Č. 1115.

Dávka z přírůstku hodnoty: Byla-li formálně pravoplatně předepsána dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí pro nesprávné vyměření příliš nízko, může býti vyměřena dodatečně správně v promlčecí lhůtě § 3 zák. z 18. března 1878 č. 31 ř. z.
(Nález ze dne 14. ledna 1922 č. 223.)
Věc: Pozemková banka v Praze a soudruzi (adv. Dr. P. C. Nesý z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Pozemková banka v Praze prodala různým osobám řadu pozemků v P. a převzali v příslušných smlouvách trhových kupci také povinnost zaplatiti dávku z přírůstku nemovitostí. Zemský inspektorát pro zemské dávky v Praze uložil pak prodavatelce platebními rozkazy dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí a byly částky ty také za placeny.
V příslušných platebních rozkazech byla nabývací hodnota zjištěna podle udání stran v jejich přiznáních učiněného tím způsobem, že byla vypočtena cena jednoho čtverečného metru stavební plochy dle trhové ceny a k ní bylo připočteno znehodnoceni vzniklé tím, že na oněch pozemcích, pojatých do regulačního plánu města P. a určených k zastavění, musily býti zbořeny hospodářské a obytné budovy na nich zřízené, kteréžto znehodnocení uznáno bylo celkovou číslicí 50000 K.
Po té vyměřovací úřad změniv svůj původní právní názor v ten rozum, že přípočet částky 50000 K k ceně nabývací co do celkové plochy stal se nedopatřením, ježto podle řádu dávkového nelze jej odůvodniti, a zrušuje výměrem z — uvedené původní platební rozkazy, vydal platební rozkazy nové z 19. ledna 1921, v nichž vypočetl nabývací hodnotu celkové plochy, rozvrženou na odprodané části podle jejich plošné výměry, bez připočtu částky 50000 K a podle toho určil výši dávky (ciframi značně většími).
Platy, které byly vykonány na základě původních platebních rozkazů, vyměřovací úřad z nově uložené dávky sráží.
Stížnost do tohoto vyměřovacího aktu podaná jak prodavatelkou, tak uvedenými kupujícími, ponechávajíc výslovně stranou otázku, zdali původní započtení částky 50000 K bylo správné čili nic, uplatňovala, že inspektorátu pro zemské dávky nepřísluší právo, aby původní platební rozkazy, nabyvší moci práva, měnil, resp. prohlašoval za zrušené; rozhodnutí správního úřadu, jímž jest platební rozkaz, je po nabytí právní moci pro úřad vyměřující nezměnitelné, zejména proto, že jím získaly zúčastněné strany právního nároku, aby zaplatily dávky v té výši, v jaké jim byla předepsána platebním rozkazem.
Tuto stížnost zamítl zemský správní výbor rozhodnutím, do něhož směřuje stížnost na nss vznesená, přihlížeje k tomu, že stížnost popírá oprávnění zemského inspektorátu k novému vyměření dávky toliko z důvodů formálních, odvolávajíc se na právní moc původních platebních rozkazů, v kterémžto směru však stížnost není odůvodněna, neboť v § 26 dávk. ř. jest stanoveno, že o promlčení a zvýšení dávky platí ustanovení zák. ze dne 18. března 1878 č. 31 ř. z., jež se týkají přímých poplatků: cit. zákon pak opravňuje vyměřovací úřad, aby ve třech letech po uplynutí správního roku, v němž původně předepsaná dávka stala se splatnou, vyměřil částky, o které nesprávným postupem bylo méně předepsáno na dávce.
St-lé namítají věcně, že novému předpisu dávky z přírůstku hodnoty bránila právní moc předpisů původních. Žal. úřad mylně prý se dovolává ustanovení § 26 dávk. ř., neboť z něho — a to hlavně z německého jeho textu — jde na jevo, že zákon »zvýšením dávky« rozumí jen případy, uvedené v § 23, a § 26 jen stanoví, že právo, předepsati v těchto případech zvýšenou dávku, se promlčuje dle předpisů zákona z 18. března 1878 č. 31 ř. z.
Námitku tu neuznal soud důvodnou. Je pravda, že zvýšením dávky rozuměti jest jen ono zvýšení, jež jest sankcí pro případy, vypočtené v § 23 a jež předpokládá opomenutí předepsaného oznámení, nesprávná udání nebo zamlčení, a že o takovýto případ tu nejde. Rovněž jest správné, ze český a německý text § 26 se co do doslovu úplně nekryjí, a že z německého, taktéž autentického textu, lze jen dovozovati, že pro předepsání zvýšené dávky (ve smyslu § 23) platí stran promlčení předpisy zákona z 18. března 1878. Že tento německý text úmysl zákonodárce správněji vyjadřuje, je patrno z toho, že § 26 dle svého nadpisu jedná jen o promlčení, a že i zákon z 18. března 1878, jehož pravidla se tu recipují, obsahuje také jen normy o promlčení.
Leč přes to žal. úřad právem poukázal vůči námitce st-lů, vznesené v řízení správním, na ustanovení § 26, aby odůvodnil právo k předepsání dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí ve správné částce. § 3 cit. zák. z roku 1878, jenž tu dle § 26 dávk. ř. platí stejně jako ostatní normy tohoto zákona, stanoví totiž, že právo vyměřiti obnosy, o něž bylo méně předepsáno následkem nesprávného vyměření dávky, se promlčuje ve dvou letech. Dopouští-li takto zákon výslovně, aby to, oč bylo méně vyměřeno, bylo předepsáno dodatečně, pak je zřejmo, že právní moc prvního předpisu dávky nemůže býti na překážku předpisu novému, správnému, pokud proň dány jsou zákonné předpoklady, t. j., že původně bylo nesprávně předepsáno méně a že neuplynula promlčecí lhůta v § 3 stanovená. Že by tyto předpoklady dány nebyly, stížnost netvrdí, připouštějíc, že úřad mohl uplatňované položky neuznati. Poukazuje-li pak k tomu, že § 3 má na mysli jen omyly početní, přehlíží, že nesprávné vyměření může být i důsledkem omylů jiných, tak zejména o vpočítatelnosti neb odpočítatelnosti podobných položek. Vidí-li stížnost vadu řízení v tom, že původní předpisy dávky byly zrušeny, kdežto by bylo přípustno jedině dodatečné předepsání diference, mezi dávkou nejprv vyměřenou a dávkou nově vypočtenou, sluší na to odpovědět, že tímto prostupem st-lé ve svých prábech naprosto nemohli být dotčeni. Neboť není-li sporu o nic jiného, než o to, v jaké formě se smí státi nepřipočtení částky 50000 K k ceně nabývací, jest pro stranu úplně lhostejno, zda vyměření dávky se stane zvláštním aktem, předepisujícím doplatek k původnímu vyměření, jež mylně tuto částku k ceně nabývací připočítalo, nebo vyměřením úplně novým, které vycházejíc jinak z týchž faktických poměrů, pro výměru dávky béře za základ pouze nabývací cenu o 50000 K sníženou.
Konečně vytýká stížnost, že je podstatnou vadou řízení, že nové platební rozkazy byly vydány, aniž strany ve smyslu § 18 dávk. ř. dříve byly slyšeny o tom, že úřad neuznává jejich nárok na připočtení částky 50000 K k ceně nabývací. I tato námitka je nedůvodná. St-lé ve své stížnosti proti platebním rozkazům z 19. ledna 1921 prohlásili, že ponechávají stranou otázku, zda započtení částky 50000 K bylo správné čili nic. Vzhledem k tomu žal. úřad také ve svém rozhodnutí výslovně konstatoval, že se rekursní instance omezuje na uplatňovanou námitku formální. Bylo-li však takto zkoumání otázky, zda započtení nebo nezapočtení zmíněné částky do ceny nabývací věcně vyhovuje předpisům zákona, z rozhodování žal. úřadu vyloučeno, pak nelze také teprv před nss namítati, že řízení trpí vadami, jež by padaly na váhu při rozhodování o této věci.
Proto bylo stížnost zamítnouti jako nedůvodnou.

Citace:

Č. 1115. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 173-175.