Č. 1110.

Pozemková reforma: 1. Schválení či neschválení smlouvy o prodeji nemovitosti na Slovensku (nař. min. plnom. z 12. ledna 1919 č. 11 Ú. N.) není aktem pouhé libovůle úřadu, nýbrž věcí volné úvahy, která se musí pohybovat toliko v mezích daných účelem normy té, totiž ohledem na všeobecné zájmy státu československého. Tvrdí-li strana, že mezí těch v daném případě nebylo dbáno, tvrdí tím nepřípustný zásah ve své subjektivní právo. — 2. Odůvodnění, že »právní jednání odporuje všeobecným zájmům čsl. státu«, je pro neschválení smlouvy naprosto nedostatečné, když straně nebyla ani jinak dána příležitost seznati skutkové a právní stanovisko úřadu.
(Nález ze dne 11. ledna 1922 č. 114.)
Prejudikatura: nál. č. 991.
Věc: Vilém a Riza E. v N. Z. (adv. Dr. O. Jamnický z Bratislavy) proti ministru čsl. republiky s plnou mocí pro správu Slovenska stran odepření souhlasu ke smlouvě o prodej nemovitosti.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Smlouvou z 18. července 1920 ukoupili st-lé od Ondřeje, Františka a nezl. Pavla R. dům v N. Z. Smlouva schválena byla sirotčím úřadem za nezletilce dne —. Nitranský župní zvláštní výbor však rozhodl dne —, že smlouvy té neschvaluje, poněvadž to.to právní jednání odporuje všeobecným zájmům čsl. státu. Nař. rozhodnutím potvrdil žal. úřad rozhodnutí první instance s odvoláním na jeho zákonité odůvodnění.
Uvažuje o stížnosti do tohoto rozhodnutí podané musil nss předem přisvědčiti k námitce žal. úřadu v odvodním spise vznesené proti přípustnosti petitu stížnosti té, avšak pouze částečně, pokud se totiž st-lé domáhají toho, aby soud smlouvu, o kterou jde, schválil neb aby užšímu správnímu výboru nitranské župy schválení to nařídil. K úkonu takovému nss, jemuž na rozdíl od uherského správního soudu náleží podle § 7 zák. o ss pouze přezkoumávati zákonitost rozhodnutí a zrušiti je v případě nezákonnosti, tudíž činnost pouze kasační, nikoli také meritorní disposice s předmětem sporu, ovšem povolán není a je tudíž žádání v tomto směru nepřípustné. Tím však není nss-u bráněno přistoupiti k přezkoumání rozhodnutí toho, když petit stížnosti zní výslovně také na zrušení výroku v odpor vzatého, dovolávaje se takto také kasační činnosti soudu toho, tudíž úkonu v obor jeho kompetence spadajícího.
Žal. úřad přivádí však v odvodním spise k platnosti proti stížnosti ještě další formální námitku a to, jak praví, »nedostatek aktivní legitimace k stížnosti«, poněvadž prý výrokem tím st-lé nebyli poškozeni v žádném svém subjektivním právu po rozumu § 2 zák. o ss, neboť jim podle názoru žal. úřadu nepřísluší právní nárok, aby smlouva byla schválena, ježto schválení nebo neschválení náleží do volné úvahy správních úřadů a volná úvaha vylučuje sama sebou existenci nároku na úřední výkon, jehož se strana domáhá.
Tuto námitku žal. úřadu nss neshledal důvodnou, vycházeje při tom z právního názoru vysloveného a blíže odůvodněného již v nálezu ze dne 25. října 1921 č. 13125, Boh. č. 991, k němuž se strany po rozumu § 44 jedn. ř. odkazují, že totiž volná úvaha správních úřadů, pokud právě sahá, vylučuje existenci subjektivních práv, že však volná úvaha není totožná s libovůlí, nýbrž má své zákonné hranice a pouze v těchto hranicích smí se pohybovati; že v oboru právním, do něhož tento spor náleží, totiž udělení neb odepření souhlasu správního úřadu k prodeji nemovitostí na Slovensku, hranice tyto jsou stanoveny zákonem ze dne 10. prosince 1918 č. 64 sb. z. a n. a nařízením min. s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 12. ledna 1919 č. 11 Ú. N., z nichž plyne zcela nepochybně, že správní úřad může odepříti souhlas ke zcizení nemovitosti pouze tehdy, odporuje-li jednání to všeobecným zájmům státním, nikoli však z důvodů jiných. Tento ohled na všeobecné zájmy státní tvoří tudíž ony hranice, ve kterých volná úvaha úřadu v daném případě musí se pohybovati, a překročil-li úřad hranice ty, zasáhl tím v zásadní smluvní volnost jednotlivcovu a tím také v jeho subjektivní právo. Namítá-li stížnost, že žal. úřad odepřel neprávem souhlas ke zcizení nemovitostí, namítá tím již také, že úřad vybočiv z oněch zákonných hranic sáhl v subjektivní právo st-lovo. Poněvadž však proti zásahu takovému strana může se dovolávati podle § 2 zák. o ss ochrany u nss, je ke stížnosti legitimována a náleží rozhodování o stížnosti takové v obor kompetence tohoto soudu.
Ve věci samé uvážil nss takto:
Je-li volná úvaha úřadu omezena určitými hranicemi, může-li se pohybovati pouze v určitém, zákonem vymezeném okruhu, zasahujíc překročením okruhu toho v subjektivní právo st-lů, proti čemuž jim náleží právní ochrana, jest tím již dáno, že straně musí býti poskytnuta možnost, aby věděla nejen, o který specielní předpis zákonný úřad výrok svůj opřel, nýbrž také, ze kterých skutkových předpokladů při tom vycházel, aby mohla své úvaze podrobiti nejen správnost oněch skutkových předpokladů, nýbrž také posouditi, zda předpoklady ty spadají v rámec vytčený zákonem pro volnou úvahu úřadu a v důsledku toho doupěti k správnému závěru, zda újma, již v tomto úředním aktu spatřuje, odůvodněna je právním řádem, nebo zda straně je možno domáhati se jejího odstranění prostředkem, jejž jí týž právní řád poskytuje. Těchže náležitostí je však třeba i pro činnost nejv. správ, soudu jako orgánu právní kontroly, jemuž náleží právě zkoumati, není-li tu v daném případě překročení oněch hranic úřadu pro jeho činnost vytčených, a tedy zásah v subjektivní právo jedincovo, kterémužto zásahu má zabrániti.
Ve sporu, o nějž jde, žal. úřad odvolal se ve svém výroku pouze na odůvodnění první instance. Tento úřad však neuvedl jiného důvodu, než že dotyčné právní jednání odporuje všeobecným zájmům čsl. států, tedy pouhou citaci všeobecného předpisu zákonného. Z nař. rozhodnutí ani ve spojení s výrokem první instance není tudíž patrno, v čem úřad onen odpor státním zájmům shledával, ani z jakých skutkových předpokladů při tom vycházel a nelze tedy z rozhodnutí těch, jež však právě pro stranu mají tvořiti základ pro její stanovisko vůči onomu úřednímu aktu, posouditi, ani na který moment úřad, posuzuje spornou věc, váhu kladl, ani zda momentem tím závěr o ohrožení všeobecných státních zájmů jest odůvodněn, ani ze kterých skutkových okolností úřad na existenci momentu toho soudil, tím méně pak, zda okolnosti ty byly náležitě zjištěny, nebo jsou-li tu vůbec. Nedostatek tento je však tím citelnější v daném případě, kde, jak ze správních spisů patrno, vůbec žádné šetření konáno nebylo a kde tudíž straně nebyla poskytnuta ani nepřímo možnost na právní a skutkové stanovisko úřadu souditi.
Tím však je účelná obrana strany, právním řádem jí zaručená, nejen stížená, nýbrž znemožněna, jak patrno ostatně i z jejího odvolání a stížnosti, kde dohaduje se pouze, z jakých předpokladů úřad asi vycházel, nebo vůbec vycházeti mohl, docházejíc k závěru, že příčina, jež vedla žal. úřad k odmítavému výroku, jest jí nepochopitelná a neznáma.
V témže postavení k nař. rozhodnutí ocitá se však také nss, jemuž tím naprosto odňata je možnost, aby splnil úkol, k němuž je po zákonu povolán, totiž přezkoumati zákonitost výroku toho.
Na tom nemění nic okolnost, že soudu tomu je možno alespoň ze zprávy, jíž úřad první instance předložil odvolání se spisy žal. úřadu, usuzovati na stanovisko úřadu toho, když zpráva ta je jednostranné, ničím nedoložené, skutkového ověření postrádající prohlášení úřadu, k němuž strana nemohla vůbec zaujati stanovisko a jež tedy nelze nikterak kvalifikovati za skutkové zjištění, jež by nss-u mohlo po rozumu odst. 1. § 6 sloužiti za základ jeho rozhodnutí.
Bylo tedy naříkané rozhodnutí pro tuto pdstatnou vadu zrušiti podle § 6 zák. o ss a náleží úřadu, aby, řídě se zásadami svrchu vytčenými, zjednal si způsobem správnímu řízení odpovídajícím dostatečný skutkový podklad a pak vydal nové rozhodnutí.

Citace:

Č. 1110. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 161-163.