Č. 1464

.
Zbrojní pas: Co rozuměti jest výrazem »osoba nezávadná« v § 17 zbroj. pat. z 24. října 1852 č. 223 ř. z.?
(Nález ze dne 1. července 1922 č. 9169.)
Věc: Tomáš Š. v J. proti ministerstvu vnitra v Praze stran odepření zbrojního pasu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žádost st-lova za vydání zbrojního pasu na dvouhlavňovou ručnici a revolver k sebeobraně byla instančně zamítnuta, a to v poslední instanci proto, že v osobě st-lově nejsou splněny náležitosti v § 17 zbroj. pat. ze dne 24. října 1852 č. 223 ř. z. vyžadované. O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss:
Dle § 17 zbroj. patentu ze dne 24. října 1852 č. 223 ř. z. smí zbrojní pas vydán býti toliko »osobám nezávadným«. O kterých osobách sluší míti za to, že jsou nezávadné, zákon sám arciť výslovně nepraví, ale z úvodní věty zbrojního patentu, jež označuje za účel jeho účinným způsobem zameziti, aby nebylo zneužíváno zbraní a muničních předmětů, podává se zřejmě výklad pojmu nezávadnosti v ten rozum, že jsou to osobní vlastnosti, jež poskytují záruku, že osoba, o niž jde, nezneužije zbraní, na něž zbrojní pas se jí vydá, a že nebude tudíž jednati proti účelu zákona.
Jsou-li v konkrétním případě záruky takové dány čili nic, není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou, jejíž zodpovědění jest výslednicí volného hodnocení zjištěných skutečností. Nemůže tudíž nss podle § 6, odst. 1 zákona ze dne 2. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 odpověď na otázku tu přezkoumávati po stránce věcné, nýbrž toliko v rámci ustanovení 2. odst. cit. § 6, zejména též zda úřad, když hodnotil zjištěné skutečnosti, nevybočil z mezí, jež zákon jemu po této stránce vytýčil.
V daném případě žal. úřad založil své rozhodnutí na skutkovém předpokladu, stížností nijak nepopřeném, že st-l byl r. 1913 odsouzen na 5 dní vězení pro přestupek § 460 tr. z. spáchaný dle udání st-le sama tím, že si přisvojil koroptev, a to — jak pravil v odvolání — »z lovecké vášně«.
Dospěl-li žal. úřad z této skutečnosti k úsudku, že st-l není osobou nezávadnou po rozumu zbrojního patentu, neshledal nss, že by úsudek ten neměl dostatečné opory ve spisech, ani že by takto vyjádřené hodnocení zjištěných skutečností bylo vybočilo z mezí zákona. Poněvadž pak — jak výše řečeno — podle § 17 zbrojního patentu má se zbrojního pasu dostati toliko osobám nezávadným, jest nař. rozhodnutí, jímž odepřen byl st-li zbrojní pas pro nedostatek požadavku nezávadnosti, ve shodě se zákonem.
St-l namítá arci, že nař. rozhodnutí odporuje ustanovením zákona ze dne 21. března 1918 č. 108 ř. z. a ze dne 10. dubna 1919 č. 208 sb. z. a n. Námitku tuto dokládá tím, že podal u krajského soudu v Písku žádost, aby zmíněné odsouzení jeho po rozumu cit. zákona bylo odčiněno, že mohl — splniv veškeré podmínky zákona — počítati s tím, že žádosti jeho bude vyhověno a nebudou proti němu důsledky mladického zavinění uplatňovány. Neúplnost řízení spatřuje pak v tem, že žal. úřad opomenul, okolnost tu zjistiti.
Nss námitky ty neshledal důvodnými. Nehledě ani k tomu, že z odčinění soudního odsouzení ve smyslu cit. zákonů vyplývá toliko právní důsledek, že odsouzenec pokládá se nadále za osobu soudně bezúhonnou (§ 3 zák. ze dne 21. března 1918 č. 108 ř. z.) a bezúhonnost neznamená ještě nezávadnost ve smyslu zbrojního patentu, že závadnou pro účely, jež sleduje zbrojní patent, může býti i osoba soudně bezúhonná a naopak lze připustiti i možnost, že nezávadnou shledána bude podle okolností i osoba třebas soudně trestaná a nikoliv bezúhonná, postrádá tvrzení stížnosti, že nař. rozhodnutí odporuje cit. zákonům, podkladu již proto, že stížnost ani netvrdí, že by odsouzení ono bylo bývalo již odčiněno, nýbrž tvrdí toliko, že st-l zažádal o jeho odčinění. Pouhé podání žádosti však neznamená ještě odčinění, jež nastává teprve z rozhodnutí sborového soudu (§ 5, odst. 1 zákona ze dne 10. dubna 1919 č. 208 sb. z. a n.), nemá tedy za důsledek ani bezúhonnost pro budoucnost ve smyslu cit. § 3 zákona ze dne 21. března 1918 č. 108 ř. z. a nemůže proto ani s hlediska stížnosti samé míti nějaký význam pro posouzení nezávadnosti osoby st-lovy po rozumu zbrojního patentu.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1464. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 933-935.