplnění popisných archů není věcí strany, nýbrž právem i povinností jedině sčítacího komisaře (srvn. §§ 8, 17, odst. 2, 19 a 20) tak, že strana, od níž údaje se žádají, na formu a řeč těchto zápisů nemůže vykonávati vliv.
Ostatně, měl-li st-l za to, že způsobem provedení akce sčítací dotčeno se bylo jeho domnělých práv jazykových, mohl se předepsanou cestou domáhati nápravy, nesměl však z důvodu tohoto odpírati splnění povinnosti jemu zákonem uložené, odpovídati sčítacímu komisaři na otázky, jemu v řeči srozumitelné dané, náležitě, řádně a úplně.
Tvrdí-li stížnost, že tu nebylo zdráhání k výpovědi, nýbrž jen »pozastavení nad tím, že bylo užíváno jen českých formulářů«, stačí poukázati na to, že dle zjištění nař. rozhodnutí, odpovídajícího spisům, i vlastního doznání st-lova tento sčítacímu komisaři přímo sdělení o datech vyšetřovaných odepřel.
Namítá-li konečně stížnost, že peněžitá pokuta, k níž byl st-l odsouzen, není přiměřená k jeho jednání, slušelo uvážiti, že nss může vyměření trestu při deliktech policejních přezkoumávati jenom v tom směru, nebyla-li snad překročena zákonem stanovená sazba trestu nebo nebyl-li trest vyměřen proti intencím zákona. Toho však v daném případě nebylo shledáno.
Je tudíž stížnost v každém směru bezdůvodná a bylo ji proto zamítnouti.

Stejně i v dalších nálezech u téhož dne č. 247, 249, 250 a j)

Citace:

Č. 1107. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 152-155.