— 167 —
K výklady druhého odstavce § 42. j. n.
Okresní soud uznal rozsudkem z 28. června 1915, že žalobcové vydržením nabyli práva služebnosti užívání částic louky a že žalovaná obec je povinna to uznati a jakékoli vsahování do vydrženého práva se zdržeti. Zemský výbor — Dokládaje v téže právní věci za příslušný samosprávné úřady — navrhl dne 30. července 1915 u říšského soudu, aby tento rozhodl kladný kompetenční spor mezi soudními a správními úřady. Ministerstvo orbv majíc za to, že se jedná o agrární společenství ve smyslu zákona ze dne 13. února 1884 č. z. z. 31, a že jsou tedy příslušnými agrární úřady, učinilo dne 27. září 1915 u říšského soudu návrh, aby pokládal ministerstvo orby za spolusúčastněné ve smyslu zákona ze dne 18. dubna 1869 č. ř. z. 44 (§ 25.). Říšský soud rozhodl dne 8. května 1916, že nejsou příslušný ani soudy, ani samosprávné úřady, nýbrž agrární úřady dle říš. zák. ze 7. června 1883 č. 92 a 94. Opírajíc se o tento rozsudek říšského soudu, učinilo ministerstvo orby jako nejvyšší úřad správní dle §. 42., odst. 2. j. n., u nejvyššího soudu návrh, aby řízení okresního soudu bylo prohlášeno za zmatečné.
Nejvyšší soud tomuto návrhu nevyhověl
z důvodů:
Dle místa zákona, jehož se ministerstvo orby dovolává, jest zmatečnost soudního sporného řízení — zvláště náleží-li věc k pří- — 168 —
slušnosti správního úřadu —, k návrhu nejvyššího úřadu správního vyslovili tehdy, »zjeví -li se (»offenbar wird«) vada teprve po pravoplatném skončení řízení«. Tato stylisace zákona připouští při nenuceném výkladu jen ten smysl, že mimořádné řízení (o zmatečnosti) v §. 42., odst. 2. j. n., připuštěné a upravené, jest přípustno výlučně jen tehdy a že zrušení pravoplatného rozhodnutí, vyneseného řádným soudem, způsobem v cit. zák. naznačeným, dovoleno jest pouze v tom případě, když vada — v tomto případě t. zv. absolutní nepříslušnost — zůstala soudem, event. více věcí se zabývavšími soudy během sporu vůbec nepovšimnuta a teprve po pravoplatném skončení řízení se objevila; tedy tehdy ne, byla-li vada již v průběhu řádného řízení následkem námitky soudcem posouzena a bylo-li o ní pravoplatně — byť i mylně — rozhodnuto. Ze spisů okresního soudu jest patrno, že při roku dne 28. června 1915 byla zástupcem žalované obce namítka nepřípustnosti pořadu práva vznesena, že o ní bylo jednáno, a že byla okresním soudem usnesením do rozsudku pojatým zavrhnuta. Za tohoto stavu věci nelze míti za to, že se vada vytýkaná soudnímu řízení zjevila teprve po pravoplatném skončení řízení; neboť nebylo zde žádné skryté překážky sporu, jež by byla odhalena teprve později zakročením správního úřadu. Nelze též přehlédnouti, že o existenci neb neexistenci takových překážek sporu bývá často nalezeno před rozhodnutím hlavní věci ve všech třech soudních stolicích, a že přece — nemá-li se zákonu činiti násilí — nelze v takových případech mluviti o tom, že důvod zmatku vyšel na jevo teprve návrhem administrativního úřadu. Návrhu ministerstva překáží však ještě toto. Přítomnou skutkovou podstatu nelze vůbec posuzovali s hlediska §. 42. j. n. V době, kdy jurisdikční norma ze dne 1./8. 1895 č. ř. z. 111 vstoupila v platnost, bylo již zákonem ze dne 18. dubna 1869 č. ř. z. 44 o organisaci říšského soudu učiněno opatření pro ony případy kladných sporů o příslušnost, ve kterých se správní úřad dovolává rozhodnutí říšského soudu (§§ 12. a 13. leg. cit.). Zmíněný zákon byl čl. VI. č. 1. uvoz. zák. k j. n. ponechán úplně v platnosti. V §. 13. se zvláště též upravuje, jak postupovati mají navrhující správní úřad a ony soudy, které se věcí zabývaly. Z něho plyne, že se mimořádné brojení podle §. 42., odst. 2. j. n., — nepřihlížejíc k jiným zde v úvahu nepřicházejícím skutkovým podstatám, — může týkati jen ještě takových případů kladných konfliktů kompetenčních, kde z jakéhokoli důvodu nebylo se dovoláváno říšského soudu, čemuž tak bude jmenovitě tehdy, nemohou-li býti podány důkazy v §. 12., odst. 3., leg. cit. žádané. Tomu, že se ustanovení §. 42., odst. 2. j. n., netýká takových případů, kde — jako zde — rozhodl říšský soud, nasvědčují též dějiny vzniku tohoto místa zákona. Vládní předloha k §. 42., odst. 2. j. n., jež v podstatě byla schválena permanenčním výborem poslanecké sněmovny, navrhovala, aby v případě, kdyby po pravoplatném skončení — 169 —
řízení vyšla na jevo vada druhu v prvém odstavci označeného, byla zmatečnost řízení k návrhu jedné ze stran neb úřadu k popírání oprávněného vyslovena usnesením oním soudem, který vynesl poslední rozhodnutí ve věci. V permanenční komisi panské sněmovny ozvaly se zásadní pochybnosti proti přípustnosti odstraňování pravoplatných soudcovských výroků, načež ve společné konferenci komise a výboru zákonodárných sborů obdržel odst. 2. §. 42. j. n. znění nynějšího zákona. Ve společné zprávě motivů bylo podotknuto, že tu jde o odporování v těch případech, jež již nemá na mysli § 12. zákona o říšském soudu. Ustanovení §u 42.. odst. 2. j. n., mělo býti pouze doplněním platných již norem o vyřizování pochybností ohledně příslušnosti pro případy, jež zákon ze dne 18. dubna 1869 č. ř. z. 44 neměl na zřeteli, ve kterých se správní úřad teprve p o právní moci soudního nálezu domáhá své příslušnosti. Postup myšlenkový a úmysl §u 42., odst. 2. j. n., v souvislosti s prvým odstavcem směřují nepopřené k tomu, že správní úřad v určité právní věci se domáhá příslušnosti, že sdělí svůj právní názor o nepříslušnosti řádného soudu nejvyššímu soudu a že tento jest pak oprávněn a povinen, otázku právní jemu předloženou zkoumati a tedy samostatně rozhodnouti. Takový postup jest již nemožný, prohlásil-li říšský soud již dříve řádný soud za nepříslušný. Oč ministerstvo orby svým návrhem usiluje, není v podstatě nic jiného, nežli výkon nálezu říšského soudu, jenž byl zákonem z 18./4. 1869 č. ř. z. 44 upraven, jenž však nestanoví příslušnosti nejvyššího soudu.
(Rozhodnutí nejv. soudu ze dne 30. ledna 1917, č. j. N III 32/16/3.) —Zabloudil—