Č. 1354.

Pozemková reforma: I. * Otázka, je-li objekt památkou přírodní, historickou a uměleckou, jak ji má na mysli § 20 zák. příděl., může býti řešena toliko na základě znaleckého důkazu provedeného za účasti strany. — II. Schválením prodeje části zabrané půdy propouští ji stát. poz. úřad mlčky ze záboru. — III. Právní věta jako u č. 899.
(Nález ze dne 10. května 1922 č. 6453.)
Věc: Firma D. St. v Praze a Karel L. ve St. S. proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (místotaj. Dr. K. Pradáč) stran podmínky souhlasu k zcizení zabraných nemovitostí.
Výrok: Výrok obsažený v naříkaném rozhodnutí pod č. 2 lit. b, zrušuje se pro vady řízení, jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím udělil žal. úřad zásadní souhlas k prodeji stavebních parcel č. kat. — s budovami ... ve St. S. od pozemkového majetku firmy D. St. v Praze Karlu L., majiteli strojní cihelny ve St. S., s tím, že 1. — — —
2. a) — — —
b) zámeček čp. — nebude zbořen a pro případ projektovaných změn uvnitř, vně neb v nejbližším okolí zámečku třeba dříve se dotázati Státního památkového úřadu v Praze; oba tyto závazky musí býti knihovně poznamenány, 3. že prodávající zaplatí po rozumu § 61 zákona ze dne 30. ledna 1920 č. 81 sb. z. a n. před schválením trhové smlouvy 10 proc. z trhové ceny, t. j. Kč 8000.
Stížnost napadá rozhodnutí to jen pokud jde o bod 2 b), vytýkajíc, že v tom směru spočívá nař. rozhodnutí na vadném řízení a pokud jde o bod 3., vytýkajíc mu v tomto směru nezákonnost.
Nss založil své rozhodnutí na těchto úvahách:
K 2 b) nař. rozhodnutí. Stížnost netvrdí, že žal. úřad ustanoviv tuto podmínku vybočil z mezí daných mu účelem zákonů o pozemkové reformě, nýbrž popírá pouze, že zcizený zámeček je památkou přírodní, historickou a uměleckou, uvádějíc, že jde o obyčejnou budovu obytnou, zvláštní ochrany nezasluhující, a vidí vadu řízení v tom, že tato skutečnost nebyla za účasti st-lů zjištěna.
Žal. úřad opíral se, stanoviv podmínku, zřejmě o ustanovení § 20 příděl. zák., dle kterého má stpú při sdělávání povšechného pracovního plánu přihlížeti k tomu, aby přídělem nebyly rušeny krásy přírodní a ráz krajiny a aby nevzaly újmy památky přírodní, historické a umělecké. Považuje pak zámeček se zahradou a stavbami za takovou památku, stanovil žal. úřad podmínku pod 2 b) nař. rozhodnutí uvedenou.
Otázka, zda objekt nějaký je památkou přírodní, uměleckou a historickou, může dle názoru nss býti zodpověděna jen na základě znaleckého důkazu. Neboť řešení otázky té vyžaduje zvláštní znalosti odborné, k níž nestačí pouze poznatky čerpané ze všeobecné zkušenosti, nýbrž potřebí je znalostí a zkušeností, jichž stpú nemá, což sám uznal, vyžádav si před vydáním nař. rozhodnutí vyjádření státního památkového úřadu.
Znalecký důkaz může však býti prováděn jen dle všeobecných zásad pro administrativní řízení platných, totiž za účastenství strany, které musí již v řízení býti poskytnuta příležitost, aby k nálezu znalce a jeho dobrozdání, které tvoří pak podklad rozhodnutí úřadu, zaujala své stanovisko a proti němu případně i protidůkaz znalcem jiným vésti mohla. Takový znalecký důkaz však v daném případě vůbec proveden nebyl a nemůže jej nahraditi pouhé vyjádření státního památkového úřadu, že tento zámeček považuje za památku ochrany hodnou, poněvadž právě, jak svrchu vysloveno, otázka, zda o památku takovou jde či nikoli, může býti řešena jen na základě formálního znaleckého důkazu.
Spočívá tedy předpoklad žal. úřadu, že jde o památku zvláštní ochrany vyžadující, jak ji na mysli má § 20 příděl. zákona, na skutkové podstatě neúplně a vadně zjištěné a muselo tedy nař. rozhodnutí v bodě 2 b) býti dle § 6 zák. o ss zrušeno.
ad 3. nař. rozhodnutí.
Nezákonnost této podmínky vidí stížnost především v tom, že nař. rozhodnutí nepropouští zcizené nemovitosti vůbec ze záboru, nýbrž jen kupní smlouvu schvaluje. Poněvadž pak § 61 zák. ze dne 31. ledna 1920 č. 81 sb. z. a n. dává úřadu právo vybírati 10 proc. z hodnoty nemovitosti ze záboru »propuštěné«, jest prý podmínka pod 3. v nař. rozhodnutí uvedená v rozporu se zákonem.
Tuto námitku neshledal nss důvodnou.
Dal-li žal. úřad svůj souhlas k tomu, aby část zabraného majetku, nesporně výměry v § 2 zábor. zák. uvedené nedosahují a tvořící posud část souboru nemovitostí náležejícího firmě D. St., byla zcizena Karlu L., pak souhlasem tím propustil tuto zcizenou část ze záboru. Neboť tato zcizená část podléhala posud záboru proto, poněvadž spolu s ostatními nemovitostmi firmě té vlastnicky patřícími tvořila jeden soubor, přesahující výměru v § 2 zábor. zák. uvedenou. Zcizením Karlu L., za souhlasu žal. úřadu provedeným, přestane býti částí tohoto souboru jmenované firmě vlastnicky náležejícího, stavši se vlastnictvím Karla L. a ná- sledkem toho ovšem ze záboru vypadne, t. j. ze záboru se propouští, třeba i žal. úřad výslovně to v nař. rozhodnutí neuvedl.
Byl tedy žal. úřad dle § 61 cit. zákona oprávněn poplatek 10 proc. z hodnoty nemovitosti té předepsati a je tato námitka stížnosti bezdůvodná.
Další nezákonnost tohoto bodu nař. rozhodnutí vidí stížnost v tom, že poplatek onen se předpisuje, ačkoli jde o stavby a nikoli o půdu zemědělskou neb lesní. V tom směru vyslovil již nss ve svém nálezu ze dne 22. června 1921 č. 8126, Boh. č. 899, na který se dle § 44 j. ř. poukazuje, že poplatku onomu podrobena jest zabraná půda vůbec, pokud se ze záboru propouští, a nikoli pouze půda zemědělská neb lesní. Nss trvá na tomto právním názoru a je proto i tato námitka stížnosti bezdůvodnou.
Musela proto stížnost, pokud brojí proti bodu 3. nař. rozhodnutí, býti zamítnuta jako bezdůvodná.

Citace:

Č. 1354. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 700-702.