Č. 1448

.
Administrativní řízení: 1. Rozhodování per saltum. — 2. Nesprávná intimace rozhodnutí.
(Nález ze dne 26. června 1922 č. 7397.) Věc: Karel D. v S. S. proti zemské správě politické v Praze stran podpory nezaměstnaných.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: St-li nebyla první stolicí podpora v nezaměstnanosti přiřčena proto, že na ni jako sezónní dělník neměl nároku. Odvolání zemská politická správa vyhověla a podporu přiznala výnosem ze dne 21. prosince 1921 do odvolání na dobu, pokud nenalezne sobě přiměřeného zaměstnání, nejdéle do 8 neděl a byla podpora za dobu od 6. listopadu 1921 do 31. prosince 1921 poukázána.
Žádost st-lovu ze dne 24. ledna 1922, řízenou na zemskou politickou správu, aby podpora byla dále poskytována, po provedeném šetření zemská politická správa vyřídila výnosem ze dne 15. února 1922 tím způsobem, že okresní politické správě sdělila, že další výplata podpory se nepovoluje vzhledem k tomu, že jde o osobu svobodnou a vzhledem k tomu, že by žadatel mohl snadno v hospodářství svého bratra vypomáháním sobě výživu opatřiti.
Okresní politická správa výnosem ze dne 18. února 1922 vyrozuměla st-le, že zemská politická správa nálezem ze dne 15. února 1922 žádosti st-lově nevyhověla.
Stížnost směřuje výslovně proti rozhodnutí zemské politické správy ze dne 15. února 1922, kterým nebylo vyhověno rekursu proti výnosu okresní správy politické odmítajícímu žádost o podporu v nezaměstnanosti od 1. ledna 1922 proto, že st-l jest sezónní dělník.
O stížnosti proti tomuto rozhodnutí uvážil nss toto:
Dle § 7, odst. 1 zákona ze dne 12. července 1921 č. 322 sb. z. a n. rozhoduje o žádosti o podporu v nezaměstnanosti politický úřad 1. stolice.
Žádost st-le podanou na zemskou politickou správu o prodloužení podpory nelze dle jejího obsahu jinak posuzovati než jako žádost o podporu po rozumu cit. zák. ustanovení. Měl tudíž pol. úřad první stolice o žádosti této rozhodnouti a příslušelo pak st-li ze zamítavého rozhodnutí odvolání k politickému úřadu 2. stolice po rozumu odst. 2. uvedeného zákonného ustanovení.
Žal. úřad však, aniž vyvolal rozhodnutí politického úřadu 1. stolice v první řadě k tomu povolaného, sám ihned meritorně rozhodnul a opomenul tím §em 7 cit. zákona určený pořad instanční.
Postupem tím však žal. úřad porušil podstatné formy řízení. Než i v jiném směru jeví se řízení vadné. St-l podal si na žal. úřad žádost o další poskytování podpory, žal. úřad žádost tu také jako takovou vyřídil, své odmítavé stanovisko odůvodnil; politický úřad první stolice však intimovav rozhodnutí žal. úřadu, nejen že nepřipojil žádných důvodů, nýbrž jak prvopisem st-lem předloženým doloženo, označil žádost onu jako rekurs, tedy rozhodnutí žal. úřadu jako rozhodnutí instanční a doložil, že rozhodnutí toto je konečné.
Hledě k tomu, že pravý obsah nař. rozhodnutí liší se podstatně od toho, co bylo intimováno, že tedy stížnost směřuje proti něčemu, co žal. úřad nevyslovil a že nemohla býti řízena proti výroku, který žal. úřad vlastně vydal, jest řízení také v tomto směru podstatně vadné. Tyto obě podstatné vady způsobují, že celý postup řízení jeví se podstatně vadným a musilo býti proto nař. rozhodnutí zrušeno. Útraty nepřisouzeny vzhledem k ustanovení § 40 zák. o ss.

Citace:

č. 1448. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 898-900.