Č. 1338.

Živnosti koncesované: I. Živn. řád neobmezuje nijak dobu, po jakou smí majitel koncese hostinské živnost tu provozovati náměstkem nebo pachtýřem. — II. Neprovozování živnosti hostinské nemá dle § 57, odst. 2. živn. ř. samo o sobě v zápětí zánik koncese a také nemá nikdo právního nároku na to, aby úřad koncesi proto prohlásil za zaniklou.
(Nález ze dne 4. května 1922 č. 6291.) Věc: Kašpar M. v P. (adv. Dr. L. Špaček z Prahy) proti zemské správě politické v Praze o odepření koncese hostinské.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l žádal podáním ze dne 29. srpna 1919 o udělení koncese k provozování živnosti hostinské a výčepnické pro tytéž místnosti v domě op. — v Praze, pro něž byla dekretem magistrátu hlavního města Prahy ze dne 27. ledna 1892 č. — udělena koncese k provozování podobné živnosti Zikmundu G. Tato žádost byla pořadem instancí vyřízena a nař. rozhodnutím byl potvrzen výměr magistrátu hlavního města Prahy ze dne —, kterým byla st-li žádaná koncese odepřena, poněvadž pro tytéž místnosti posud po právu trvá koncese téhož druhu udělená Zikmundu G.
O stížnosti do toho rozhodnutí podané uvažoval nss takto:
Obsahem nař. rozhodnutí jsou určeny ony hranice, jež jsou vymezeny pro rozhodování nss, kterýž jest povolán přezkoumávati rozhodnutí neb opatření správních úřadů jen potud, pokud mají určitý obsah. Nemůže se tedy nss zabývati námitkami, v nichž poukazuje stížnost na důsledky, které nař. rozhodnutí snad přivodí mezi st-lem na jedné straně a pivovarem na K. V. jako nájemcem těchto místností hostinských, st-li a jeho manželce do podnájmu daných na straně druhé, a jsou tedy námitky stížnosti v této příčině činěné nepřípustny.
Pokud jde o věc samu, byla nař. rozhodnutím st-li odepřena koncese hostinská z důvodu, že pro tytéž místnosti dosud po právu trvá koncese téhož druhu. Stížnost netvrdí, že by tento důvod odporoval zákonu, popírá však existenci předpokladu, z něhož žal. úřad vycházel a formuluje námitku jednak, že koncese zanikla, jednak že živnostenský úřad byl povinen prohlásiti koncesi Zikmunda G. za zaniklou, poněvadž ji nikdy osobně nevykonával a ani neměl v úmyslu ji osobně vykonávati.
Námitky ty nemají opory v zákoně.
Dle § 55 živn. řádu může každý živnostník svou živnost provozovati také náměstkem (obchodvedoucím) nebo ji propachtovati. Ve příčině živností hostinských a výčepnických nařizuje zákon v § 19, že živnost má býti zpravidla provozována samým majitelem koncese a že živnostenský úřad může jen z důležitých příčin povoliti, aby živnost byla provozována náměstkem neb propachtována.
Z těchto ustanovení a také z jiných ustanovení živnostenského řádu (§ 2, odst. 2, § 3, odst. 1, § 12, odst. 2) plyne nade vši pochybnost, že propachtování živnosti jest jedním ze způsobů provozování živnosti majitelem živnosti.
Tato zásada jest potvrzena výjimkou obsaženou v ustanovení 1. odst. § 21 d), dle něhož není majiteli koncese dovoleno propachtovati živnost prostředkování služeb a míst.
Názor stížnosti, že koncese zaniká, nebyla-li déle než 6 měsíců majitelem koncese osobně provozována, v zákoně opory nemá. Naopak v §§ 2, 3 a 55 živn. ř. jest stanoveno, že osoby, které nemají práva samy spravovati své jmění, a osoby právnické, u nichž jest vůbec vyloučena možnost provozovati živnost osobně, smí provozovati živnost toliko náměstkem nebo pachtýřem. Kdyby byl chtěl zákon omeziti majitele živnosti, pokud jde o přípustnou dobu provozování živnosti pachtýřem, byl by musel vysloviti, jak dlouho musí živnost osobně provozovati, než mohou žádati o svolení k propachtování, po případě jak dlouho smí živnost pachtýřem provozovati. Takového omezení však zákon neobsahuje. Stanoví-li zákon, že osobní provozování živnosti hostinské a výčepnické jest pravidlem, připouští tím možnost, že taková živnost již od udělené koncese se svolením úřadu nebude majitelem koncese osobně provozována.
Ostatně neprovozování koncese hostinské nemá dle 2. odst. § 57 živn. ř. samo o sobě v zápětí zánik koncese, nýbrž dává úřadu toliko právo ji odejmouti. Zákon nestanoví, že úřad jest povinen tak učiniti, a nemá nikdo právního nároku na to, aby úřad tohoto svého práva použil.
Jsou tedy tyto námitky stížnosti bezdůvodny a slušelo stížnost zamítnouti.

Citace:

Č. 1338. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 657-659.