Č. 1168.

Mimořádná opatření: K pojmu válečných škod po rozumu § 1 vl. nař. ze dne 21. května 1920 č. 366 sb. z. a n.
(Nález ze dne 13. února 1922 č. 7164.1
Věc: Městská obec Š. proti ministerstvu vnitra v Praze stran přihlášení válečných škod.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: 1. Městská rada v Š. přihlásila po rozumu § 1 č. 6 nař. vl. rep. čsl. ze dne 21. května 1920 č. 366 sb. z. a n. u okresní správy politické v Š. A) nárok na náhradu škody, která povstala městu od listop. 1915 do srpna 1918 nedbalým poškozením budov městských, v nichž bylo ubytováno vojsko, a odvlečením zařízení; škoda činí prý 18364 K, B) nárok na náhradu nezaplacených pohledávek, a to 1. za pohřbívání vojínů a za hroby vojenské, 2. za čistění ubikací vojenských, 3. za nájemné z pozemků, na nichž byly zřízeny baráky, 4. za dopravu pochodových formací 35, střel. pluku do domovské posádky (Zloczów), 5. za práce stavební a vydání za materiál stavební úhrnem 15661 K 23 h, celkem 34023 K 23 h.
2. Dalším podáním přihlásila městská rada nárok na náhradu škody, která povstala městské elektrárně od 16. dubna do 31. října 1918 tím, že dodávala vojsku v Š. ubytovanému osvětlovací proud, elektrickou energii a provedla instalace. Město obdrželo doposud pouze nepatrnou část náhrady, škoda prý činí 4766 K 17 h.
Okresní správa politická v Š. vrátila k rozkazu presidia zemské správy politické v Brně obci přihlášky s tím, že jde o nepřímé škody válečné, které sice nastaly válečným stavem, při nichž však nelze prokázati příčinnou souvislost s určitými válečnými podniky. Rozklad proti tomu podaný zemská správa politická vyřídila tím, že prohlásila, že jí nelze ve věci ničeho zaříditi.
K odvolání vrátilo ministerstvo vnitra naříkanými výnosy stížnosti s podotknutím: A) že přihláška 1. nemůže býti ve smyslu cit. nař. předmětem soupisu válečných škod, ježto jde jednak o pohledávky dle zákona o válečných úkonech, které jsou ve smyslu § 1 bod 5 cit. nař. ze soupisu vyloučeny), jednak o pohledávky, jež nejsou válečnou škodou v technickém smyslu, nýbrž obyčejnou soukromoprávní pohledávkou. B) že přihláška nároku na náhradu elektrického proudu nemůže býti předmětem soupisů válečných škod, ježto se jedná o t. zv. válečnou škodu nepřímou.
Rozhoduje o stížnostech podaných do obou těchto rozhodnutí nss veden byl těmito úvahami:
Stížnost vytýká především, že vyloučení náhrad za válečné úkony, vyslovené v č. 5 § 1 cit. vlád. nařízení, o něž se rozhodnutí z části opírá, vztahuje se toliko na kategorii škod v tomto bodu uvedenou, nikoli však na škody jiného druhu, jakými jsou škody st-lkou přihlášené.
Než i kdyby názor tento byl správným, nemohl by stížnosti podepříti.
Povinnost vlády sepsati válečné škody dle vl. nař. z 21. května 1920 č. 366 vztahuje se jen na škody, které jsou v § 1 č. 1—7 taxativně vypočteny. Nárok st-lčin by byl tedy odůvodněn jen tehdy, kdyby škody jí přihlášené spadaly do některé z ostatních skupin válečných škod, jež dle § 1 cit. nařízení dlužno seznamenati.
St-lka skutečně tvrdí, že škody jí přihlášené spadají pod ustanovení č. 6 § 1 dovozujíc, že tento bod rozeznává dvě kategorie škod a do první že náležejí i válečné škody nepřímé, tedy škody; vzniklé válečným stavem vůbec bez ohledu na to, čím byly způsobeny. Názor ten není však správným. V § 3 zákona ze dne 15. dubna 1920 č. 333 sb. z. a n. bylo vládě dáno právo, aby škody, na jichž náhradu mají občanské osoby nárok buď ze zákonů před 28. říjnem 1918 platných nebo dle mírových smluv, dala vyšetřiti, zjistiti a vůči Rakousku-Uhersku nebo jeho spojencům uplatniti.
Toto oprávnění převzala na sebe vláda nařízením ze dne 21. května 1920 č. 366 sb. z. a n. tím způsobem, že se ujala povinnosti přijímati přihlášky škod válečných, je vyšetřiti a oceniti, sepsati v přehledné výkazy a je určitou v nařízení předepsanou cestou předložiti reparační komisi, která pak rozhodne o jejich likvidaci a náhradě. V tomto nařízení jsou v § 1 pod č. 1—7 ve shodě s mírovými smlouvami podepsanými v St. Germainuen-Laye dne 10. září 1919 a ve Versaillech dne 28. června 1919 vypočítány škody, které mohou býti předmětem přihlášky. Škody ty jsou vypočteny podle druhů, ale všech společným znakem jest, že to musí býti škody »válečné« a »podle mírových smluv« za válečné pokládané a označené (arg. nadpis vládního nařízení »o přihlašování, vyšetřování a soupisu válečných škod podle mírových smluv« a marg. glossa § 1 téhož nařízení).
Dle ustanovení č. 6 § 1 mohou býti předmětem přihlášky válečné škody způsobené fysickým i právnickým osobám Německem, Rakouskem, Maďarskem nebo jejich spojenci na jakýchkoli statcích kdekoliv se nalézajících, které byly odcizeny, zabrány, poškozeny nebo zničeny, na zemi, na moři nebo ve vzduchu nebo škody, které jsou přímým následkem nepřátelství nebo jakéhokoliv válečného podniku obou válčících stran.
Ustanovení toto vzato je doslovně z mírových smluv, kde (srv. mírovou smlouvu St. Germainskou ze dne 10. září 1919 příl. I. ke čl. 178 a mírovou smlouvu Versailleskou ze dne 28. června 1919 příl. 1. ke čl. 232 bod 9) příslušné ustanovení v původním textu francouzském zní: »Dommages relatifs á toutes propriétés, en quelque lieu qu' elles soient situées, ... qui ont éeč enlevées, saisies, endommagées ou détruites, ... sur terre, sur mer ou dans les airs, ou dommages causés en conséquence directe des hostilités ou de toutes opérations de guerre«. Ježto nařízení z 21. května 1920, jak dolíčeno, má za předmět pouze soupis válečných škod dle mírových smluv, je zajisté na místě použíti k interpretaci jeho znění těchto smluv, a to tím spíše, když je doslovně recipuje. Z citovaného původního textu ustanovení, o něž tu jde, je patrno, že se v něm neroznávají dvě kategorie škod od sebe odlišné, totiž jednak škody způsobené odcizením, zabráním, poškozením nebo zničením statků, a jednak škody, které jsou přímým následkem nepřátelství nebo jakéhokoliv válečného podniku obou válčících stran a že nemá v něm povinnost k náhradě škod prve uvedených býti stanovena za všech okolností a bez ohledu na to, čím škody ty způsobeny. V druhé větě je důraz na slovech »en conséquence directe« a chce se jí říci toliko,, že nahraditi se mají nejen škody, které byly způsobeny tím, že přímo nepřátelstvím nebo válečnými podniky (operacemi, srv. »opérations de guerre«) obou válčících stran nějaké statky byly odcizeny, zabrány, poškozeny nebo zničeny, nýbrž dále i veškeré jiné škody, které jsou přímým důsledkem těchto nepřátelství nebo válečných podniků. Druhá věta obsahuje tedy jen dodatečnou klausuli, která měla zahrnouti veškery ostatní škody, které by snad první větou nebyly ještě vyjádřeny. Z toho jde však, že i škody způsobené odcizením, zabráním, poškozením nebo zničením statků spadají jenom tehdy pod škody, které jsou podrobeny soupisu dle vlád. nařízení ze dne 21. května 1920, když byly přímo způsobeny nebo jsou aspoň přímým důsledkem nepřátelství nebo válečných operací obou válčících stran. Výklad ten má oporu jednak v důvodové zprávě k vládní předloze o ratifikaci mírových smluv (příloha 4 k tisku 1630 Nár. shrom. zas. 1919 str. 3), kde se škody uvedené v bodu 9 příl. 1. k čl. 232 mírové smlouvy Versailleské, korrespondujícím s bodem 6 § 1 vlád. nař. z 21. května 1920, vymezují jako škody, které jsou »v příčinné souvislosti přímé s činy nepřátelskými nebo jakýmikoliv operacemi válečnými«; jednak i ve vládním nařízení z 21. května 1920 samém, které v § 9 stanoví, že při ocenění škod hledí se pouze ke skutečné ceně, která je přímým následkem činů válečných uvedených v § 1.
Škody, které stěžovatelka přihlásila, a jež svrchu jsou vypočteny, mohly by snad pokládány býti za škody způsobené válečným stavem. Nelze je však pokládati, — jak stěžovatelka ostatně sama uznává, — za škody, které byly způsobeny nebo jsou přímým důsledkem nepřátelství, poněvadž vojenská opatření vlastního státu provedená v obci vlastního území nemohou s hlediska práva mezinárodního býti kvalifikována jako akty této obci nepřátelské, a nelze je pokládati také za škody způsobené válečnými podniky (válečnými operacemi), poněvadž za takové lze pokládati jenom operace, které se staly v území prohlášeném v širším smyslu za válečné — a k tomu obec Š. nesporně nenáležela.
Z toho patrno, že stížnost, která o jiné ustanovení cit. vlád. nařízení se neopírá — je ve věci samé neodůvodněná.
Za tohoto stavu věci jsou však bezdůvodný i námitky, které stížnost činí po, stránce formální namítajíc, že úřady neopatřily doplnění přihlášek a nevyšetřily povahu přihlášených škod, zejména také v tom směru, jde-li o pohledávání za válečné úkony či o pohledávky soukromoprávní. Neboť vzhledem k tomu, že podle § 1 č. 6, o nějž se stížnost výhradně opírá, jak dolíčeno, separovati jest takto válečné škody přímé, do této kategorie však škody stěžovatelkou přihlášené dle vlastního jejího doznání nespadají, nemohla opomenutí úřadu vytýkaná míti škodlivého vlivu na zájmy strany. Stejně pak nebylo lze spatřovati podstatnou vadu řízení v tom, že rozhodnutí nižší instance nebyla opatřena poučením o opravných prostředcích, kdyžtě strana, jak sama doznává, neutrpěla tím právní újmy.
Bylo proto stížnosti zamítnouti jako bezdůvodné.

Stejně i v jiných nálezech na př. v nálezu ze dne 28. ledna 1922 č. 15571.)

Citace:

Č. 1168. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 289-292.