Č. 1318.

Domovské právo: * K nabytí domovského práva ve smyslu čl. 1 smlouvy mezi republikou čsl. a republikou rakouskou o státním občanství a ochraně menšin ze dne 7. června 1920 č. 107 sb. z. a n. z r. 1921 se vyžaduje, aby nabyto bylo v tom či onom smluvním státě nejen práva domovského, ale i státního občanství.
(Nález ze dne 24. dubna 1922 č. 15191/21.)
Věc: František B. v L. proti ministerstvu národní obrany v Praze stran zastavení výslužného.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Na základě přípisu městského úřadu v Linci ze 4. ledna 1921 toho obsahu, že st-l dne 8. října 1918 zažádal o domovské právo v Linci a že mu toto bylo dne 15. ledna 1919 přiznáno, a osvědčení magistrátu hlavního města Prahy ze dne 27. prosince 1920, že st-l narozený v Záhřebě po rodičích příslušel do Prahy od dubna 1879 až do přijetí za příslušníka města Lince ve schůzi tamního zastupitelstva dne 17. ledna 1919, zastavil žal. úřad výnosem ze dne 13. července 1921 č. — st-li výplatu pensijních požitků na účet čsl. republiky proto, že podle čl. 1 brněnské smlouvy jest státním příslušníkem rakouským.
O stížnosti do rozhodnutí tohoto podané uvážil nss toto:
Stížnost přiznává, že domovské právo v Linci bylo st-li uděleno dne 15. ledna 1919, vyvozuje však, že stalo se tak po 28. říjnu 1918, tedy v době, kdy již st-li do Prahy dotud příslušnému k nabytí domovského práva v obci státu rakouského bylo napřed zapotřebí, aby nabyl státního občanství tohoto státu, o něž nežádal a které neoptoval. Přiznané domovské právo zaniklo podle čl. 2 smlouvy brněnské; podle mírové smlouvy Saint Germainské jest st-le příslušného do Prahy pokládati za státního občana čsl. Podle brněnské smlouvy nejsou uznána ona domovská práva, která byla udělena cizincům, aniž jim příslušný zemský politický úřad udělil také státní občanství. Žal. úřad v odvodním spisu hájí naproti tomu právní náhled, že osoby druhdy domovsky příslušné do obcí v republice čsl., nabyly-li v době mezi 28. říjnem 1918 a 16. červencem 1920 domovského práva v některé obci republiky rakouské podle zákonů o právu domovském bývalého státu rakouského, staly se s výhradou ustanovení čl. 6 brněnské smlouvy rakouskými státními příslušníky; podmínce této bylo vyhověno tím, že st-li bylo dne 15. resp. 17. ledna 1919 uděleno domovské právo v Linci.
Podle čl. 64 mírové smlouvy uzavřené mezi mocnostmi spojenými i sdruženými s Rakouskem v Saint Germain-en-Laye dne 10. září 1919 uznává Rakousko za příslušníky rakouské ipso facto a bez jakékoliv formality všechny osoby, které mají domovské právo na území rakouském v době, kdy tato smlouva nabude působnosti, a nejsou příslušníky jiného státu. Podle čl. 70 všechny osoby, které mají domovské právo na území, jež dříve tvořilo část bývalého mocnářství rakousko-uherského, stávají se — pozbývajíce zároveň státního občanství rakouského — ipso facto příslušníky onoho státu, který na řečeném území vykonává práva svrchovanosti.
Podle čl. 3 tamtéž dne 10. září 1919 uzavřené smlouvy s Československem uznává toto s výhradou zvláštních ustanovení smluv níže tam uvedených za svoje příslušníky ipso facto a bez jakékoliv formality příslušníky německé, rakouské a uherské, kteří v den, kdy nabude působnosti tato smlouva, mají podle okolností bydliště nebo domovské právo na území, jež jest nebo bude uznáno za část Československa podle mírových smluv s Německem, Rakouskem a s Maďarskem, nebo podle jakýchkoliv smluv uzavřených k uspořádání nynějších poměrů, a podle čl. 4 uznalo Československo za svoje příslušníky ipso facto a bez dalších formalit osoby, které jsou státními občany německými, rakouskými nebo uherskými a narodily se na území ve smlouvě uvedeném z rodičů, majících tam podle okolností bydliště nebo právo domovské, i když ony osoby samy v den, kdy nabude působnosti tato smlouva, tam nemají bydliště nebo podle okolností práva domovského.
Smlouvy tyto ohledně republiky čsl. nabyly účinnosti (působnosti) dnem 16. července 1920 a na podkladě vytčených jejich předpisů uzavřena byla dne 7. června 1920 v Brně smlouva mezi republikou čsl. a rakouskou (čís. 107 sb. z. a n. 1921), v jejímž čl. 1. béře se za základ pro provedení zmíněných předpisů domovské právo, které bylo podle ustanovení zákonů o právu domovském v bývalém státě rakouském nabyto mezi 28. říjnem 1918 a dobou působnosti oněch smluv.
Ježto nutno bráti za prokázáno, že st-l do 15. případně 17. ledna 1919 měl po rodičích domovskou příslušnost do Prahy a tímto dnem přiznána mu byla domovská příslušnost do Lince, leží těžiště sporu v tom, zda toto přiznání ve smyslu uvedených smluv jest platné, protože, je-li tomu tak, jde o případ, který výslovně vyřešen byl článkem 1. smlouvy brněnské, podle něhož a čl. 64 Saint-Germainské smlouvy s Rakouskem bylo by st-le pokládati za státního příslušníka republiky rakouské.
Jde zde o výklad slov »podle ustanovení zákonů o právu domovském bývalého státu rakouského«, uvedených ve čl. 1. smlouvy brněnské, případně slov »a nejsou příslušníky jiného státu« uvedených v čl. 64. Saint Germainské smlouvy s Rakouskem. Úvod smlouvy brněnské vytýká její účel, totiž »úpravu otázek státního občanství a ochrany menšin«. Smlouvy Saint Germainské v citovaných předpisech zásadně luští otázku státní příslušnosti nikoliv podle dne, kdy na území bývalého mocnářství rakousko-uherského vznikly jednotlivé národní státy, nýbrž podle dne, kterým smlouvy tyto nabudou působnosti t. j. tou kterou mocností bude složena ratifikace. Byl by tudíž pro otázky zmíněné rozhodným den 16. července 1920. Článek 1. brněnské smlouvy pro provedení čl. 64 a 70 smlouvy Saint Germainské s Rakouskem a čl. 3 smlouvy s Československem vychází z domovského práva nabytého ve druhém státě již od 28. října 1918 až do působnosti mírových smluv, načež čl. 16 obsahuje vzájemný závazek pro postup, jakým na vzájem na dále přijímáni budou státní občané. Domovské právo, které má býti rozhodným, jest však blíže určeno tím, že musí odpovídati předpisům domovských zákonů plativších v bývalém státě rakouském, tedy zákonů ze dne 3. prosince 1863 č. 105 ř. z. a ze dne 5. prosince 1896 č. 222 ř. z.
Podle § 2 zákona prvcitovaného mohli v obci domovského práva nabýti jedině státní občané a podle § 5 posléz citovaného zákona cizozemci nabudou za podmínek § 2 nároku na slib, že budou přijati do svazku domovského některé obce rakouské; přijetí stane se teprve potom účinným, když tyto osoby nabyly rakouského státního občanství. Mají-li tyto předpisy býti rozhodny pro právní platnost domovského práva nabytého »v druhém státě«, je patrno, že podle smlouvy brněnské na rozdíl od smluv Saint Germainských rozeznávají se již od 28. října 1918 samostatné státy nově se utvořivší a že otázku státního občanství, tvořícího předpoklad pro nabytí práva domovského, nelze luštiti se zřetelem k dřívější příslušnosti k bývalému státu rakouskému (srovnej zprávu Stálého výboru poslanecké sněmovny č. t. 286 I. ob. I. zas. k čl. 1 smlouvy).
Aby tudíž st-l, kterého do dne 15. resp. 17. ledna 1919 podle čl. 3. Saint Germainské smlouvy s Československem pokládati jest za státního příslušníka čsl. vlivem jeho domovského práva do Prahy (čl. 4. smlouvy brněnské), mohl v době od 28. října 1918 do 16. července 1920 nabýti v druhém smlouvajícím se státě státního občanství podle čl. 64. smlouvy Saint-Germainské s Rakouskem, bylo zapotřebí, aby nabyl v rakouské republice domovského práva a státní příslušnosti.
Právnímu názoru zde vyslovenému nepřekážejí ustanovení zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb. z. a n. účinného rovněž ode dne 16. července 1920, poněvadž ve smyslu čl. 1. brněnské smlouvy nemohl st-l právně nabýti domovského práva v cizím státě, pokud nenabyl také jeho občanství, a tudíž dosavadní jeho domovské právo v Praze nebylo dotčeno.
Poněvadž žal. úřad vycházeje z nesprávného právního názoru, že stačí nabytí domovského práva v republice rakouské bez státního občanstva, nezabýval se vůbec otázkou, zda st-l — což ovšem popírá — nabyl také státního občanství v republice rakouské, a jedině proto neshledal zde podmínek § 5 zák. ze dne 19. března 1920 č. 194 sb. z. a n., aby st-li byly přiznány zaopatřovací požitky republikou čsl., bylo v odpor vzaté rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 1318. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 611-613.