Č. 1138.

Úrazové pojištění dělnictva: Uzenářství a řeznictví, které technicky i místně tvoří jednotný celek a v němž se užívá silostroje, jest jednotným podnikem ve smyslu § 1, odst. 4 čís. 2 zák. o úraz. pojišt.
(Nález ze dne 25. ledna 1922 č. 1013.)
Věc: Mikuláš P. v Praze proti ministerstvu sociální péče v Praze (za zúčastněnou stranu Úrazovou pojišťovnu dělnickou taj. Dr. Frant. Trnka) o úrazové pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: St-l má ve svém domě v Praze od roku 1908 v předním traktu živnost řeznickou a v zadním traktu strojní uzenářství, přihlášené k úrazovému pojištění v srpnu 1909. Dílny obou těchto živností jsou od sebe odděleny dvorem a společná prodejna je v předním traktu domu.
Nař. rozhodnutím uznalo min. soc. péče souhlasně s rozhodnutím zemské správy politické v Praze —, že st-lovo řeznictví bylo výměrem úrazové pojišťovny dělnické v Praze ze dne — právem prohlášeno za povinné pojištěním a že správně bylo dnem 1. ledna 1913 počínaje připsáno k st-lovu podniku »uzenářství s motory«, zařazenému dle titulu 446 až do dne 31. prosince 1914 do nebezpečenské třídy 9. a procenta 48, od 1. ledna 1915 pak do nebezpečenské třídy 8. a procenta 39, při čemž úřad zejména podotkl, že dle konaného šetření a dle vlastního doznání st-lova jde o jednotný živnostenský podnik, v němž se užívá silostroje náležejícího k podnikovému zařízení, který je tudíž dle § 1, odst. 3 č. 2 úvaz. zák. podroben v celém rozsahu úrazové pojistné povinnosti.
Nss uvážil o stížnosti té do rozhodnutí ministerského podané toto:
Žal. úřad dospěl při svém rozhodnutí stejně jako úrazová pojišťovna k úsudku, že st-lovo řeznictví tvoří s jeho strojním uzenářstvím jednotný živnostenský podnik, v němž se užívá silostroje, a že jeho dělníci mají býti zařaděni do jedné a téže nebezpečenské třídy.
St-l popřel sice jednotnost podniku výslovně, ale doznal, že jeho řeznictví, jež má svoji oddělenou dílnu, má mimo to s uzenářstvím jednak společnou prodejnu, opatřenou od roku 1914 malým mlýnkem na mletí masa o 1/2 k. s., do níž dělníci uzenářští nosí uzenářské výrobky a v níž řezničtí dělníci obchodují celý den, jednak společnou chladírnu ve sklepě, kdež elektromotor o 15 k. s. pohání zimotvorné stroje a stroj na míšení sádla, jakož i že parní kotlík na vaření uzeného masa byl umístěn v dílně řeznické. Konečně doznal st-l, že tyto živnosti jsou v přízemí téhož demu a že je obě sám řídí. Tyto vlastní údaje st-lovy shodují se s nálezem živnostenského inspektora.
Uznal-li na tomto bezvadně zjištěném skutkovém podkladě žal. úřad, že jde o jednotný živnostenský podnik a nikoli, jak st-l míní, o dva samostatné podniky, z nichž jeden jest čistě obchodním podnikem, neodporuje tento výrok zákonu, ani neodporuje spisům, odvolává-li se úřad v tomto směru na doznání st-lovo.
Zákon o úrazov. pojištění ze dne 28. prosince 1887 č. 1 ř. z. ex 1888 podrobuje ve znění upraveném zákonem ze dne 29. dubna 1912 č. 96 ř. z. v § 1, odst. 4 č. 2 povinnému pojištění živnostenské podniky, při nichž se užívá takových hnacích přístrojů, které jsou hnány silou živelnou. St-lův živnostenský podnik obsahuje vedle uzenářství také řeznictví. Jsou-li obě oddělení tato řízena společným majitelem a mají-li společnou jednak prodejnu výrobků, do níž přicházejí dělníci z obou dílen — uzenářské i řeznické — za služební povinností, jednak společnou chladírnu poháněnou motorem o 15 ks., pak jsou jednotným podnikem nejen s hlediska hospodářského, nýbrž i s hlediska technického a místního. Zdali a v jaké míře při tom vzniká nebezpečí s ohledem na učiněná ochranná zařízení (drátěná stěna a pod.), zákon nerozeznává.
Již těmito doznanými známkami jest tedy dána jednotnost podniku nehledě ani k tomu, že roku 1914 byl v prodejně postaven mlýnek na mletí masa, poháněný motorem o 1/2 ks, a že za války byl v řeznické dílně umístěn parní kotlík na vaření uzeného masa, zařízený na docílení přetlaku až 4 atmosfér.
Ze znění téhož § 1 zákona jde dále, že zákon podrobuje pojistné povinnosti všechny dělníky v podniku zaměstnané a neobmezuje při podnicích pod odst. 4 č. 2 spadajících pojistnou povinnost na zaměstnance, kteří jsou vydáni nebezpečenství spojenému se strojní prací, jak to stanoví odst. 5 pouze pro hospodářské podniky polní a lesní, ani nerozlišuje v odst. 1. dělníky na dělníky výkonné a jiné, jak to činí u úředníků.
Tvrdí-li stížnost, že st-lovo řeznictví není živnosti výrobní nebo čistě výrobní, když se v něm pouze prodává maso na jatkách již zpracované, a rovněž prodejna že jest místnost pouze obchodní, dlužno poukázati jednak k tomu, že zákon, jak řečeno, u dělníků nezná rozlišování na výkonné a nevýkonné, jednak k tomu, že ani st-lovo řeznictví ani jeho prodejna není živností resp. místností výhradně jen obchodní. Dle vlastních údajů st-lových totiž zpracují řezničtí dělníci maso nejprve ve své dílně v celých čtvrtích, načež je v menších rozměrech zpracují a prodávají v prodejně. Nelze tedy při živnosti řeznické přesně lišiti mezi činností výrobní a obchodní. Mimo to donášejí uzenářští dělníci do prodejny své výrobky. Proto nelze st-lovu prodejnu považovati za místnost výlučně obchodní a od výroby oddělenou.
Ve výroku o jednotnosti podniku je zahrnut i výrok, že všechny místnosti, které slouží k provozování řeznictví, tedy i jeho prodejna, jsou částmi tohoto jednotného podniku, čili že prodejna ta není dílčím závodem ve smyslu § 3 min. nař. ze dne 2. srpna 1909 č. 117 ř. z. resp. ze dne 6. července 1914 č. 143 ř. z. Následkem toho není samostatné posuzování této prodejny možno, čímž stávají se bezpředmětnými veškeré námitky vznesené s hlediska cit. min. nařízení, zvláště s hlediska §§ 3, 4 a 10.
Z těchto důvodů bylo zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

Č. 1138. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 222-224.