Č. 1231.

Obecní statek: K praxi zákona ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n.
(Nález ze dne 17. března 1922 č. 3624.) Věc: Obec S. (adv. Dr. K. Rubín z Čáslavě) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za stranu zúčastněnou starousedlíky v S. adv. Dr. Ludvík Hammer z Prahy) stran prohlášení nemovitostí za obecní jmění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podle postupní smlouvy ze dne 8. prosince 1885 jest v pozemkové knize kat. obce S. pro starousedlé obce S. vloženo právo vlastnické na stavební parcelu č. kat. — s domem č. p. —, pak pozemky č. kat. — — — — v S.
— — — — — Na opětovnou žádost představenstva obce S., aby zaveden byl pořádek stran obecního statku podle zák. ze 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. tak, aby statek ten byl postoupen do obecního jmění po provedeném bezvýsledném smírném jednání, okresní správ, komise... sdělila obecnímu úřadu, že o jeho žádosti... ničeho opatřiti nemůže, protože nahlédnutím v pozemkovou knihu obce S. bylo zjištěno, že nemovitosti tyto jsou ve vl. č. — na základě smlouvy postupní dané v S. dne 8. prosince 1885 připsány do vlastnictví starousedlých v S. a tito dle prohlášení jejich zástupců na jakékoliv jednání o vrácení pozemků těch obci nepřistoupili. Jelikož jde o majetek soukromý a nikoliv o jmění, statek obecní tvořící, že nelze na spor tento použíti ustanovení zákona ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. a nemovitosti naduvedené starousedlým odebrati a obci S. odevzdati.
Odvolání představenstva obce zemský správní výbor zamítl a v odpor vzaté rozhodnutí potvrdil. Uvedl při tom: Z úředně vidimovaného, ve spisech založeného protokolu o soudním smíru ze dne 17. června 1881 u okresního soudu v Habrech mezi úředně ustanoveným kurátorem obce S. a plnomocníkem starousedlých uzavřeném, je patrno, že mezi stranami kontrahováno bylo s výhradou schválení nadřízené korporace dohledati, aby vlastnictví sporných objektů připsáno bylo starousedlým občanům S. ve zvláštní vložku jako jejich společný majetek. Dále uvedeny byly jmenovitě sporné objekty, ke kterým starousedlí výslovně uznali vlastnictví obce S. Smír tento byl potvrzen okresním zastupitelstvem v Habrech usnesením ze dne 15. listopadu 1881 č. — ve smyslu ustanovení § 97 ob. zříz. a smlouva postupní de dto 8. prosince 1885 v S. opatřena příslušnou doložkou schvalovací... Na základě této listiny vkladní stal se zápis vlastnického práva dotyčných objektů pro starousedlé. Jest tudíž tvrzení st-lů, že příslušný akt, jímž obecní majetek byl zcizen, nebyl potvrzen dohlédací nadřízenou korporací, zcela liché. Ostatně se poukazuje na správné důvody rozhodnutí první stolice. Podotknuto pak ještě, že se bývalý zemský výbor již jednou touže věcí zabýval k podané stížnosti Floriána V. a Jana P. ze S. a že výnosem č. — z r. 1902 neshledal nutným učiniti nějakého opatření z dozorčího práva svého vzhledem k soudnímu smíru obcí ve věci té uzavřenému a okresním zastupitelstvem schválenému.
O stížnosti proti tomuto rozhodnutí uvážil nss toto:
Nař. rozhodnutí bylo vyvoláno podáními obecního představenstva obce S., kteráž obsahovala konečnou žádost, aby okresní správní komise zavedla úřední řízení a učinila opatření, aby nemovitosti v podání blíže označené byly podle ustanovení zákona ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. převedeny do vlastnictví obce, pokud se týče aby jí byly odevzdány. Žádosti té, jež zní zcela všeobecně a nedožaduje se určitého způsobu zakročení, nelze rozuměti jinak, nežli aby nadřízený úřad použil všech prostředků, jež mu citovaný zákon dává k disposici, by dosaženo bylo účelu, jejž obec měla na mysli.
S tohoto hlediska spadají vůbec mimo úvahu ustanovení §§ 6 a 7 cit. zák., které jednají o převodech nemovitostí obecního statku do vlastnictví podílníků, jež se staly podle smluv a právních jednáních uzavřených a podle rozsudků vydaných po 1. srpnu 1914, a to již proto, že převod pozemků, o něž je spor, nestal se po 1. srpnu 1914, nýbrž daleko dříve. O tom mezi stranami sporu není.
Obsah stížnosti pak zřetelně poukazuje na to, že stěžující si obec má na mysli ustanovení § 5 ve spojení s §em 1 cit. zák., že tudíž žal. úřad měl ve smyslu § 1 vysloviti, že zmíněné nemovitosti jsou obecním jměním a učiniti dle § 5 návrh soudu, aby zápis tomu odporující byl v pozemkové knize vymazán. Hájíť stížnost právní názor, že — ač při zápisu užito bylo slovního obratu »právo vlastnické« — nejde v podstatě o toto právo, nýbrž o zápis práv užívacích ve prospěch starousedlíků.
Nss neshledal, že by nař. rozhodnutí, jímž žal. úřad odepřel žádosti stěžující si obce vyhověti, odporovalo zákonu. Odkázav k důvodům uvedeným úřadem prvé stolice žal. úřad vycházel z právního názoru, že ustanovení cit. zák. zde použíti nelze, protože jde o majetek soukromý a nikoliv o obecní jmění tvořící obecní statek.
Výrok úřadu v případě sporu, zdali se určité nemovitosti dle § 1 cit. zák. staly kmenovým jměním obecním, podmíněn jest zjištěním, že nemovitosti ty v době, kdy zákon nabyl účinnosti, t. j. dne 30. července 1919, byly obecním statkem, především tedy vlastnictvím obce. Žal. úřad opřel své zamítavé rozhodnutí o zjištění, že nemovitosti, o něž jde, nejsou vlastnictvím obce, nýbrž vlastnictvím soukromým.
Otázka vlastnictví jest otázkou práva soukromého, již s právním účinkem řešiti mohou toliko řádné soudy. Žal. úřad správní mohl ji řešiti a řešil ji pouze jako otázku prejudicielní, aby mohl učiniti do své kompetence spadající výrok o tom, zdali se nemovitosti ty, jsouce obecním statkem dle § 1 cit. zák., staly kmenovým jměním obecním. Tento omezený dosah a vyznám rozřešení předběžné otázky vlastnictví má v zápětí, že rozhodnutí žal. úřadu v tomto bodu lze pojímati jen jako nutný logický závěr, který si správní úřad utvořil o právním poměru, jenž se jeví pro vlastní předmět jeho judikující činnosti součástkou skutkové podstaty, tedy jen zjištěním potřebného procesního materiálu. V důsledku toho může nss odpověď na takovou otázku, v daném případě otázku vlastnictví, přezkoumati toliko v mezích § 6, odst. 2 zák. o ss.
Po této stránce však nss neshledal, že by skutkové zjištění, že sporné nemovitosti nejsou vlastnictvím obce, nýbrž vlastnictvím soukromým, bylo v rozporu se spisy, že by bylo neúplné aneb jinak spočívalo na vadném řízení. Zjištění to opírá se o nesporný fakt, že nemovitosti ty jsou v pozemkové knize připsány nikoliv obci, nýbrž starousedlíkům obce S. na základě postupní smlouvy ze dne 8. prosince 1885, schválené nadřízeným okresním výborem v Habrech podle ustanovení § 97 ob. zříz.
Poněvadž zápis v pozemkových knihách na základě principu publicity platí proti každému tak dlouho, dokud z knih těch nebyl vymazán (srv. § 4 zák. ze dne 25. července 1871 č. 95 ř. z.), právem se řídil žal. úřad zápisem v pozemkové knize obce S., zjistiv z ní, že pozemky, o něž jde, obci do vlastnictví připsány nejsou, a zjištění to jest dle § 6, odst. 1. zák. o ss závazným i pro nss.
Nejsou-li však nemovitosti ty vlastnictvím obce, pak schází zákonný předpoklad pro použití předpisů §§ 1 a 5 zák. ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n.
Vzhledem k úvahám těmto bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1231. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 423-426.