Č. 1232.

Úředníci obecní: Ustanovení § 41, odst. 3 zák. ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. lze užíti také na výhody poskytnuté po té, kdy zákon ten nabyl platnosti.
(Nález ze dne 18. března 1922 č. 3581.)
Věc: Viktor N. ve V. proti moravskému zemskému výboru v. Brně (přísedící Dr. Budínský) stran úpravy služebních požitku.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Ve schůzi správní komise města V. ze dne 9. dubna 1920 byly st-li upraveny požitky tak, že základní služné a bytné normováno podle zákona ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. a počet služebních let započítatelných pro trienálky ustanoven podle návrhu finančního odboru na 21 roků. Ve schůzi téže komise dne 7. července 1920 bylo schváleno, aby úředníci s vysokoškolským vzděláním byli zařazeni do 8. hodn. třídy 2. stupně (státních úředníků) a schválen dále návrh, aby st-li při tomto zařazení přiznány byly toliko 4 trienálky na místo dosavadních sedmi. Usnesení toto sděleno st-li výměrem ze dne 31. října 1920 č. —
O stížnosti jím podané rozhodl žal. úřad .... zamítavě, poněvadž úprava ze dne 9. dubna 1920 byla jen provisorní a byla nahrazena definitivní úpravou podle kolektivní smlouvy ze dne 29. dubna 1920, zákonem ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. zachovány u úředníků již ustanovených jen výhody, které měli již v den účinnosti zákona a konečně protože st-1 slouže od 1. ledna 1912 má do 7. července 1920 včítajíc léta válečná pouze 12 služebních roků.
O stížnosti do rozhodnutí tohoto podané uvážil nss toto:
St-1 vyvozuje nárok svůj především z usnesení správní komise města V. ze dne 9. dubna 1920, jímž nesporně, ač služební doba jeho započala teprve dnem 1. února 1911, byla mu služební léta určena počtem 21 a přiznáno 7 trienálek. Žal. úřad namítá však, že úprava tato byla pouze provisorní a že zmíněné usnesení stalo se teprve po platnosti zákona ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n.
Pokud jde o prvé tvrzení, není ani v protokole o schůzi správní komise ze dne 9. dubna 1920, ani v jednáních jí předcházejících vůbec zmínky o tom, že šlo o úpravu provisorní anebo, že určení 21 let bylo jen početní pomůckou pro vypočtení platu. Vzhledem k tomu nemohl nss sdíleti názor žal. úřadu opírající se jedině o dodatečnou zprávu finančního odboru a presidia správní komise připojenou k odvolání st-lovu, pro jejíž stanovisko není ve spisech opory, musel naopak uznati správným právní názorp st-lův, že zmíněným usnesením bylo mu pro postup platový započteno 21 let, čímž odpadlo uvažování o dalších vývodech st-lových opírajících se o to, že již při definitivním jmenování přiznáním vyšších požitků bylo mu připočteno 6 služebních let.
Pokud jde o druhou námitku žal. úřadu dlužno vycházeti z toho, že cit. zákon stanoví minimum příjmů ponechávaje obcím na vůli, aby přiznaly platy vyšší (§ 19 cit. zák.). Jestliže tudíž obec za platnosti tohoto zákona, vědouc, jaké minimum platové jest poskytnouti, usnesla se na vyšších platech tím, že výhodněji započetla úředníku dobu rozhodnou pro určení trienálek, nelze tvrditi, že by toto, byť po nastalé účinnosti zákona se stavší ustanovení nebylo výhodou ve smyslu § 41, odst. 3 leg. cit. a že by k ní při pozdějších úpravách jako k přiznané výhodě nesmělo býti přihlédáno.
Ježto tudíž nař. roznodnutí zakládá se na nesprávném právním názoru, že nelze § 41, odst. 3 cit. zák. užíti na výhody poskytnuté po platnosti tohoto zákona, bylo je jako zákonem neodůvodněné zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 1232. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 426-427.