Čís. 5643.

Předpis § 9, odst. 2 zákona čís. 130/1936 Sb. z. a n. nerozlišuje, zda jde o řízení před soudem nalézacím neb opravným.
(Rozh. ze dne 23. června 1936, Zm I 233/36.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací se usnesl při ústním líčení o zmatečních stížnostech obžalovaných F. W. a spol. do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 6. prosince 1935, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem vojenské zrady podle § 6, čís. 2, odst. 3 zákona na ochranu republiky, že advokáti Dr. A. U. a Dr. V. K. podle zákona ze dne 13. května 1936, čís. 130 Sb. z. a n. nemohou prozatím v tomto řízení před zrušovacím soudem vystupovati jako obhájci; důsledkem toho odložil zrušovací líčení na neurčito. Důvody:
K veřejnému líčení před nejvyšším jako zrušovacím soudem ustanovenému na dnešní den v uvedené trestní věci dostavili se jako obhájci pr. A. U., advokát v P., za obžalovaného F. W. a R. S. a Dr. V. K., advokát v P., za obžalovaného J. T., A. B. a inž. W. F. Jde o zmateční stížnost jmenovaných obžalovaných proti rozsudku nalézacího soudu, jímž byli uznáni vinnými zločinem vojenské zrady podle § 6, čís. 2, odst. 3 zákona na ochranu republiky.
Dnem 23. května 1936 nabyl však účinnosti zákon z 13. května 1936, č. 130 Sb. z. a n., který mimo jiné v § 6 upravuje zvláštním způsobem podmínky, na kterých je učiněno závislým připuštění určité osoby jako obhájce v trestních věcech pro činy uvedené v § 36 a) zákona na ochranu republiky (srov. § 5 shora citovaného zákona) a tedy i pro zločiny podle § 6 zákona na ochranu republiky. Pro přechodnou dobu, pokud nebude vyhlášen ministerstvem spravedlnosti seznam obhájců oprávněných obhaj ováti, platí předpis § 9, odst. 2 cit. zákona, podle něhož oprávnění obhajovati v těchto trestních věcech — a tedy i v souzené věci — závisí na dvojí podmínce, totiž že obhájce vykoná písemný slib a mimo to, že byl presidentem příslušného vrchního soudu též jako obhájce připuštěn. Oba obhájci vykázali splnění jen podmínky prvé, nikoli i podmínky druhé a též telefonický dotaz u presidia vrchního soudu v Praze zůstal v tom směru bezvýsledný, ježto o jejich žádosti za připuštění nebylo dosud rozhodnuto pro neukončení potřebného šetření.
Předpis § 9, odst. 2 cit. zákona zní jasně a určitě, ale též imperativně (a musí býti proto přísně vykládán. Nerozlišuje, zda jde o řízení před soudem nalézacím neb o řízení opravné, a znění zákona neskýtá opory pro volnější jeho výklad ve smyslu výkladu obhájců, že podle účelu zákona (ratio legis) nelze vztahovali předpis § 9, odst. 2 cit. zákona i na řízení opravné, kdy obhájci jsou do procesní látky již úplně zasvěceni z řízení první stolice provedeného za jejich účasti. Oba obhájci nemohou proto prozatím v této vlastnosti a v tomto řízení před zrušovacím soudem vystupovali; poněvadž však podle § 226 tr. ř. nelze za to míti, že se obžalovaní, kteří jsou vesměs ve vazbě, dověděli o překážce, o niž jde, tak včas, že si mohli zřídili obhájce jiné, nezbylo, než odložili zrušovací líčení na neurčito.

Citace:

č. 5643. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 18, s. 302-303.