Č. 1468

.
Živnostenské právo (zubní technikové): 1. Z předpisu § 14 c) živn. ř. nelze vyvoditi povinnost úřadu, aby korporace tam zmíněné vyslechl také, když dispens odpírá. — 2. Úleva, kterou připouští 3. odst. § 14 c) živn. ř., záleží v tom, že průkaz o zaměstnání pomocnickém v příslušné živnosti nebo v obdobném podniku továrním nebo dílně tovární stejného druhu, nemusí býti podán pracovním vysvědčením vyhovujícím náležitostem 3. odst. § 14 c), nýbrž že může býti proveden i jiným nepochybným způsobem. — 3. Zaměstnání pomocnické u zubního lékaře nelze pokládati za zaměstnání v příslušné živnosti nebo v obdobném podniku továrním nebo v dílně tovární stejného druhu.
(Nález ze dne 1. července 1922 č. 9525.)
Věc: Jaroslav P. ve V. (adv. Dr. A. Klouda z Prahy) proti ministerstvu obchodu stran dispense od průkazu způsobilosti pro živnost zubní techniky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stížnost se obrací proti nař. rozhodnutí ministerstva obchodu, pokud jím bylo odepřeno udělení dispense od zaměstnání pomocnického u oprávněných zubních techniků, předepsaného min. nařízením ze dne 20. března 1892 č. 55 ř. z. a pokud proto ministerstvem byla odepřena také koncese zubotechnická.
Nss neshledal stížnost tu odůvodněnou.
Pokud vytýká, že provedené řízení jest vadné, ježto nebylo provedeno šetření výslechem odborných korporací v § 14 c) živn. řádu uvedených, jest výtka ta jednak v rozporu se spisy, z nichž jest patrno, že obchodní a živnostenská komora v Plzni a společenstvo č. 1. ve Volyni a mimo to i grémium zubních techniků pro obvod obchodní a živnostenské komory v Praze ve věci slyšeno bylo, jednak založena jest na právním omylu, ježto předpis § 14 c), jehož se stížnost dovolává, sice úřadu ukládá, aby prve než dispens udělí, korporace tam vyznačené vyslechl, ale povinnost úřadu, aby je slyšel také, když dispens odpírá, z něhož vyvoditi nelze.
Stížnost namítá mimo to, že žal. úřad odpíraje udělení dispense od předepsaného zaměstnání pomocnického z toho důvodu, že udělení dispense takové jest v daném případě právně nepřípustné, vykládal nesprávně příslušné předpisy.
O námitce této uvažoval nss takto:
Min. nař. ze dne 20. března 1892 č. 55 ř. z. ustanovuje v § 3, že průkaz způsobilosti pro živnost zubotechnickou podati jest vysvědčením učebním a vysvědčením pracovním. Vysvědčení učebního se spor netýká, neboť v tom směru žal. úřad stěžovateli dispens udělil.
O vysvědčení pracovním ustanovuje pak § 5, že musí vykazovati, »že žadatel nejméně 6 let zaměstnán byl jako pomocník zubní techniky, z nichž ztrávena býti musí 3 léta u některého oprávněného zubního technika a tři léta u některého zubního lékaře zaměstnáním v zubní technice«.
Že st-l u nějakého oprávněného zubního technika vůbec zaměstnán nebyl, sám přiznává a jest tedy tato skutková okolnost nesporná.
Žal. úřad vykládaje předpisy § 14 c) živn. řádu o udělení dispensí od průkazu způsobilosti při živnostech řemeslných — jichž po rozumu § 23, odst. 2. užíti jest obdobně i při živnostech koncesovaných — v souvislosti s § 5 min. nař. ze dne 20. března 1892, dospěl k názoru jednak, že § 14 c) v odst. 3. připouští udělení dispense toliko od formálního průkazu předepsaného zaměstnání pomocnického pracovním vysvědčením, když zaměstnání pomocnické jest jiným způsobem nade vši pochybnost prokázáno, jednak že cit. min. nařízení stavíc v § 5 zaměstnání u zubního technika vedle nebo téměř proti zaměstnání u zubního lékaře, vylučuje, aby pomocnické zaměstnání u zubního technika bylo nahrazeno zaměstnáním u zubního lékaře.
Proti tomuto právnímu výkladů stížnost namítá:
Výraz »předložení« obsažený v § 14 lit. c) živn. řádu nesmí býti vykládán slovně; to jest patrno z ostatního znění tohoto zákonného ustanovení, v němž se mluví o pomocnické praxi v jiných oborech, než pro který má býti dispens udělena, tomuto analogických a s ním příbuzných, což by zajisté nemělo smyslu, kdyby úřad byl oprávněn jen dispensovati od dokumentů a nikoliv od praxe samé.
Právě tímto zněním § 14 lit. c) živn. řádu jest však zároveň vyvrácen názor, jakoby za žádných okolností praxe u zubního technika nemohla býti nahrazena praxí u zubního lékaře, neboť není zajisté podniků analogičtějších jako povolání zubního technika a zubního lékaře.
Vývody nař. výnosu jsou tím nepochopitelnější, uváží-li se, že vydán byl již za platnosti zákona ze dne 14. dubna 1920 č. 303 sb. z. a n.
Nss nemohl těmto vývodům stížnosti dáti za pravdu.
Především jest podotknouti, že ve prospěch st-lův nelze nic vyvoditi z předpisů zákona ze dne 14. dubna 1920 č. 303 sb. z. a n., jehož se st-l dovolává, ježto zákon ten připouštěje v § 2, aby oprávnění k provozování zubní techniky bylo nabyto i po jeho vyhlášení, omezuje tuto výhodu jen na osoby, které v den vyhlášení zákona plně vyhovují podmínkám, jež jsou podle ustanovení do té doby platných v jednotlivých částech čsl. státu stanoveny pro nabytí koncese nebo oprávnění k provozování zubní techniky, a na osoby, které v den vyhlášení tohoto zákona mají odbytou 3 letou učební dobu — splní-li ostatní předepsané podmínky, při čemž prohlašuje i tu za směrodatná ustanovení platná v době vyhlášení zákona.
Jest tedy mimo veškeru pochybnost, že za platnosti cit. zákona pro udělení koncesí zubotechnických — pokud jest vůbec ještě přípustno — a tudíž i pro udělení dispensí od příslušného průkazu způsobilosti, platí předpisy do vydání onoho zákona pro jmenovanou živnost všeobecně plativší.
Jedině tyto předpisy lze tedy pokládati za rozhodné pro posouzení sporné otázky.
Z ustanovení § 14 c) ž. ř. o udílení dispensí od průkazu způsobilosti, jehož, jak již stala se zmínka, jest po rozumu § 23 a) odst. 2. použíti v daném případě, nepřiléhají na daný případ ustanovení odst. 1. a 2., ježto předmětem sporu není ani udělení dispense za účelem přechodu ze živnosti jedné k jiné živnosti příbuzné, nebo za účelem současného provozování několika příbuzných živností, ani udělení dispense od předložení listu tovaryšského nebo vysvědčení učebního a vysvědčení o vykonané zkoušce tovaryšské.
Úřad tedy právem opíral se o 3. odstavec tohoto paragrafu, jenž ustanovuje, že politický úřad zemský může, vyslechna příslušné korporace, prominouti předložení vysvědčení pracovního, je-li způsobem jinakým nade vši pochybnost prokázáno, že žadatel byl po předepsanou dobu zaměstnán jakožto, pomocník v příslušné živnosti, v podniku továrním, obdobném živnosti té nebo v dílně tovární stejného druhu jako tato živnost.
Stížnost vykládajíc tento předpis dovozuje, že z toho, užívá-li tu zákon výrazu »prominouti předložení vysvědčení pracovního«, o sobě ještě neplyne, že by tu měl na zřeteli jen dispens od dokumentů a nikoliv od praxe samé.
Stížnosti jest dáti v tem směru ze pravdu potud, že stejného výrazu používá zákon také v 1. a 2. odst. § 14 c), kde nepochybně má na mysli i promíjení věcných náležitostí, jichž zákon všeobecně k nabytí »způsobilosti« k provozování té které živnosti vyžaduje, a výraz ten tudíž sám o sobě neodůvodňuje závěr o tom, chtěl-li zákon poskytnouti úlevu od věcných či jen od formálních náležitostí průkazu způsobilosti.
Že předpis 3. odst. § 14 c) živn. ř., jehož jedině lze, jak svrchu vyloženo, použíti na sporný případ, týká se skutečně jen jisté úlevy co do formálních náležitostí průkazu způsobilosti, vysvítá však nade vši pochybnost jasně z úvahy, že tento předpis připouštěje udělení dispense od předložení vysvědčení pracovního, činí udělení dispense takové závislým na podmínce, že byl podán jinaký průkaz o zaměstnání po předepsanou dobu jako pomocník, a to buď v příslušné živnosti anebo v obdobném podniku továrním nebo v dílně tovární stejného druhu, že tedy průkaz o zaměstnání jako pomocník v téže míře a v témž způsobu, jak předpisuje § 14 odst. 2 pod č. 2, musí býti podán i tu a že úleva, kterou mu zákon připouští, záleží podle toho jedině v tom, že průkaz ten nemusí býti podán pracovním vysvědčením vyhovujícím náležitostem 3. odst. § 14, nýbrž může býti proveden i jiným nepochybným způsobem. Pro daný případ jest tudíž podstata sporu jedině v otázce, zda stěžovatel, prokázav, že zaměstnán byl jako zubotechnický pomocník u zubních lékařů úhrnem déle než 6 let, předložil tím průkaz, jakého odst. 3. § 14 c) živn. ř. vyžaduje jako podmínky pro udělení dispense tam upravené, t. j. jinými slovy, zdá zaměstnání pomocnické u zubního lékaře lze pokládati za zaměstnání v příslušné živnosti, v obdobném podniku továrním nebo tovární dílně stejného druhu. Podle názoru nss-u odpověděl žal. úřad na tuto otázku právem záporně. Neboť nehledí-li se ani k tomu, že je pochybno, dalo-li by se zaměstnání u zubního lékaře zařaditi do některé kategorie zaměstnání, o nichž mluví 3. odst. § 14 c), neponechává znění § 55 nař. ze dne 20. března 1892 č. ř. ž. 55 nijaké pochybnosti o tom. že průkaz způsobilosti tu požadovaný jest charakterisován právě tím, že zaměstnání jako pomocník musí býti dvojího druhu, t. j. kombinováno ze zaměstnání jednak u zubního lékaře, jednak u oprávněného zubního technika. Právě tím však jest patrně projeveno, že nařízení obě tato zaměstnání za rovnocenná pro nabytí způsobilosti k vykonávání živnosti zubotechnické neuznávalo a nelze proto — ježto nějakého zvláštního předpisu, jenž by dopouštěl úlevy od požadavku § 5 nař. není — přípustnost dispense od některého z obou druhů zaměstnání v onom paragrafu vyznačených zakládati na 3. odst. § 14 c) ž. ř., jenž předpokládá faktické zaměstnání v stejné živnosti nebo v příbuzném podniku továrním nebo tovární dílně stejného druhu, tedy vždy má zjevně na mysli zaměstnání svou podstatou pro získání způsobilosti věcně rovnocenné.
Nař. rozhodnutí jest tedy ve shodě se zákonem, jestliže prohlásilo,, že st-li dispense od průkazu zaměstnání u oprávněného zubního technika podle platných předpisů udělena býti nemůže a jest proto i odepření dispense a v důsledku toho i odepření žádané koncese st-li zákonem zcela odůvodněno i bylo stížnost zamítnouti jako neodůvodněnou.

Citace:

č. 1468. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 939-942.