Č. 1417

.
Pozemková reforma: 1: Smlouvě o zcizení nemovitostí náležejících k zabranému majetku pozemkovému nelze po zákonu odepříti sou- hlas z důvodu, že úplata byla smluvena v měně, která není zákonným platidlem v republice československé. — 2. Při veřejném ústním lícení může stěžovatel uplatňovati nové námitky jen, pokud jsou čistě právní.
(Nález ze dne 13. června 1922 č. 8107.)
Věc: Mikuláš a Julián T. v H. proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze o neschválení kupní smlouvy o nemovitostech.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím odepřel žal. úřad uděliti souhlas ke zcizení nemovitostí, které náležejí nesporně k zabranému majetku pozemkovému.
Podle ustanovení § 7 a 19 zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. vyžaduje úředního souhlasu zcizení zabraného majetku pozemkového, které se udalo po 24. dubnu 1919.
Jak z nař. rozhodnutí je patrno, vycházel žal. úřad z předpokladu, že zcizení nemovitostí událo se v daném případě smlouvou, kterou st-lé s Pavlem D. ml. jako zcizitelem uzavřeli v roce 1920 a která byla pak doplněna smlouvou uzavřenou mezi týmiž smluvními stranami v roce 1921.
Podle spisů správních stáli st-lé v řízení správním sami na stanovisku, že původní smlouva trhová byla uzavřena v r. 1920. Toto stanovisko st-lů jest — i když se nehledí k tomu, že originál písemné smlouvy jest opatřen datem 25. dubna 1920 — patrno z obsahu listiny datované dnem 23. dubna 1921 a nadepsané »dodatečná smlouva«; v této listině, podepsané jak zcizitelem, tak i st-li, uvádějí totiž st-lé sami, že tato »dodatečná smlouva« jest dodatkem ke smlouvě, která byla uzavřena mezi týmiž stranami smluvními v roce 1920.
Předpoklad žal. úřadu, že v daném případě jde o zcizení, které se udalo smlouvou uzavřenou v r. 1920 a doplněnou v roce 1921, jest tedy v plném souhlasu se stanoviskem, které podle spisů správních zastávali st-lé v řízení správním.
Ježto tedy podle předpokladu žal. úřadu odpovídajícího stavu spisů šlo v daném případě o zcizení, které se udalo po 24. dubnu 1919, podléhá zcizení podle §§ 7 a 19 cit. zákona souhlasu žal. úřadu.
Pokud st-lé teprve ve stížnosti vznesené k nss-u uvádějí, že o řečených nemovitostech uzavřeli s týmž zcizitelem již dne 22. října 1918 prozatímní smlouvu, a pokud z této okolnosti snaží se st-lé dovoditi, že v daném případě nejde o zcizení, které by podléhalo souhlasu žal. úřadu, nemohl se nss vývody stížnosti vůbec zabývati, neboť st-lé uplatňují v tomto, směru námitku, která není námitkou ryze právní, nýbrž obsahuje i nové skutkové okolnosti, jež st-lé v řízení správním k platnosti nepřiváděli (§§ 5 a 6 zák. o ss).
Ježto tedy, jak svrchu bylo uvedeno, zcizení nemovitostí, o něž v daném případě jde, podléhá souhlasu žal. úřadu, bylo by se nss-u zabývati pouze otázkou, zdali důvod, ze kterého žal. úřad v daném případě odepřel uděliti souhlas ke zcizení, má v zákoně oporu.
Jak nss v četných svých dřívějších nálezech (sr. na př. nález ze dne 21. října 1920 č. 8338, Boh. č. 557 adm., k němuž se podle § 44 jedn. řádu odkazuje) podrobně dovodil, jest udělení souhlasu podle § 7 zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. výkonem úřední moci, jež se může pohybovati toliko v mezích daných účelem zákona záborového, který obmezuje soukromé vlastnictví jen na tolik, na kolik je toho zapotřebí k provedení zamýšlené pozemkové reformy.
Může tudíž úřad odepříti souhlas ke zcizení nemovitostí, náležejících k zabranému pozemkovému majetku, jenom tehdy, je-li zcizení v odporu s účelem záborového zákona a jiných zákonů vztahujících se k provádění pozemkové reformy.
V daném případě odepřel žal. úřad uděliti souhlas ke zcizení předmětných nemovitostí jedině proto, že trhová cena byla ve smlouvě ujednána v nekolkovaných korunách, čímž patrně, jak ze spisů správních plyne, mínil žal. úřad nekolkované rakousko-uherské bankovky.
Byť i žal. úřad v nař. rozhodnutí blíže nenaznačoval, proč právě v té okolnosti, že trhová cena byla ujednána v nekolkovaných rakousko-uherských bankovkách, shledával důvod k odepření souhlasu k zcizení, nelze přece odůvodnění nař. rozhodnutí dávati jiný smysl, nežli že žal. úřad proto neudělil souhlas ke zcizení, že podle jeho předpokladu nekolkované rakousko-uherské bankovky nebyly již v době uzavření smlouvy zákonným platidlem na onom území, kde smlouva byla uzavřena.
Žal. úřad vycházel tedy v nař. rozhodnutí patrně z názoru, že jest důvodem odepření souhlasu k zcizení nemovitostí náležejících k zabranému majetku pozemkovému také okolnost, že ve zcizovancím jednání byla úplata za zcizované nemovitosti mezi stranami ujednána v jiné měně, nežli která je zákonným platidlem v republice československé.
Toto stanovisko žal. úřadu nemohl však nss sdíleti.
Jak svrchu bylo již poznamenáno,, lze souhlas ke zcizení ve smyslu § 7 zábor. zák. odepříti jenom tehdy, je-li zcizovací jednání v odporu s účelem záborového zákona a jiných zákonů vztahujících se na provádění pozemkové reformy.
S hlediska provádění pozemkové reformy jest však jistě zcela lhostejno, v jaké měně byla ujednána úplata za zcizované nemovitosti náležející k zabranému majetku pozemkovému.
Nelze tudíž také důvodně tvrditi, že by odporovalo intencím zákonů vztahujících se na provádění pozemkové reformy, ujednají-li strany při zcizení nemovitostí náležejících k zabranému majetku úplatu za zcizované nemovitosti v měně, která v době uzavření zcizovacího jednání není již zákonným platidlem na území, v němž zcizovací jednání bylo uzavřeno.
Jestliže tedy žal. úřad, vycházeje z předpokladu, že nekolkované rakousko-uherské bankovky nebyly již v době uzavření trhové smlouvy v místě, kde smlouva byla uzavřena, zákonným platidlem, nedal souhlas ke zcizení právě a jedině z toho důvodu, že trhová cena byla v daném případě ujednána v měně, která v oné době a na onom místě nebyla zákonným platidlem, pak odepřel souhlas z důvodu, který nemá žádného vztahu k účelu zákonů o pozemkové reformě, tudíž z důvodů, který nemá v zákoně opory.
Ježto pak, jak svrchu bylo řečeno, jest s hlediska provádění pozemkové reformy vůbec lhostejno, v jaké měně byla mezi stranami ujednána úplata za zcizení nemovitostí náležejících k zabranému majetku pozemkovému, nebylo třeba, aby se nss v daném případě zabýval otázkou, zda jest tu vskutku dán onen předpoklad, z něhož žal. úřad patrně vycházel, že totiž nekolkované rakousko-uherské bankovky nebyly již v době uzavření smlouvy, o niž v daném případě jde, zákonným platidlem na území, kde smlouva byla uzavřena; vždyť i kdyby nekolkované rakousko-uherské bankovky v oné době a na onom území nebyly bývaly již zákonným platidlem, nebylo by lze podle toho, co. svrchu bylo vyloženo, pokládati smlouvu, v níž trhová cena byla v těchto bankovkách ujednána, z tohoto důvodu za jednání, které by odporovalo účelům svrchu zmíněných zákonů.
Odepřel-li žal. úřad v daném případě souhlas ke zcizení nemovitostí z důvodu, který nemá co činiti s účelem zákonů sledujících provádění pozemkové reformy, vybočil výrokem svým z oněch mezí, které zákon žal. úřadu vytkl pro jeho volný pohyb a volnou úvahu při výkonu úřední moci vznesené naň § 7 zábor. zák.
Nař. rozhodnutí jest tedy nezákonným a bylo je proto zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 1417. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 837-840.