Č. 1267.

Mimořádná opatření: I. Nařízení z 1. dubna 1919 č. 167 sb. z. a n. platí o účtech všech majitelů, kteří jsou na území býv. Rakouska a Uherska mimo obvod republiky čsl. bez ohledu na to, zda jde o příslušníky republiky čsl. čili nic. — II. Slovo »jsou« v § 1 cit. nař. znamená tolik, co mají své řádné bydliště. — III. Zjištění, zda někdo má v určitém místě své řádné bydliště, patří ke skutkové podstatě rozhodnutí.
(Nález ze dne 29. března 1922 č. 4243.)
Věc: Lazar B. a soudr. v Ch. (adv. Dr. R. Silberstein z Teplic) proti ministerstvu financí v Praze stran zápovědi výplaty vkladu v korunách československých.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem z — povolilo ministerstvo financí dodatečný soupis vkladů st-lů u firmy B. P. v T. s podotknutím, že výplata nesmí se ve smyslu nařízení ze dne 1. dubna 1919 č. 167 sb. z. a n. státi v čsl. korunách. V podání z — uvedl st-l Lazar B., že se svou rodinou, ostatními to st-li, bydlel jako lázeňský host v T. od r. 1917 až do r. 1921 a že je příslušníkem obce S. v župě Šárišské, tedy státním občanem rep. čsl. Po šetření vykonaném o pobytu st-lů v T. vydalo min. financí nař. rozhodnutí, jímž povolilo opětně dodatečný soupis vkladů st-li ohlášených s podotknutím, že výplata nesmí se ve smyslu nař. ze dne 1. dubna 1919 č. 167 sb. z. a n. státi v čsl. korunách, poněvadž se st-l s rodinou svou v Čechách zdržoval jen přechodně jako lázeňský host.
O stížnosti podané proti rozhodnutí posléz uvedenému uvažoval nss takto:
Stížnost vidí nezákonnost nař. rozhodnutí především v tom, že použito bylo ustanovení nařízení ze dne 1. dubna 1919 č. 167 sb. z. a n., ač st-lé jsouce příslušní do obce S., ležící na území čsl. republiky, jsou státními občany této republiky a proto se cit. nařízení na ně prý vůbec nevztahuje. Tato námitka je bezdůvodná. Cit. nařízení ustanovuje v § 1, že účty, jichž majitelé jsou na území bývalého Rakouska a Uherska mimo obvod čsl. republiky, dlužno uzavříti k 26. únoru 1919 a výplaty ty nesmějí se státi v bankovkách kolkovaných, čsl. Nečiní tedy nařízení to rozdílu mezi účty státních příslušníků čsl. a příslušníků států vzniklých z býv. mocnářství rakousko-uherského, podrobujíc ustanovení tomu účty všech majitelů, kteří jsou na území bývalého Rakouska a Uherska mimo obvod čsl. republiky, bez ohledu na to, jsou-li příslušníky republiky čsl. čili nic.
Další nezákonnost vidí stížnost v tom, že žal. úřad neprávem vykládá slovo »jsou«, jehož užito v § 1 cit. nař. ve smyslu »řádné bydliště«. Dle názoru stížnosti nelze prý ustanovení § 1 cit. nařízení užíti na st-le, poněvadž tito nebyli v den 26. února 1919 mimo obvod čsl. republiky na území bývalého Rakouska a Uherska, nýbrž byli na území republiky čsl.
Žal. úřad uvádí v odvodním spise, že šetřením vykonaným nebylo přesně zjištěno, zda st-lé dne 26. února 1919 byli v Teplicích nebo jinde na území čsl. republiky, ale nař. rozhodnutí i odvodní spis stojí zřejmě na stanovisku, že okolnost ta jest zcela irelevantní, poněvadž pobyt st-lů na území čsl. republiky byl pouze přechodný, pobyt lázeňských hostů, kteří řádné bydliště své měli nikoli v čsl. republice, nýbrž na území státu jiného, vzniklého z říše rakousko-uherské. Vycházel tedy žal. úřad z názoru, že slovo »jsou« je pojmově identické se slovy »mají své řádné bydliště«.
Slovné znění cit. nařízení ovšem ještě samo správnost názoru toho nedokazuje. Leč zákon nelze dle §§ 6 a 7 o. z. o. vykládati pouze slovně, nýbrž i dle úmyslu zákonodárce a přirozeného smyslu zákona. A tu právem uvádí odvodní spis žal. úřadu, že nelze míti za to, že by bývalo úmyslem učiniti výplatu z účtů v kolkovaných bankovkách čsl. závislou od zcela nahodilé okolnosti, zda majitel účtu toho v určitý den »je«, t. j. mešká mimo zemí čsl. republiky na území jiného státu vzniklého z bývalého mocnářství rakousko-uherského. Vždyť pak by — nehledě k obtížím důkazovým — byla to věc pouhé náhody, zda účet spadající pod ustanovení § 1 cit. zák., vyplatiti se má v kolkovaných korunách čsl. či nikoliv. A tu nelze předpokládati, že by cit. nařízení bylo mělo v úmyslu učiniti rozhodnutí významu jistě dalekosáhlého závislým na pouhé náhodě, ostatně nesnadno zjistitelné. Nařízením tím zůstala by pak při tomto výkladu nevyřešena otázka, který vlastně den je rozhodný. Stížnost pokládá za rozhodný den 26. února 1919. Nařízení ze dne 1. dubna 1919 č. 167 sb. z. a n. publikováno bylo teprve 1. dubna 1919 a v něm použito slova »jsou«, stanoveno však současně, že účty majitelů mají býti uzavřeny ke dni 26. února 1919. I to vede k tomu, že cit. nařízení nemínilo slovem »jsou« náhodnou přítomnost v určitý snad den v území čsl. republiky, nýbrž, že slova toho použilo ve smyslu jiném. Smysl ten pak může býti jen ten, který přikládá slovu tomu žal. úřad, že totiž cit. nařízení má na mysli účty majitelů, kteří mají své řádné bydliště na území bývalého Rakouska a Uherska mimo území čsl. republiky.
Neprávem tedy vidí stížnost v nař. rozhodnutí nezákonnost, když § 1 cit. nařízení nař. rozhodnutím v tomto smyslu je vyložen.
St-lé tvrdí ovšem, že v kritické době, za kterou považují den 26. února 1919, měli své řádné bydliště v T. v čsl. republice. Otázkou, kterou dobu jest za kritickou považovati, se nss zabývati nemusel, poněvadž žal. úřad vycházel ze zjištění, že pobyt st-lů na území čsl. republiky byl pouze přechodným, že tedy st-lé neměli tu nikdy řádného svého bydliště. Je-li pak pobyt přechodným, neb zakládá-li pojem řádného bydliště, o tom rozhodují určité okolnosti skutkové, z nichž jest usuzovati, zda se kdo někde usadil v úmyslu trvale se tam zdržovati. Jsou-li tyto momenty skutkové dány či nikoli, to není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou, jejíž zodpovědění žal. úřadem může nss přezkoumati jen s hlediska § 6 zák. o ss. V tom směru může tedy nss zkoumati jen, zda skutkové zjištění žal. úřadu, že st-lé jen přechodně, bez úmyslu trvale v T. se usaditi, tam se zdržovali, není v odporu se spisy, zda má v nich dostatečnou oporu a dospěl-li k němu úřad na základě řízení řádně provedeného.
Stížnost v tom směru vytýká rozpor se spisy, který vidí v tom, že st-l Lazar B. byl berní správou zdaněn daní výdělkovou a daní z příjmu. Ze spisů berní správy v T. však vyplývá, že st-li daň výdělková vůbec nebyla předepsána, poněvadž Lazar B. v území čsl. repukliby nakupoval zboží pouze pro svůj obchod vedený v Ch. v Haliči, a že daň z příjmu předepsána mu byla právě jen z úroků ze vkladu, o které jde. Není tu tedy tvrzeného rozporu se spisy. Nss neshledal však ani jiné vady. Neboť žal úřad měl pro své zjištění, že pobyt st-lův v T. byl skutečně jen přechodným pobytem lázeňských hostů, dostatečný podklad ve výsledcích šetření, jež v té příčině bylo provedeno. Bylo to potvrzení městské správy lázeňské, dle níž Lazar B. dne 4. dubna 1917 přijel do T. jako lázeňský host, udání st-lů obsažené v podání ze dne —, kde se uvádí, že st-lé přišli do T. jako evakuovaní obyvatelé Haliče, ve výpovědích svědků Sáry B., Rózy L. a Luisy H., které potvrdily, že se st-lé v T. zdržovali jen přechodně.
Měl-li žal. úřad na základě výsledku šetření za zjištěno, že se st-lé neusadili v T. nikdy v úmyslu, aby se tam trvale usídlili, nýbrž že pobyt jejich v T. byl jen přechodný, nelze právem tvrditi, že by zjištění to bylo vadné. Je proto i tato námitka bezdůvodná.
Stížnost vidí konečně vadu nebo nezákonnost nař. rozhodnutí v tom, že nevyslovuje, v jaké valutě vklady mají býti vyplaceny.
K námitce té se podotýká, že žádost st-lů směřovala pouze k tomu, aby jim bylo povoleno vklady své dodatečně k soupisu přihlásiti a že st-lé vůbec posud nežádali o výplatu vkladů těch. Nebyla tedy otázka, v jaké jiné měně než měně čsl. má býti vklad onen vyplacen, úřadem vůbec ještě řešena a jest proto otázka ta z kognice nss podle § 5 zák. o ss vyloučena a nelze ovšem ani v tom, že úřad za toho stavu věcí nevyslovil, v jaké měně výplata státi se má, shledávati vytýkanou vadu neb nezákonnost.
Z uvedených důvodů shledány námitky stížností vznesené bezdůvodnými a musela stížnost býti zamítnuta.

Citace:

č. 1267. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 505-507.