Č. 1200.

Zaopatření váleč. poškozenců: Nárok na důchod předků dle § 25 zák. o požitcích válečných poškozenců ze dne 20. února 1920 č. 142 sb. z. a n. není podmíněn úplnou neschopností k výdělku. K založení nároku toho stačí již pouhé snížení výdělečné schopnosti, dosáhla-li tato takového stupně, že zbývající výdělečná schopnost ať sama ať ve spojení s jinými prameny příjmů nezajišťuje předku potřebné obživy, takže by tento mohl se dovolávati nároku alimentačního ve smyslu § 154 o. z. o., k jehož plnění by odpadnuvší potomek byl nejen povinen, ale i schopen.
(Nález ze dne 4. března 1922 č. 2932.)
Věc: Františka L. v D. proti ministerstvu sociální péče v Praze stran odepření důchodu předkův.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Nař. rozhodnutím odepřel žal. úřad st-lce nárok na důchod předků podle § 25 zák. ze dne 20. února 1920 č. 142 sb. z. a n. za jejího z války nezvěstného syna z toho důvodu, že nárok ten předpokládá neschopnost k výdělku — byť i ne úplnou, jak za to měla první instance — této podmínky však u st-lky není. Podle lékařského vysvědčení je výdělková její schopnost snížena asi na 33 až 50 procent, je tedy dalšími procenty, nejméně polovičkou, výdělku schopna a jak z úřední zprávy o jejích poměrech zřejmo, vypomáhajíc občas rolníkům při polních pracích a tím se živíc, může si výdělkem svoje potřeby opatřiti, a to tím spíše, když má výměnkem bezplatný byt.
Rozhoduje o stížnosti do rozhodnutí tohoto podané řídil se nss těmito úvahami:
Zákon ze dne 8. dubna 1919 č. 199 sb. z. a n. vyslovuje v § 1, že jest pokládati za válečné poškozence nejen invalidy ze služby vojenské, za světové války konané, z válečných úkonů a zajetí, nýbrž i příslušníky těchto osob a pozůstalé po nich (čítaje k nim i zemřelé a nezvěstné), tyto s podmínkou, že vlastní váleční poškozenci mají nebo měli po zákonu povinnost přispívati na jejich výživu.
Přesunuje-li tedy — ovšem částečně — zákon v předpisech o požitcích válečných poškozenců újmy válkou způsobené s postižených na stát, vede jej k přiznání nároků vdovských, sirotčích a nároků předků — jak je specialisuje zákon ze dne 20. února 1920 č. 142 sb. z. a n. — zákonný alimentační nárok, který osobám do kategorií těchto náležejících přísluší dle práva občanského z poměru manželského a rodinného. Zákonná úprava těchto nároků obsažena jest ve všeobecném občanském zákoně a to v §§ 91 případně 796 ohledně manželů, v §§ 141 a násl. ohledně dětí. v § 154 ohledně předků.
Je-li tudíž právním základem přiznání požitků členů rodiny invalidů tato zákonná alimentační povinnost, jest při výkladu jednotlivých ustanovení zákona ze dne 20. února 1920 o požitcích válečných poškozenců hledati vysvětlení norem tohoto zákona ve všeobecných principech alimentační povinnosti, ježto není důvodu pro předpoklad, že by zákonodárce chtěl přiznávati požitky přes meze této povinnosti a naopak jest jisto, že ušlý nárok alimentační má býti nahrazen pouze částečně.
V daném případě jde o. matku státního občana čsl., který se stal nezvěstným ve službě vojenské za světové války konané, přichází tedy v úvahu co do základu zákonného nároku alimentačního předpis § 154 o. z. o., který určuje, že děti jsou povinny postarati se o slušnou výživu rodičů, octnou-li se tito v nuznosti (potřebnosti), z čehož jde, že nárok alimentační počíná, nejsou-li rodiče schopni, aby sobě opatřili výživu dle individuelních poměrů jejich potřebnou.
Normativního ustanovení o tom, jaký příjem pokládati jest za dostatečný k udržování výživy dle poměrů nutné, zákon nemá a v § 2 zákona ze dne 20. února 1920 bylo by spatřovati pro účely tohoto zákona jen předpoklad, že výživa jest opatřena, je-li zde příjem v něm uvedený, takže tím stanovena je pouze hranice, až do které se může v mezích § 25 téhož zákona vůbec o nároku na důchod předků jednati.
Právě citovaný předpis určuje na vylíčeném podkladě tyto podmínky nároku na důchod předků:
a) osoba k alimentaci po zákonu povinná musela podstatně přispívati k výživě předků anebo musí býti možno důvodně za to míti, že by tak činila, kdyby byla na živu, b) předkové musí býti výdělku neschopni,
Prvá podmínka nevyslovuje nic jiného, než že alimentační povinnost nastala, protože podstatné přispívání k výživě při subsidiárnosti nároku alimentačního předpokládá, že by bez tohoto příspěvku slušná výživa byla ohrožena.
Podmínka druhá pro účely zákona o válečných poškozencích obmezuje zákonný alimentační nárok potud, že předpokládajíc jinak všeobecně výdělečnou činnost rodičů nemá za postačitelné, že bez příspěvku potomkova slušná výživa jest ohrožena, nýbrž žádá, by rodiče nebyli také s to, aby úbytek nezbytných příjmů odpadnutím příspěvků nastalý mohli nahraditi uplatněním anebo stupňováním své výdělečné činnosti, a to proto, že k tomu nejsou schopni.
Jest tudíž souditi, že k založení nároku na důchod předků dle § 25 zák. o požitcích válečných poškozenců stačí již pouhé snížení výdělečné schopnosti, dosáhlo-li takového stupně, že zbývající výdělečná schopnost, ať již sama nebo ve spojení s nějakými jinými prameny příjmů nezajišťuje předku potřebné obživy, takže by jinak mohli se dovolávati nároků alimentačních, k jichž plnění byl potomek nejen povinen, ale i schopen.
Jest proto správný názor žal. úřadu, že § 25 cit. zákona nepředpokládá úplnou neschopnost výdělkovou, a protože zákon nevyslovil nějakých zákonných předpokladů obdobných jeho §u 8, jest věcí konkrétního případu, aby bylo posouzeno, zda při existenci ostatních podmínek snížení výdělečné schopnosti jest takové, že potřebná obživa předka není zajištěna.
Žal. úřad zamítaje nárok st-lčin, vychází ze zjištění, že tato je aspoň 50 proc. schopna výdělku a že také občasným vypomáháním při polních pracích majíc zajištěný bezplatný byt, se živí, z čehož vyvozuje, že neprokázala neschopnost výdělku.
Žal. úřad nahradiv požadavek úplné neschopnosti požadovaný prvou stolicí v podstatě ve shodě s hořejší úvahou částečnou neschopností či spíše schopností, která skutečně činí obživu možnou, opírá svoje skutková zjištění jednak o lékařské vysvědčení, jednak o zprávu okresní politické správy v Olomouci.
Nehledíc ani k tomu, že vysvědčení lékařské vyžádané od úředního lékaře vydáno bylo lékařem obvodním, který v přítomné věci před tím již st-lce soukromě vysvědčení vystavil, mluví však vyžádané vysvědčení o snížení výdělkové schopnosti asi na 33—50 proc. což by připouštělo pouze závěr, že jest st-lka výdělku schopna nejvýše — nikoli nejméně — polovičkou.
Percentuelní tato schopnost vyslovená o osobě 55 roků staré sama o sobě neprokazuje ještě možnost obživy a to tím méně, uváží-li se, že lékařské vysvědčení možnost tuto výslovně popírá a podle druhého průvodu st-lka jen občas vypomáhá při polních pracích, takže úsudek, že z občasných třeba i při 50 proc. schopnosti vykonaných prací možno se uživiti, nemá dostatečné opory ve spisech.
Z těchto důvodů dospěl nss k názoru, že skutková podstata, o kterou se žal. úřad opírá, není postačitelnou pro závěry, které z ní odvodil a bylo proto pro tuto podstatnou vadu řízení v odpor vzaté rozhodnutí zrušiti podle § 6 zák. o. ss.

Citace:

č. 1200. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 353-355.