Č. 1324.

Vyhoštění: I. * Otázka, zda činnost cizincova se příčí státním zájmům, jest otázkou skutkovou. — II. O některých otázkách týkajících se nabytí státního občanství čsl.
(Nález ze dne 25. dubna 1922 č. 4865.)
Věc: Jan T. v B. proti ministru čsl. republiky s plnou mocí pro správu Slovenska v Bratislavě o vypovězení z území čsl. republiky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z — vypovědělo policejní ředitelství v Bratislavě st-le, do Šoproně příslušného, z území čsl. republiky z důvodu toho, že jako cizinec poškozuje svou činností státní zájmy a není možno o něm tvrditi, že je politicky spolehlivý.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad st-lovo odvolání a nepovolil mu další pobyt na území republiky z důvodu, že st-l je cizí státní příslušník, povolení k pobytu na zdejším území si nezaopatřil, v politickém ohledu je nespolehlivý a svým konáním poškozuje státní zájmy. Je proto jeho vypovězení dle nařízení č. 7747/20 odůvodněno.
Rozhoduje o stížnosti do výroku toho podané uvážil nss toto: Nař. rozhodnutí opírá se o nařízení ministra čsl. republiky s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 18. července 1920 č. 7747 (Ú. N. č. 41) o vypovídání cizinců, a vychází tudíž z předpokladu, že st-l je cizincem, a pak že jsou tu důvody k jeho vypovězení po rozumu cit. nařízení.
Námitky st-lovy proti tomuto stanovisku žal. úřadu lze konkretisovati stručně takto:
1. Cit. min. nařízení nelze ohledně něho užíti, poněvadž jest ho pokládati za zdejšího státního občana.
2. I kdyby tomu tak nebylo, a kdyby byl cizím státním občanem, jednalo by se dle jeho domnělé domovské příslušnosti do Šoproně o státní občanství v rakouské republice a bylo by vzíti zřetel na ustanovení čl. 15 smlouvy uzavřené mezi republikou tou a čsl. dne 7. června 1920 (č. 107 sb. z. a n.).
3. Není zde vůbec důvodů k vypovězení po rozumu cit. min. nařízení.
Nss nepřiznal důvodnosti první námitce, uváživ takto:
Nálezem ze dne 26. dubna 1921 č. 4372 (Boh. č. 823) zamítl tento soud jako bezdůvodnou stížnost nynějšího st-le do rozhodnutí ministra s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne —, jímž týž zrušil usnesení městské rady bratislavské ze dne —, kterým st-li přiznána byla domovská příslušnost v obci té podle § 10 zák. čl. XXII: 1886. Že by byl nabyl domovské příslušnosti k jiné obci republiky čsl., st-l netvrdí, uváděje pouze, že následkem onoho nálezu správního soudu zažádal si o uznání neb udělení zdejšího státního občanství, z čehož dovozuje, dokud o jeho žádosti nebude pravoplatně rozhodnuto, že pokládati ho jest podle zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb. z. a n. vzhledem k tomu, že jeho dřívější domovská obec byla Šoproň, za čsl. státního občana. St-l má při tom na mysli, jak lze souditi i z toho, že mluví o lhůtě do 31. prosince 1921 (nař. vlády ze dne 30. října 1920 č. 601 sb.), patrně ustanovení § 9 cit. zákona č. 236/20. Při tom však přehlíží, že předpis ten vztahuje se pouze na osoby, při kterých se předpokládá nejen, že jsou to bývalí příslušníci některé obce ležící v území bývalé říše rakousko-uherské mimo území nynější republiky čsl., nýbrž také že nabyli po 1. lednu 1910 domovského práva uvedeného v § 1, odst. 1 cit. zákona, totiž v území někdejšího mocnářství rakousko-uherského, náležejícím nyní k čsl. republice. Pokud jde o tuto podmínku, mohlo by se jednati v daném případě pouze o město Bratislavu, která však právě se zřetelem k uvedenému svrchu nálezu nss v úvahu přicházeti nemůže. Potom však odpadá jediný důvod st-lem pro jeho povahu jako čsl. státního občana k platnosti přiváděný. Stanovisko žal. úřadu, hledícího k st-li jako k cizinci, jest tedy zplna opřeno jak skutkově, tak i právně, a bylo by se zabývati druhou námitkou st-lovou, pokud by totiž bylo při něm jakožto státním občanu — dle jeho tvrzení — rakouské republiky, užíti čl. 15, brněnské smlouvy.
St-l však této námitky nejen právní, nýbrž také skutkové, a tohoto svého domnělého nároku v řízení správním k platnosti nepřiváděl, věc není tedy po této stránce vyřešena pořadem správních instancí a nemůže proto vzhledem k ustanovení § 5 zák. o ss námitka ta vůbec býti předmětem úvah soudu toho. Pravda sice, že z druhého odvolání st-lova, jež se jeví svým obsahem býti taktéž pouze odvoláním proti vypovídacímu nálezu podaným, bylo by lze snad souditi, že st-l již tehdy měl na mysli i tuto svou námitku, chtěje ji přivésti k platnosti. Leč okolnost ta nemůže měniti nic na vysloveném právě stanovisku nss, když podle § 4 min. nařízení č. 7747 z r. 1920, o něž vypovídací nález byl opřen, stanovena jest lhůta k odvolání na tři dni, ze správních spisů pak je patrno, že nález ten byl st-li doručen dne 20. listopadu 1921, nař. rozhodnutí o prvním, dne 22. listopadu podaném odvolání bylo vydáno dne 24. listopadu, kdežto ono druhé odvolání došlo k úřadu I. instance teprve dne 25. listopadu, tedy nejen po uplynutí uvedené odvolací lhůty, nýbrž také po vydání nař. rozhodnutí, jehož předmětem proto vůbec nebylo a býti nemohlo.
Zbývá tudíž pouze otázka, zda byl zde ohledně st-le jakožto cizince důvod k vypovězení podle cit. min. nařízení.
Žal. úřad dovolal se k odůvodnění svého výroku jednak toho, že st-l neopatřil si povolení k pobytu na zdejším státním území, jednak pak že je politicky nespolehlivý a že svým jednáním poškozuje zájmy státu.
Avšak otázka, zda určitá osoba je politicky spolehlivá čili nic a zda se její činnost příčí zájmům státním, jest otázkou skutkovou, jejíž zodpovězení žal. úřadem vymyká se tudíž přezkoumání nss, pokud jde o jeho vnitřní správnost, a mohlo by býti přezkoumáno pouze po stránce formální bezvadnosti (§ 6 zák. o ss). Námitky st-lovy omezují se však ve směru tom právě pouze na popření správnosti závěru žal. úřadem vysloveného a na to, že uvádí okolnosti, jež dle jeho náhledu nasvědčují opaku zjištění toho, dovolávaje se při tom výslovně té okolnosti, že skutečnosti ty byly a jsou úřadu dobře známy. Výtku formální vadnosti bylo by lze dle obsahu stížnosti shledávati snad pouze v tom, že žal. úřad st-li o jeho politické nespolehlivosti a škodlivém vlivu jeho činnosti na zájmy státu nepodal důkazů. Jak ze správních spisů a z odvodního spisu patrno, hleděl však úřad k okolnostem nesporným, totiž jednak k tomu, že st-l, ač cizinec, dav se neprávem zvoliti za poslance do N. S., zúčastnil se způsobem jemu nenáležejícím veřejného života, a to i v době, kdy se zřetelem k výše uvedenému nálezu nss nemohl již býti v pochybnostech o tom, že v poměru k tomuto státu jest cizincem, že jako předák určité politické strany zasahoval, ač cizinec, do politického života státu. Žal. úřadu bylo známo, jakým směrem se politická činnost st-lova nese, jako mu bylo známo, jak st-l sám tvrdí, vše, co dle jeho názoru sloužilo z jeho činnosti státu k prospěchu, a nelze tudíž důvodně vytýkati úřadu, že by nehleděl ke všem okolnostem, jež v daném případě mohly míti význam, že jich náležitě, zejména za účastenství st-lova nezjistil, že by jich při čerpání svého konečného závěru nechal bez povšimnutí a jich nehodnotil, a že by zde tedy byla formální vadnost jeho postupu.
Dospěl-li oceňuje takto veřejnou činnost st-lovu s jedné a zájmy státu s druhé strany k úsudku, že mezi činností st-lovou a zájmem státu je kolise a že st-l, ač cizinec, zasahuje činně do politického života a vedení jednotlivých politických stran, zájem státu tím poškozuje, nemůže nss, jak již uvedeno, vnitřní správnost tohoto skutkového závěru přezkoumávati, jsa nucen podle § 6 zák. o ss vycházeti také při svém rozhodnutí z onoho skutkového zjištění. Potom však výrok žal. úřadu má již z tohoto důvodu oporu v § 1 cit. min. nařízení a nelze mu tedy vytýkati ani nezákonnost. Bylo proto zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou, aniž se nss musil zabývati ještě dalším důvodem žal. úřadem dovolaným, zda totiž st-l zdržoval se na čsl. státním území nemaje potřebného k tomu povolení.

Citace:

Č. 1324. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 625-628.