Č. 1149.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): 1. O promlčení práva k vyměření a vymáhání dávky proti záručnímu dlužníku dle § 26 čes. ř. dávk. z r. 1915. — 2. Ručením nabyvatele za dávku, vysloveným v § 15 čes. ř. dávk., byl stanoven ex lege veřejno-právní závazek nabyvatelův zaplatiti dávku, když by ji zcizitel nezaplatil a dávka byla nedobytná. Předpis § 1356 o. z. o. nemá tu tedy místa.
(Nález ze dne 30. ledna 1922 č. 13483/21.)
Věc: Josef a Božena v J. proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Smlouvou trhovou ze dne 3. ledna 1916 prodal Frant. Š. st-lům pozemek č. kat. — v J. za 10656 K. Podle přiznání k dávce z přírůstku hodnoty od zcizitele podaného provedeno, bylo v r. 1916 a 1917 ukládací řízení a platebním rozkazem z — uloženo bylo zciziteli, aby zaplatil dávku z přírůstku hodnoty penízem 1881 K 42 h vyměřenou. Výměrem z — sdělil vyměřovací úřad předpokládanou jím hodnotu prodaného pozemku v době nabytí st-lům jako nabyvatelům a když tito podali námitky proti této hodnotě, oznámil jim výměrem z — nově stanovenou hodnotu nabývací, určiv lhůtu dle § 18, odst. 3 ř. dávk. 14 dnů. Na to vydal inspektorát pro; zemské dávky záruční rozkaz ze dne 27. ledna 1921, v němž jest uvedeno, že dávka z přírůstku hodnoty původně zciziteli předepsaná jest na něm nedobytná, a st-lům jako nabyvatelům uloženo, aby zaplatili dávku vypočtenou částkou 1699 K 30 h.
Stížnost do tohoto záručního rozkazu k zemskému správnímu výboru podaná vytýkala kromě nesprávného postupu určení hodnoty nabývací, že 1. právo vyměřiti dávku proti st-lům jest promlčeno, poněvadž ode dne smlouvy, kdy nárok na vyměření dávky vzešel, až do skutečného použití práva toho (do dne doručení záručního rozkazu, to jest 16. února 1921) uplynuly více než 4 roky, a že 2. ježto ručení nabyvatelů za dávku jest posuzovati dle všeobecných zásad vytknutých v § 1356 o. z. o. a platných i pro obor práva veřejného, měla býti úřadem dávka bez průtahu požadována a dobývána od zcizitelů, ježto zcizitel aspoň po dvě léta po prodeji bydlel na blízku a byl solventní. Ježto se tak nestalo, nelze tvrditi, že by věřitele nestihla vina zanedbání. St-lé nebyli také zpraveni o tom, proč a kdy stala se dávka u zcizitele nedobytnou.
Mimo to 3. žádali st-lé v odvolání, aby jim po rozumu § 15, odst. 3. ř. dávk. úřad vyměřovací oznámil sumu dávky, nad kterou na jejich ručení naprosto nárok činiti nelze.
Zemský správní výbor usnesením z — naříkaný záruční rozkaz, pokud se týká nabývací hodnoty, zrušil za účelem provedení nového řízení dle § 18 ř. dávk., ve všech ostatních směrech však stížnost zamítl a uvedl k výtce pod 1. zmíněné, že promlčení práva na dávku nenastalo, poněvadž od konce roku 1916, v němž se převod stal, neuplynulo ještě 5 let, nehledě ani k úkonům promlčení přetrhujícím, k výtce ad 2. že řád o dávce nestanoví, že by nedobytnost dávky na zciziteli musila býti prokázána dle § 1356 o. z. o. a že nějaký zvláštní průtah ve vyřízení věci se nestal.
Zároveň zamítl požadavek stížnosti za sdělení nejvyšší sumy dávky dle § 15, odst. 3, poněvadž jest již bezpředmětný. Rozhoduje o stížnosti do zamítavé části tohoto rozhodnutí, opakující výtky a vývody stížnosti v 2. stolici a beroucí v odpor i zamítnutí žádosti za sdělení nejvyšší sumy ručení, vycházel nss z této úvahy:
Výtka, že právo k vyměření a vymáhání dávky proti nabyvatelům zaniklo promlčením, není důvodná. § 26 ř. dávk. z r. 1915 stanoví, že o promlčení dávky platí ustanovení zákona ze dne 18. března 1878 č. 31 ř. z., jež se týkají přímých poplatků. Dle § 1 tohoto zákona promlčuje se však právo státu na vyměření dávky u kolků a přímých poplatků nikoli, jak stížnost míní, ve 4, nýbrž až v 5 letech. Od kterého okamžiku tato promlčecí lhůta vůči záručnímu dlužníku má býti počítána, není třeba zde luštiti, poněvadž v době vydání záručního rozkazu ještě neprošlo pět let ani od uplynutí správního roku, v němž se stal sám převod, takže by promlčení nebylo dokonáno ani kdyby se ono pětiletí počítalo tímto způsobem.
Při tom se ani nepřihlíží k zákonu ze dne 24. července 1919 č. 446 sb. z. a n., který v § 1 ustanovuje, že do promlčecích lhůt zákona ze dne 18. března 1878 č. 31 ř. z. nepočítají se roky 1914 až včetně 1919, resp. dle zákona ze dne 22. prosince 1920 č. 685 až včetně r. 1920 a že ustanovení toto platí pro veškeré jiné dávky, jichž promlčení jest posuzovati dle zákona z 18. března 1878 č. 31 ř. z., tedy i pro dávku z přírůstku nodnoty nemovitostí, jejíž promlčení se podle § 26 dávk. ř. má dle zákona právě uvedeného posuzovati. Druhá námitka stížnosti, že totiž nejsou dány zákonné předpoklady pro ručení st-lů, není rovněž oprávněna. Rád dávkový z r. 1915 stanoví sice, že nabyvatel »ručí« za dávku z přírůstku hodnoty, je-li na zciziteli nedobytná, řlledí-li se však k německému textu cit. §u, kde se mluví o »Haftungspflicht« a ".žívá se důsledně výrazu »haften«, a nikoli výrazu »verbúrgen«, jest z toho usuzovati, že byl §em 15 stanoven e x l e g e závazek platiti dávku pro případ, když by původní povinník, t. j. zcizitel dávku nezaplatil a tato byla nedobytnou a že zákon neměl na mysli rukojemský závazek ve smyslu § 1344 a násl. o. z. o. Tomuto posouzení právní povahy onoho závazku odpovídá také způsob, kterým upraveno procesuální postavení osoby dle § 15, odst. 2 řádu dávk. zavázané, s níž jest třeba zahájiti nové řízení a v němž ona má úplně samostatné postavení a právo samostatných námitek co do vyměření dávky, i úvaha, že jde o dávku veřejnoprávní a tedy i veřejnoprávní závazek, jehož obsah i podmínky vzniku musí býti posuzovány dle dotčených norem veřejnoprávních a nikoli dle analogie předpisu soukromého práva občanského. Nelze tu tudíž použíti ani ustanovení § 1356 o. z. o., jehož se strana ve své stížnosti dovolává. Rozhodnou jest tu jen norma dávkového řádu, dle které povinnost záruční vzchází, když jest prokázána »n e d o b y t n o s t« dávky u dlužníka v prvé řadě zavázaného. ' Jest arciť pravda, že pod výrazem »n e do b y t n o s t i« nelze rozuměti pouze patrnou bezvýslednost provedené již nebo případné úřední akce nesoucí se k vymočení dávky u osoby v první řadě zavázané, nýbrž že výrazem tím má býti i vysloveno, že úřad dle své povinnosti kroky příslušné k vydobytí dávky u prvého dužníka náležitě provedl. Že této povinnosti své úřad vyhověl, nutno vždy předpokládati, tak že straně, tvrdí-li opak, by bylo o tom provésti důkaz, že úřad se dopustil nějakého zanedbání svých úředních povinností. K tomuto důkazu nestačí poukázati na domnělé opožděné vyměření dávky dlužníku prvému, nýbrž bylo by nutno tvrditi a prokázati, že nastal zaviněný průtah, který způsobil nedobytnost dávky u prvního dlužníka, toho však stížnost ani netvrdí a jest tudíž námitka tato bezdůvodná. Nedůvodnou jest konečně stížnost i pokud směřuje proti zamítnutí návrhu na sdělení maximální hranice ručení po rozumu 3. odst. § 15 ř. dávk., neboť nehledě ani k tomu, že návrh takový podati jest u úřadu vyměřovacíhoff že tedy návrh podán byl u úřadu k vyřízení jeho nepovolaného, jest z povahy věci zřejmo, že účelem ustanovení odst. 3. § 15 ř. dávk. jest, aby nabyvatel si získal vědomosti o objemu své povinnosti ručební již ve stadiu před vyměřením dávky zciziteli a že tedy návrh takový je nejen opožděný, ale i zcela zbytečný, když nabyvatel již seznal ze záručního rozkazu jemu doručeného přesně stanovený peníz, nad který jeho ručení jíti nemůže. Z úvah těch bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Č. 1149. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 248-250.