Č. 1351.

Úředníci státní: Účetní úředníci státní náležejí do skupiny C § 52 služ. pragm.
(Nález ze dne 10. května 1922 č. 5788.)
Věc: Jaroslav O. v P. (adv. Dr. J. Brabec z Prahy-Karlína) proti ministerstvu veřejných prací v Praze (odbor. rada Dr. J. Wolf) o zařazení účetních úředníků do skupiny B § 52 služ. pragm.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stížnost podána jest do rozhodnutí žal. úřadu, jímž byla zamítnuta žádost st-lova o zařazení jeho jako účetního úředníka do skupiny B § 52 služ. pragm., protože § 1 ad VII. nař. vešk. min. ze dne 1. února 1914 č. 34 ř. z. vřaďuje účetní úředníky do skupiny C. Stížnost béře v odpor zákonitost tohoto výnosu vyvozujíc, že podle požadovaného předběžného vzdělání náležejí účetní úředníci do skupiny B.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí, v níž zejména uplatňováno, že nařízení ministerské, o něž se v odpor vzatý nález opírá, jest v rozporu s § 52 služ. pragm. a tudíž neplatné, uvažoval nss takto:
Stížnost sama uvádí, že pro skupinu B § 52 služ. pragm., do které chce míti zařazeny všechny účetní úředníky ve státní službě ustanovené, se žádá zásadně jako předběžné vzdělání: 1. absolvování střední školy, 2. odbytí vysokoškolského kursu, 3. úspěšné složení státní zkoušky na vysoké škole.
O požadavku prvém není sporu a netřeba se tudíž ani zabývati otázkou, zda pod absolvováním střední školy rozuměti jest, jde-li o školy, na nichž studium se uzavírá zkouškou maturitní, také odbytí této zkoušky. Jinak však již pokud jde o výklad požadavku ad 2 a 3.
Slova zákona »vysokoškolský kurs« (ad 2) a státní zkoušky na vysoké škole dopouštějí již možnost různé interpretace. Dojista nelze pod slovem »vysokoškolský kurs« rozuměti frekvenci jakékoli discipliny, která na vysoké škole snad náhodou jest přednášena. Slovem »kurs« chtěl patrně zákon naznačiti studium odborné v sobě jako celku uzavřené a trvající po určitou dobu, jejíž délka jest určena svým předmětem. Kurs tento má býti »vysokoškolský«, t. j. odbytý na škole, kde přednášejí se jen odbory, jichž návštěva a studium předpokládá úspěšné absolvování škol středních. Tím jest však současně vyjádřeno, že kurs tento jako součást studia vysokoškolského jest přístupen jen oněm, kdo vykazují podmínky pro vstup na vysokou školu jako řádní posluchači, t. j. kdo odbyli s úspěchem školu střední, tvořící nutnou průpravu a potřebný předpoklad dotčeného vysokoškolského studia.
Že jen tak lze rozuměti slovům »vysokoškolský kurs«, plyne především z toho, že zákon neužívá obratu, který by byl vzhledem k dalšímu textu na snadě: »kurs na vysoké škole«, nýbrž slova »vysokoškolský« kurs, chtěje tím patrně vyjádřiti, že nestačí jen nahodilé spojení tohoto studia s vysokou školou, nýbrž že studium to samo musí býti stejného rázu a tudíž za stejných podmínek přístupno, jako každé jiné studium vysokoškolské. Totéž plyne dále i z toho, že předpis § 52 lit. B, jenž tento postulát vyslovuje, tvoří onen člen stupnice v § 52 zavedené, který se nalézá mezi skupinou A, pro niž se žádá absolvování plného vysokoškolského studia a odbytí všech zkoušek, a skupinou C, pro kterou stačí absolvování účeliště středního. Mezi oběma těmito hranicemi pak stojí skupina B, pro kterou se sice nežádá »úplné« vysokoškolské vzdělání, však také nestačí pouhé vzdělání středoškolské. K vzdělání středoškolskému musí pro skupinu B přistoupiti ještě určité studium vysokoškolské, arciť ne ono, které předpokládá absolvování všech oněch různých materií na celou dobu plného vysokoškolského studia rozvržených a dohromady celý určitý odbor plného vysokoškolského vzdělání tvořících, nýbrž ono studium na vysoké škole, jež obsahujíc látku užší, jest časově omezeno na dobu kratší a obsahově nezahrnuje všechny ony discipliny, jaké musí vykazovati plný odbor vysokoškolského studia.
Ovšem jest nutno, aby i toto obmezenější studium zůstalo v základě vzděláním »vysokoškolským« ve smyslu již shora vzpomenutém, t. j. zásadně přístupným jen těm, kdož mají odbyté plné studium středoškolské.
Obratem »státní zkouška na vysoké škole« zahrnuje pak zákon postuláty dva: jednak, aby zkouška, kterou se studium onoho kursu ukončuje, byla zkouškou »státní«, jednak aby zkouška tato byla zkouškou »na vysoké škole« skládanou. Termín první, t. j. slova »státní zkouška«, mohl by zavdati podnět k různým výkladům vzhledem k tomu, že pojem »státní zkouška« není v nižádném zákoně přesně definován, nýbrž výrazu toho užíváno v různých předpisech a nikoli vždy s přesným vymezením. Mohlo by snad s jedné strany býti tvrzeno, že zákon v § 52 lit. B chtěl slovy »státní zkouška« obsáhnouti jen ony zkoušky, které v předpisech zkoušky tyto nařizujících nebo normujících jsou výslovně označeny jako »státní«, mohlo by však s druhé strany býti hájeno stanovisko, že zákon užil tohoto termínu jen ve smyslu běžném nebo vulgárním, chtěje jím naznačiti každou zkoušku, která se koná před orgány státními o určitém uzavřeném studiu odborném pro jisté povolání žádaném.
Rovněž i termín druhý »na vysoké škole« by mohl býti různě pojímán. Arciť nemohl by býti nikdy vykládán ve smyslu čistě místním, t. j. ve smyslu »v prostorách vyhrazených vysoké škole«, ale mohlo by býti sporno, zda tím chtěl zákon zdůrazniti, že zkušebními komisary smí býti jen profesoři vysokoškolští, či zda chtěl jen vysloviti, že zkouška ona jest zkouškou theoretickou, kterou se formálně od vysoké školy resp. od zvláštní komise pro tyto vysokoškolské zkoušky zřízené zjišťuje úspěšné odbytí vysokoškolského studia na rozdíl od zkoušky praktické, kterou se má dokumentovati nabytí odborného praktického výcviku a vzdělání zvláštní komisí, nestojící ve spojení se školou vysokou, či zda chtěl jen naznačiti, že zkouška ta má býti v jakémsi organickém spojení s vysokou školou, na které se konal kurs, jehož úspěšné absolvování má býti zkouškou touto potvrzeno. Nss jest náhledu, že zákon uživ slov »státní zkouška«, ač si byl toho vědom, resp. musil si býti toho vědom, že slova ta nevyznačují žádný obsahově vyhraněný pojem zákonný, kladl váhu jen na formální stránku, t. j. že chtěl tím zahrnouti jen ony zkoušky, které v předpisech je nařizujících a upravujících výslovně jsou označeny jako »státní«. Doklad pro tento svůj náhled spatřuje v tom, že různé ony předpisy, jež jsou dány o teoretických zkouškách odborných pro budoucí povolání předepsaných, zkoušku, kterou za »státní« uznávají, také tímto termínem označují. V tom směru buďtež uvedeny jen příkladem výnosy min. kultu a vyučování ze dne 30. července 1850 č. 327, ze dne 2. října 1855 č. 172 ř. z., zákon ze dne 20. dubna 1893 č. 68 ř. z., nařízení ze dne 24. prosince 1893 č. 204 ř. z., jednající o »státních« zkouškách právnických, nařízení min. kultu a vyučování ze dne 12. července 1878 č. 94 ř. z., resp. 24. března 1912 č. 59 ř. z., zavádějící »státní« zkoušky na vysoké škole technické, nařízení ze dne 27. června 1908 č. 137 a 138 ř. z., upravující státní zkoušky kulturních techniků na vysokých školách pražských, výnos ze dne 10. července 1910 č. 16681, jímž schváleny byly předpisy o státních zkouškách kulturních inženýrů na technické škole vysoké v Brně, nařízení ze dne 4. září 1892 č. 167 ř. z. resp. později nařízení ze dne 27. června 1908 č. 138 ř. z., které zavádí zkoušky státní ze zemědělské techniky, nařízení ze dne 4. září 1897 č. 224 ř. z., jež určuje státní zkoušku na kursech vysokých škol technických pro úředníky zemědělské a nařízení min. orby ze dne 3. února 1903 č. 30 ř. z. o státních zkouškách lesních hospodářů.
Zvláště poučné jest nařízení min. kultu a vyučování ze dne 18. května 1889 č. 80 ř. z., které ustanovuje vedle zkoušek »diplomových«, zavedených nařízením ze dne 28. dubna 1875 č. 82 na vysoké škole zemědělské, zkoušky státní, a nařízení ze dne 13. října 1897 č. 241 ř. z., doplněné nařízením ze dne 1. srpna 1900 č. 133 ř. z. a nařízení ze dne 24. května 1909 č. 78 ř. z., jež rozeznává pro znalce potravin zkoušku kvalifikační a vyšší zkoušku diplomovou označenou jako »státní«.
Naproti tomu jsou rovněž odborné zkoušky teoretické, které nikde výslovně nejsou označeny jako »státní«, na př. zkoušky pro státní úřad učitelský (nařízení ze dne 30. srpna 1897 č. 320 ř. z.) anebo zkoušky učitelské vůbec, které jsou prostě nazvány »zkouškami učitelské způsobilosti«.
Všechny tyto předpisy v době vydání služební pragmatiky již existující nutí přímo k tomu, vykládati termín »státní zkouška« v § 52 lit. B v tom smyslu, že tím rozuměti jest jen onu zkoušku, která v normativních předpisech ji nařizujících a upravujících jest označena jako »státní«.
Slovo »na vysoké škole« pak pojímati sluší jen ve smyslu zkoušky teoretické, sloužící k zjištění úspěšného dokonání dotčeného vysokoškolského studia, jež »kurs« vysokoškolský ve smyslu shora podaném vyplnila.
Na podkladě těchto všeobecných úvah možno přistoupiti teprve ke zkoumání, zda předběžné vzdělání, zásadně pro státní službu účetní předepsané, postuláty ony splňuje a tím dopouští účetní úředníky státní zařaditi do skupiny B. Při tomto zkoušení nelze však ještě jeden moment pustiti se zřetele. Nesmí se totiž zapomenouti, že rozvrhem všech státních úředníků do 5 skupin zákon nemohl úplně respektovati všechny jemné odstíny a různé nuance, jaké se v přerůzných odvětvích státní služby co do požadavku předběžného studia naskytají, nýbrž spokojiv se jen se stupnicí pětičlennou, nechal naprosto bez povšimnutí ono eventuelní plus předběžného vzdělání, které sice sahá nad jeden ze stupňů zákonných, ale nejbližšího vyššího stupně ještě nedosahuje (srov. k tomu i zprávu státně zřízeneckého výboru poslanecké sněmovny ze dne 2. května 1912).
Nesmí se dále přehlédnouti, že zákon sám v § 52, předposl. odstavec zůstavil cestě nařizovací, t. j. moci výkonné, aby nejen určila sama, co se má ve smyslu zákona pojímati za »střední školu«, nýbrž aby i sama provedla zařazení jednotlivých úřednických kategorií různých služebních odborů a odvětví do jednotlivých skupin stanoveného schematu. Tím dáno bylo v těchto směrech do jisté míry právo autentického výkladu zákonných předpisů moci výkonné, takže její nařízení k splnění tohoto rozkazu vydaná nutno pojímati jako doplněk zákona a tím jako normy zákonné, leč by bylo nepochybně jisto, že nejsou možným výkladem jeho zásad, nýbrž přímým porušením jeho smyslu.
Proto by nebylo lze prohlásiti výklad nařizovací mocí daný za nezákonný a neplatný již proto, že by snad byl možným a přípustným také jiný výklad, nýbrž jen tehdáž, když by stanovisko zaujaté mocí výkonnou jevilo se naprosto vyloučeným a neudržitelným.
S těchto všech hledisek posuzován vede daný sporný případ k tomuto závěru.
Pro otázku, zda jest zásadně pro státní službu účetní předepsáno odbytí »vysokoškolského kursu«, jest jedině rozhodným nejv. rozhodnutí ze dne 22. února 1833, publikované dekretem dv. stud. komise ze dne 8. března 1833 č. 1277 (sb. zák. prov. sv. 15 č. 124), jímž dány jsou organisační předpisy o studiu státní vědy účetní. Dekret tento, jenž prohlašuje odbytí tohoto studia za podmínku k dosažení úřadu ve službě účetní nebo pokladní při úřadech státních, užívá arciť mnohých obratů, které by se zdály ukazovati na to, že pojímá studium toto za studium vysokoškolské. Tak mluví o »vědě« státního účetnictví, pro kterou mohou býti zřízeny vlastní stolice učební, nazývá studium to »kollegiemi« a jeho účastníky »návštěvníky« (Besucher), nařizuje, aby »učitelské úřady« (Lehrämter) této vědy byly v Praze a ve Lvově přiděleny k právnické fakultě a přenáší vedení a vrchní dozor tohoto studia na jurisdicko-politický direktorát studijní. Ale tentýž dvorský dekret na druhé straně přiznává, že učební stolice této vědy nejsou jen při vysokých školách, nýbrž i při mnohých »vyšších učelištích« (viz úvod) a dopouští, aby jako »řádní posluchači« k dotčeným kollegiím byli připuštěni i ti, kdo nemají celé střední školy, nýbrž kteří se vykázali pouhým studiem »humaniorum« nebo mají vysvědčení o studiu obchodnického kursu na institutu polytechnickém nebo na škole reálné, nebo docela i ti, kdo vůbec nemají zvláštního předběžného vzdělání, ale jsou již ustanoveni v oboru účetním nebo pokladničním.
Tímto ustanovením odnímá se studiu vědy státního účetnictví úplně karakter studia vysokoškolského ve smyslu shora vyloženém, ježto nečiní závislým jeho návštěvu na oněch zásadních podmínkách, pod kterými lze dosíci práva návštěvy jako řádný posluchač disciplin na vysoké škole přednášených. Potom však zůstává naprosto lhostejným, že studium to jest spojeno v místech, kde jest vysoká škola, s touto (§ 1 cit. dv. dekr.) nebo že výnos min. kultu a vyučování ze dne 2. října 1855 č. 172 ř. z., pokud se týče ze dne 24. prosince 1893 č. 204 ř. z. (v § 7) uvádějí vědu státní mezi disciplinami, které jsou přednášeny na vysokých školách, jakož i jest úplně bez významu, zdali pod slovem »Lehranstalt«, jehož používá výnos gen. účetního direktoria ze dne 11. listopadu 1852 č. 1 ř. z. z r. 1853 v § 4, mluvě o vyučování státní vědě účetní, zahrnuty jsou i školy vysoké či nikoli a jsou tudíž všechny argumenty stížnosti k této otázce se pojící právě tak bezpředmětnými a bezvýznamnými jako úvaha, že státní věda účetní jako taková není pojata ve vyučovací plán škol středních, nýbrž že stolice pro ni byla vždy zřízena při fakultě právnické a věda tato hodnocena jako věda patřící na půdu akademickou. Neboť i když by se přiznalo, že byla fakticky mezi předměty na vysoké škole přednášenými, a třebas i forma i způsob jejího tradování odpovídal formě i způsobu na vysokých školách vůbec obvyklému, přece tím, že přednášky ty byly učiněny přístupnými osobám, jež nemohly býti přijaty za řádné posluchače na vysoké učení, byla kvalifikována za vědu od ostatních věd vysokoškolských odchylnou. A právě tato odchylka vylučuje ji z »pojmu« vysokoškolského kursu dle § 52 B. služ. pragm., jenž — jak vyloženo — má na mysli studium vysokoškolské v jeho plném a vlastním smyslu a jen časově, kvantitativně a obsahově od plného vysokoškolského vzdělání odlišné.
Schází-li však tento postulát § 52 lit. B, pak již z tohoto důvodu nelze shledati nijakého prohřešení proti zákonu, když nařízení vlády ze dne 1. února 1919 č. 34 ř. z. nezařadilo účetní úředníky do skupiny B, a mohla by odpadnouti úvaha, zdali a pokud jest splněn i požadavek další, t. j. zda zkouška z účtovědy může býti pojímána za zkoušku státní na vysoké škole konanou.
Jest jisto, že nižádný předpis zákona tuto zkoušku neprohlašuje výslovně za zkoušku »státní« Zejména nelze prohlášení takové shledávati v nařízení min. vnitra ze dne 10. května 1880 č. 51 ř. z., jež vydává nový předpis, aby se ustanovení o taxách za zkoušení, které jsou povinni zapravovati kandidáti teoretické zkoušky ze státní účtovědy, přivedla ve srovnalost s pravidly, ježto mají platnost ve příčině zapravování tax při teoretických zkouškách státních vůbec, nýbrž naopak jest možno v předpisu tomto spatřovati diferencování mezi pravými zkouškami státními a zkouškou ze státní účtovědy (arg. i nař. vlády ze dne 27. ledna 1921 č. 32 sb. z. a n., které v § 1 mluví o taxe za zkoušku ze státní účtovědy a v § 2 stanoví, aby o této taxe platily obdobně — tedy nikoli přímo — předpisy o zkušebních taxách za státní zkoušky právovědecké a státovědecké).
Rovněž nelze přiznati váhu ani předpisu min. kultu a vyučování ze dne 24. října 1873 č. 19140, věstník min. č. 49, jenž v § 6 stanoví, že úředník kvesturní má se vykázati »státní« zkouškou ze státní účtovědy složenou, ani § 30 statutu zvěrolékařské vysoké školy ve Lvově schváleného dle cís. rozhodnutí ze dne 22. října 1902 výnosem ze dne 4. listopadu 1902 č. 34055, jenž pro místo správce domu žádá výkaz o odbyté státní zkoušce předepsané pro úředníky účetní, poněvadž ani jeden ani druhý z těchto předpisů nelze pokládati za normu, která by chtěla nebo mohla upravovati karakter těchto zkoušek, zejména která by chtěla zkouškám těm uděliti ráz, jejž podle svých vlastních norem neměly.
Dovolal-li se st-l při ústním líčení také toho, že nařízení uherského min. financí č. 52177 z r. 1892 (Rend. Tára 1892 č. 270 str. 3444) prohlašuje zkoušku ze státního účetnictví za zkoušku státní, která vzájemně uznána i pro druhou polovici říše již nařízením min. sprav, ze dne 9. ledna 1889 č. 369 (Věst. č. 3), dlužno poukázati k tomu, že těmito předpisy nenastala žádná změna v právní povaze zkoušky upravené výnosem gen. účet. řiditelstva ze dne 17. listopadu 1852 č. 1 ř. z. z r. 1853 a že jen předpisy rakouské mohou podle služební pragmatiky přijíti v úvahu.
Nelze tedy zkoušku ze státní účtovědy pokládati za státní zkoušku ve smyslu § 52 lit. B, a jest tudíž i tento postulát kladený pro úředníky skupiny B při úřednících účetních nesplněn.
Tím odpadá potřeba zkoumati, zda zkouška ona jest zkouškou skládanou na škole vysoké, ježto již, co uvedeno, stačí k tomu, by zdůvodnilo náhled, výkonnou mocí v nařízení ze dne 1. dubna 1914 vyslovený, že účetní úředníci podmínkám § 52 lit. B nevyhovují.
Námitka proti tomuto závěru činěná z toho, že by jinak do skupiny B spadali toliko geometři, jež státní správa při osnově zákona uvedla jen »příkladmo«, naznačujíc tím, že nepokládá geometry za jedinou kategorii úředníků ke skupině B patřících, nic nedokazuje ve prospěch úředníků účetních. Neboť právě, že státní správa jako příklad pro skupinu B neuvádí účetní úředníky, ač tato kategorie úřednická vzhledem ke své početnosti i všeobecnosti jí byla nejvíce na snadě, dokazuje, že s ní ve skupině B nepočítala, což patrně dokazují materialie zákona o služební pragmatice. V příloze k vládnímu návrhu podanému pod č. 962 příloh k stenograf. prot. XXI. zasedání v r. 1911 uveden jest v č. 6 příklad, týkající se účetního oficiála a tento zařazen je do skupiny C. Ve schůzi poslanecké sněmovny dne 31. května 1912 (85. schůze XXI. zasedání) sdělil generální řečník Dr. Steslovicz, že výbor státně zřízenecký provedl také rozdělení skupiny C, »aby zjednány byly určité výhody postupové pro skupinu účetních úředníků vzhledem na předepsanou pro ně zkoušku maturitní a zkoušku ze státního účetnictví«. Ježto se vláda proti tomu rozhodně vyslovila, reasumoval výbor svoje usnesení, aby tím dal na jevo ochotu ke kompromisnímu odstranění vzniklých obtíží. Usnesení výboru, aby doba čekací ve skupině C byla o rok snížena, nedošlo souhlasu vládního a označeno za překážku sankce.
Ve schůzi téže sněmovny dne 5. září 1912 (88. schůze zasedání XXI.) poukazoval poslanec Biankini, že služební pragmatika je tvrdou a nespravedlivou k účetním úředníkům zařazujíc je do třetí (C) skupiny a že výbor marně se snaživ pohnouti vládu k ústupku, svým usnesením zkrátil čekací lhůtu v celé skupině C o jeden rok, což vláda prohlásila za překážku sankce.
Ve schůzi dne 10. června 1912 (89. schůze zasedání XXI.) navrhl poslanec Dr. Pollauf, aby v § 68 (tehdejší úpravy) na místo slov »na vysoké škole« vložena byla slova »z látky tohoto vysokoškolského kursu«, načež ve schůzi dne 11. června 1912 (90. schůze zasedání XXI.), když zpravodaj Čech navrhl, aby k § 68. nebyly usnášeny žádné změny, schválen návrh výboru.
Obmezovala-li se v době vydání zákona skupina B jen na geometry, nemůže z toho stížnost pro sebe nic vyvozovati, poněvadž se to srovnávalo s vůlí zákonodárců. Když za tohoto stavu důvodová zpráva, jak vládní tak výborová, uváděla tuto kategorii za příklad, nemohla tím než demonstrovati směr, v jakém si přeje, aby byl zákon pojímán při budoucím zařazování nových kategorií úřednických případně později zřizovaných.
Že takováto směrnice určitým příkladem doložená byla praktickou, dokazuje nařízení ze dne 9. prosince 1919 č. 680 sb. z. a n., jímž provedeno zařazení nové kategorie úřednické do skupiny B, t. j. kategorie absolventů hospodářských akademií.
Jest sice pravda, že účetní úředníci mají pak jisté plus předběžného vzdělání nad ono, jehož zásadně jest třeba pro skupinu C státních úředníků. Ale toto plus nejde tak daleko, aby vyplnilo plně požadavek položený v § 52 pro skupinu B.
Bylo proto rozhodnutí, opřené o cit. nařízení, uznati za zákonu vyhovující a stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

Č. 1351. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 690-696.