Č. 1455

.
Váleční poškozenci: Neschopnost k výdělku ve smyslu § 25 zák. z 20. února 1920 č. 142 sb. z. a n. je předmětem znaleckého důkazu, který může býti proveden jen v řádném administrativním řízení. Tento znalecký důkaz nemůže býti nahrazen interním posudkem odborného orgánu, který si úřad vyžádal, maje hodnotiti podaný důkaz.
(Nález ze dne 28. června 1922 č. 9126.1)
Věc: Kateřina H. v T. proti ministerstvu sociální péče v Praze (rada J. Bartheldy) o důchod předků.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: St-lka, 58 let stará, přihlálsila nárok na důchod předků za svého syna ve válce padlého, dokládajíc přihlášku vysvědčením obvodního lékaře Dra T. v T. ze 4. ledna 1921, dle něhož trpí chronickým rheumatismem a z toho se vyvinuvší srdeční vadou, pročež je schopna jenom lehčích domácích prací, a snížení její výdělečné schopnosti činí 70 proc.
Zemský úřad pro péči o válečné poškozence výměrem z — nárok na
důchod jí odepřel, poněvadž není k výdělku neschopna.
K podanému rekursu, v němž st-lka potírala tento skutkový závěr úřadu a předkládala nové vysvědčení Dra T. z 15. září 1921, dle něhož trpí chronickým rheumatismem a proto je schopna jen lehčích prací, při čemž snížení výdělečné schopnosti činí 70 proc., ministerstvo sociální péče vyžádalo si posudek profesora Dra P., jenž se 7. prosince 1921 vyjádřil o vysvědčeních vydaných stěžovatelce Drem T. takto: »Vysvědčení nepřesvědčují o pravdivosti, že H. je nezpůsobilá k výdělku, ale je možno, že je ve vyšším stupni k práci a výdělku nezpůsobilá, snad výše než 50 proc.«
Na základě toho ministerstvo sociální péče naříkaným rozhodnutím rekurs zamítlo s odůvodněním, že podle posudku profesora Dra P. st-lka je následkem chronického rheumatismu a tím způsobené srdeční vady sice ve vyšším stupni nezpůsobilá k práci, nikoli však nezpůsobilá k výdělku, takže jí dle § 25 zákona z 20. února 1920 č. 142 sb. z. a n. nárok na důchod předkův nepřísluší.
Nss založil své rozhodnutí o stížnosti na těchto úvahách:
Předpis § 25 zák. ze dne 20. února 1920 č. 142 sb. z. a n. váže nárok na důchod předků na podmínku, že osoba, jež nárok tento vznáší, jest »k výdělku neschopna«. Termín tento vyložil nss ve svém nálezu ze dne 4. března 1922 č. 2932, Boh. č. 1200 adm., v ten rozum, že neznamená úplnou neschopnost výdělku, nýbrž že stačí pouhé snížení výdělečné schopnosti, dosáhlo-li takového stupně, že zbývající výdělečná schopnost at sama, ať ve spojení s jinými prameny příjmů nezajišťuje dotyčnému předku potřebnou obživu, takže by tento mohl se dovolávati nároku alimentačního ve smyslu § 154 o. z. o., k jehož plnění by odpadnuvší potomek byl nejen povinen, ale i schopen.
Zda nař. rozhodnutí vychází ze stejného pojetí zákona či nikoli, nelze z jeho znění seznati. Připouští, že st-lka jest ve vyšším stupni nezpůsobilá k práci, ale při tom nezpůsobilost její k výdělku vůbec popírat, počíná si tedy tak, jako kdyby způsobilost k práci a způsobilost k výdělku byly proti sobě dva protichůdné pojmy, a jako by nezpůsobilost k práci byla plně bezvýznamnou pro otázku nezpůsobilosti výdělečné. Stanovisko to by nemohlo býti uznáno za správné.
Ale nehledě k této nejasnosti ve stylisaci, jež již sama o sobě zakládá vadu, náležitému přezkoušení nař. rozhodnutí bránící, prokazuje napadený nález i jiné podstatné nedostatky a vady v řízení sběhlé.
Vady ty vystupují zejména ve zjištění okolnosti zde výlučně rozhodné, t j. výdělečné nezpůsobilosti st-lčiny. Nezpůsobilost ta, pokud jeví se jako výsledek plynoucí z určitého zdravotního stavu osoby dotčené, může býti na jisto postavena jen formálním důkazem znaleckým, kterým se odborně konstatují momenty skutkové, zdravotní stav osoby oné určující, a utvoří se z toho úsudek na výdělečnou schopnost osoby oné subsumpcí momentů těchto pod pravidlo vědy lékařské.
Důkaz znalecký smí však býti v řízení administrativním podán jen během jednání se stranami, tedy z pravidla již v první stolici, vždycky však se zachováním všech zásad řízení správního, zejména zásady slyšení stran.
Důkaz znalecký takto zjednaný může arciť úřad rozhodující, tedy i stolice vyšší k rozhodování povolaná, dle zásady o volném uvažování prostředků průvodních samostatně hodnotiti, tedy nejen jeho průkazní sílu vnitřní odvážiti, nýbrž i jeho formální správnost, zejména jeho úplnost a dostatečnost posouditi. Shledá-li, že důkaz onen nedává na otázku předmět důkazu tvořící dostatečně jasné odpovědi, může úřad učiniti všechna opatření potřebná, aby byl nedostatek ten odstraněn, a může k tomu cíli zejména naříditi provedení nového důkazu znaleckého o téže okolnosti buď týmž znalcem nebo i jiným.
Vždycky však jest nezbytno, aby oprava znaleckého důkazu za nedostatečný shledaného stala se opět jen znaleckým důkazem v technickém slova smyslu, t. j. v řízení se stranami, jimž poskytnuta musí býti možnost, aby znalce na rozhodné okolnosti skutkové upozornily a k jeho nálezu i posudku své připomínky činily neb i protidůkazy provedly.
Právo volného hodnocení důkazu znaleckého nezmocňuje však úřad k tomu, aby na místo znaleckého zjištění v řízení znalci podaného položil svůj vlastní odborný posudek a dal jej rozhodnutí svému za základ.
Úřad nemůže tak učiniti ani tehdáž, když by si pro své poučení vyžádal mínění příslušných odborníků, poněvadž dobrozdání takové, úřadu podané, jest jen jeho vlastní informací sloužící k doplnění jeho vědomostí ve směru odborném, jichž pro rozhodnutí své potřebuje, jest tedy jen pomůckou činnosti kogniční, nikdy však nemůže býti pojímáno za důkaz znalecký v technickém slova smyslu, jenž náleží ke skut- kovému materiálu procesnímu, kogniční činnosti úřadu podrobeného. V konkrétním případě proveden byl v řízení se stranou potřebný důkaz znalecký podáním posudku Dra T. Žal. úřad měl pochybnosti o dostatečnosti i průkaznosti tohoto důkazu. Ale neodstranil pochybnosti ty, jak by v řádném postupu byl měl učiniti, tím, že dal provésti nebo sám provedl nový důkaz znalecký v uvedeném slova smyslu, nýbrž rozhodl ihned sám, posoudil samostatně a odborně spornou otázku výdělkové způsobilosti st-lčiny, odvolav se prostě na posudek Dra P., který si byl o tom pro sebe vyžádal.
Nař. rozhodnutí zůstavuje pochybnosti o tom, jaký právní karakter žal. ministerstvo tomuto posudku Dr. P. přičítalo, zejména zda jej pojímalo za »formální důkaz znalecký«, který mohl nahraditi důkaz v 1. stolici provedený, či zda na posudek ten se odvolává k dokladu svého vlastního náhledu o sporné skutkové otázce. Ale ať tomu jest tak či onak, vždycky tu jest vada v jeho postupu.
Neboť za formální důkaz znalecký posudek Dra P. již proto nemohl býti pojímán, že nebyl opatřen v řízení se stranami způsobem shora uvedeným, a jako pouhé poučení úřadu nemohl nahraditi věcně potřebný znalecký důkaz, zejména nemohl vstoupiti na mílsito provedeného znaleckého důkazu podaného dobrým zdáním Dra T.
Tyto vady nutily nss, aby použil předpisu § 6 svého zákona, a to tím spíše, že nař. rozhodnutí nemůže se pro svůj závěr, že při st-lce není způsobilosti výdělečné, odvolávati s úspěchem ani na posudek Dra P., poněvadž i tento posudek konstatuje, že jest st-lka k práci a k výdělku nezpůsobilá snad výše než 50%.

Tak i v dalších případech na př. v nálezu ze dne 18. října 1922č. 14795.

Citace:

č. 1455. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 912-914.