Čís. 5498.

Ustanovení § 463 tr. zák. se vztahuje i na manžely rozvedené, sejdou-li se znovu po rozvodu a žijí ve společné domácnosti. Skutek je posuzovati podle tohoto ustanovení i tehdy, byla-li věc odňata z úschovy osoby třetí, s pachatelem ve společné domácnosti nežijící. žádost za stíhání pro tento přestupek je podati u soudu v preklu- sivní lhůtě § 530 tr. zák.
(Rozh. ze dne 29. ledna 1936, Zm I 1319/35.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl zmateční stížnosti obžalovaného B. M. do rozsudku krajského soudu v Liberci ze dne 27. září 1935, pokud jím stěžovatelka byla uznána vinnou přestupkem krádeže podle § 460 tr. zák., zrušil rozsudek prvého soudu v napadané odsuzující části jako zmatečný a zprostil obžalovanou podle § 259, č. 2 tr. ř. obžaloby, že v neznámý den v roce 1934 v Liberci odňala pro svůj užitek z držení a bez přivolení A. M. oblek, sportovní boty, 3 košile, 2 punčochy a 10 ponožek, vše v úhrnné ceně asi 1500 Kč, tudíž cizí movité věci v hodnotě nepřevyšující 2000 Kč, čímž prý spáchala přestupek krádeže podle § 460 tr. z.
Důvody:
Proti výroku odsuzujícímu stěžovatelku pro přestupek krádeže podle § 460 tr. z. zmateční stížnost dovolávajíc se číselně důvodu zmatečnosti č. 10 § 281 tr. ř. právem namítá, že nalézací soud po právní stránce pochybil uznav, že ustanovení § 463 tr. z. o krádežích a zpronevěrách mezi manžely nebo blízkými příbuznými žijícími ve společné domácnosti nemá zde místa, poněvadž v době, kdy obžalovaná odcizila svému manželu věci, o něž jde, bylo manželství již soudně rozvedeno, třebaže se manželé M-ovi po rozvodu zase sešli a bydleli ve společné domácnosti.
Tento názor, jejž napadený rozsudek ostatně nijak blíže neodůvodňuje, nemá však opory ani v doslovu § 463 tr. z., jenž mluví o krádežích a zpronevěrách spáchaných mezi manžely, (rodiči nebo mezi sourozenci), dokud žijí ve společné domácnosti, aniž činí výjimku pro případ, že manželství bylo rozvedeno, — ani v duchu a účelu tohoto zvláštního předpisu zákona, uváží-li se zejména, že rozvodem od stolu a lože podle §§ 103 až 109 obč. zák. manželství se nezrušuje, nýbrž (jinak než při rozluce) trvá dále (srovn. plenární rozhodnutí č. 6936 Sb. n. s. civ.) a že účinky rozvodu mohou býti odčiněny již pouhým návratem soudně rozvedených manželů k soužití (§ 110 obč. zák., srovn. plenární usnesení č. 7622 Sb. n. s. civ.). S tohoto hlediska není tudíž překážky, aby čin obžalované nebyl posuzován podle § 463 tr. z. Tomu nevadí ani skutečnost, že odcizené věci nebyly ve společném bytě, nýbrž v uschování jinde, neboť podle § 463 tr. z. rozhoduje jen, zda osoba, jíž odcizená věc náleží, je manželem nebo blízkým příbuzným pachatelovým a žije s ním ve společné domácnosti. Za těchto předpokladů je skutek posuzovati podle § 463 tr. z. i tehdv. byla-li věc odňata z úschovy osoby třetí, ve společné domácnosti s pachatelem nežijící (srovnej rozh. č. 4195 sb. víd. nejvyššího soudu). Nalézacímu soudu nelze přisvědčiti, ani pokud podotýká, že jde v souzeném případě vlastně o podvod a nikoliv o krádež, protože stěžovatelka předstírala bytné, že ji pro věci posílá muž, neboť tím si stěžovatelka jen zjednala přístup do cizího bytu, kde pak mužovy věci z jeho kufru o své újmě odňala, tedy nepřiměla bytnou lstivým předstíráním k tomu, aby jí věci vydala.
Nalézací soud je na omylu, i pokud má zato, že ani s hlediska ustanovení § 463 tr. z. nic nebrání odsouzení obžalované pro přestupek podle § 460 tr. z., jímž byla uznána vinnou, poněvadž prý z toho, že se stěžovatelčín manžel připojil k trestnímu řízení jako soukromý účastník, je vidno, že žádá, aby jeho manželka byla potrestána. Přestupek podle § 463 tr. z. je deliktem soukromožalobním, neboť § 463 tr z. ustanovuje, že tento přestupek může býti trestán jen, zažádala-li o to hlava rodiny. Podle prvé věty § 530 tr. z. není v případech, v nichž trestní soud smí přečin nebo přestupek stíhati jen k žádosti zúčastněné osoby (soukromého obžalobce), ten, kdo je po zákonu oprávněn podati tuto žádost, již k tomu oprávněn, nežaloval-li po šest neděl od doby, co o trestném činu nabyl vědomosti. Podle obsahu spisů podal stěžovatelčin manžel A. M. dne 16. června 1934 u státního zastupitelství trestní oznámení na svou manželku mezi jiným též pro skutek, o nějž jde, takže je nepochybné, že tehdy již o něm věděl. Prohlásil-li pak A. M. teprve dne 21. srpna 1934, byv soudem vyslechnut jako svědek, že trvá na trestním oznámení, bere jeho obsah za svou svědeckou výpověď a že se připojuje k trestnímu řízení jako soukromý účastník, je zřejmo, že i kdyby v tom bylo možno spatřovati žádost hlavy rodiny ve smyslu § 463 tr. z., nebylo A. M. u soudu o potrestání stěžovatelky za onu krádež zažádáno v žalobní lhůtě šestinedělní, stanovené první větou § 530 tr. z. (srovn. rozh. č. 4280 Sb. n. s.). Jak zrušovací soud vyslovil a odůvodnil v nálezu uveřejněném pod č. 3046 Sb. n. s., nestačí k zachování práva žalobního podle § 530 tr. z. návrh na stíhání činu (z úřední moci) u státního zastupitelství, nýbrž je třeba (§ 46 tr. ř.), aby byl dotčený projev učiněn přímo u soudu, a to podle § 530 tr. z. ve lhůtě šestinedělní;, oním návrhem se neodkládá ani nestaví běh preklusivní šestinedělní lhůty § 530 tr. z.
Podle toho, co uvedeno, nastala v souzeném případě s hlediska § 463 tr. z. prekluse práva žalobního (t. zv. subjektivní promlčení) podle § 530 tr. z. a je tu tedy okolnost, pro kterou skutek již nemůže býti stíhán. Pominuv tuto okolnost, zatížil nalézací soud svůj rozsudek v dotčené části zmatkem podle č. 9 b) § 281 tr. ř.

Citace:

Čís. 5498. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 18, s. 62-64.