Č. 1169.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): Podíl na právu várečném, které lze převáděti s domu na dům, není nemovitostí ve smyslu § 1 řádu dávk.
(Nález ze dne 14. února 1922 č. 16812/21.)
Věc: Laura K. ve Vídni proti zemskému správnímu výboru v Praze stran dávky z přírůstku hodnoty.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Smlouvou trhovou byl převeden podíl 2/386 na Žateckém pravovárečnictví, zapsaný ve vložce č. — poz. kn. Zatecké s domu čp. — v Žatci na dům čp. — tamže, zapsaný ve vložce č. — poz. kn. Žatecké, náležející kupujícímu. Z převodu tohoto byla vyměřena dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí a vyměření to k odvolání potvrzeno, což stížnost naříká jako nezákonné.
Nss opřel rozhodnutí o stížnosti o tyto úvahy:
Nař. rozhodnutí poukazuje k tomu, že s uvedenými podíly na právu várečném, které byly zapsány v poz. knize na listu podstaty statkové a od jednoho knihovního tělesa odepsány a k druhému připsány, bylo jednáno jako s parcelou pozemkovou, že je proto také sluší pokládati právně za díl, správně za nemovité příslušenství nemovitosti a pohlížeti na ně tak, jako na zcizenou parcelu.
Nař. rozhodnutí posuzuje dle toho právo várečné v poměru k nemovitosti, ke které jest připsáno, nikoliv dle poměru majitele této nemovitosti k jmění pravovárečného měšťanstva. Dlužno proto zkoumati, zdali podíl na právu várečném je toho druhu, aby mohl býti předmětem dávky z přírůstku hodnoty nemovitosti.
Řádem o dávce z přírůstku hodnoty vydaným cís. pat. z 29. prosince 1915 č. 38 z. z. pro Čechy zavedena byla dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí, která se vybírá dle § 1 při knihovním nebo mimoknihovním převodu nemovitosti. Již z tohoto ustanovení jde, že pro povinnost k dávce jest lhostejno, zdali převod jest v knihách pozemkových zapsán, ano i lhostejno, zdali převedená nemovitost vůbec v knihách pozemkových již jest zapsána a že jest vůbec lhostejno, jak se-s věcí nakládá, nýbrž že je jedině rozhodným, jakou věc objektivně jest.
Základem dávky jest převod nemovitosti čili věci nemovité neb, jak četnými rozhodnutími již bylo vysloveno, nabytí právního titulu vlastnictví k té které nemovitosti. Z historického vývoje tohoto ustanovení jde, že dávkou má býti postižen přírůstek hodnoty pozemků — ať již zastavených nebo jinak používaných — který nastal bez přičinění vlastníka poměry mimo něj se utvářivšími, jako vzrůstem obyvatelstva, větší poptávkou po půdě, zřízením komunikací a pod.
Zásady ty jsou v řádu dávkovém důsledně provedeny, neboť všude mluví se jen o převodu nemovitosti neb dílu nemovitosti, o hodnotě a ceně nemovitosti neb dílu nemovitosti; k nabývací hoď notě neb ceně přičítají se dle § 9 náklady, které zcizitel nebo jeho právní předchůdci učinili k trvalému zvýšení hodnoty nemovitosti — při čemž příkladem uvedeny vesměs jen náklady, které zvyšují hodnotu stavení nebo pozemků činností scizitele. V § 5, odst. 3 výslovně stanoveno, že při vyšetřování přírůstku hodnoty dlužno přihlížeti toliko k ceně neb hodnotě nemovitosti a že se k nabývací a zcizovací ceně neb hodnotě příslušenství (§ 296 o. z. o.) nehledí.
Co dlužno pokládati za nemovitost ve smyslu řádu dávkového, řád ten sice výslovně neuvádí, nepodrobuje však též dávce z přírůstku hodnoty věci, které nejsouce nemovitosti dle občanského zákona neb jiných zákonů věcem nemovitým jsou na roven postaveny. —
Již z toho jest odůvodněn úsudek, že dávku z přírůstku hodnoty lze žádati pouze při převodu pozemků nebo takových práv, která — jako na př. práva těžařská — propůjčují v jistém směru přímo taková práva k tomu kterému pozemku, aniž jsou odvozena z vlastnictví k pozemku.
K témuž úsudku dospěje se z pojmu »nemovitost« dle obecného nazírání, z něhož řád dávkový — když pojem nemovitosti zvlášť nevymezuje — patrně vychází, neboť v obecné mluvě rozumí se pod označením nemovitost pouze pozemek, ať zastavený neb jinému účelu věnovaný.
Zákon občanský pokládá za věci nemovité všechny věci, které nejsou movité a za věci movité ony věci, které lze bez ujmy podstaty jejich přenésti z místa na místo; dále rovná ve smyslu právním v § 293 nemovitým věcem ony věci movité, které dle zákona neb ustanovení majitele tvoří příslušenství věci nemovité. Práva sluší dle § 298 o. z. o. čítati k věcem movitým, nejsou-li spojena s držením věci nemovité neb zemským zřízením za věc nemovitou prohlášena. Z ustanovení těchto nelze však pro výklad pojmu »nemovitosti« dle řádu dávkového ničeho dovoditi, neboť jednak se řád dávkový ustanovení těch nedovolává, jednak sám v § 5, odst. 3 přímo vylučuje, aby při vyšetřování přírůstku hodnoty bylo hleděno k nabývací a zcizovací ceně (hodnotě) příslušenství, jednak nelze ustanovení obč. zákona o věcech nemovitých bez zvláštního zákonného základu upotřebiti na útvary právní, které v době, kdy obč. zákon nabyl platnosti, vůbec nebyly známy a zakládají se — jak shora vyloženo — na přírůstku hodnoty pozemkového majetku bez přičinění majitele nastalém.
Tolik však lze, i když se dovoláme obč. zákona, stanoviti, že ve smyslu § 298 o. z. o. lze práva pokládati za věc nemovitou jen tehdy, když s věcí nemovitou souvisí tou měrou, že přímo slouží této nemovité věci a bez ní o sobě nemohou býti přenášena, jako služebnosti pozemkové, právo patronátní, radikované živnosti a pod.
Jako mnohá práva várečná v Čechách a na Moravě, zakládá se i právo měšťanu v Žatci vařiti a čepovati pivo na starých výsadách a na tom, jak právo to časem bylo vykonáváno a zákony a smlouvami, posléze smlouvou ze dne 4. května 1893 bylo upraveno. Dle této smlouvy přísluší městské právo vyráběti a prodávati pivo v Žatci dočasným majitelům práv válečných, kterých je, čítaje v to tři podíly společnosti samé příslušící, 193. —
Právo to jest příslušenstvím domu, ke kterému je v knihách připsáno. Majitelé práv várečných tvoří za účelem provozování práv várečných společnost pod firmou »Brauberechtigte Búrgerschaft der Stadt Saaz«. Každý majitel práva várečného má stejný podíl na společném jmění, na zisku a ztrátě společenského podniku, za závazky společnosti ručí jen společenského jmění. Majitel práva várečného jest dle § 6 oprávněn účastniti se podle předpisů stanov usnesení a voleb valné hromady, nahlížeti do ročních účtů a míti podíl na zisku. Při zrušení společnosti mají zvolení likvidatoři dokončiti obchody várečné, uhraditi dluhy, zpeněžiti zbytek jmění a rozděliti je podílníkům dle jejich podílů. Dle § 3 stanov může podílník podíl na společnosti za podmínek blíže vymezených postoupiti pravovárečné společnosti neb majiteli některého domu v kat. obci Žatci konskribovaného a majitel každého takového domu může práv várečných na takový dům nabýti — musí však provésti odepsání a připsání práv vúrečných v knihách pozemkových a nabytí práv společnosti oznámiti. Teprve, když tato opatření jsou provedena, platí nabyvatel vůči společnosti za pravoplatného majitele podílu a člena společnosti.
Jde tu tedy o společenský podnik výdělečný, při kterém účastenství na společnosti obmezeno jest jednak počtem podílů, jednak okolností, že podílníkem může se státi pouze vlastník domu v kat. obci Žatci popsaného a určitě kvalifikovaného. Z těchto úvah jde, že uvedené právo várečné jest co do obsahu právem obligačním a že třeba uvedeným způsobem souvisí s držením nemovité věci, není dle § 298 o. z. o. věcí nemovitou, poněvadž nesouvisí s vlastnictvím věci nemovité tou měrou nerozlučně, aby jedno bez druhého nemohlo býti převedeno neb užíváno, spíše význam souvislosti té podstatně leží v tom, že jí jest označen držitel toho kterého domu jako účastník na společenském živnostenském podniku.
Z této vlastnosti takového podílu na právu várečném nelze dovoditi, že převod jeho podléhá dávce z přírůstku hodnoty, neboť jde tu v podstatě o převod věci movité, nejde o převod nemovitosti ve smyslu úvah shora rozvedených, u které jedině přírůstek hodnoty dávce podrobený bez činnosti majitele může nastati.
Převod práv várečných obsahu shora popsaného nepodléhá tudíž dle zákona dávce z přírůstku hodnoty, pročež musilo nař. rozhodnutí předepsání dávky z takového převodu potvrzující býti zrušeno pro nezákonnost.

Citace:

Č. 1169. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 292-294.