Č. 10368.

Vodní právo: Přísluší správním úřadům rozhodovati spor majitele rybníka s majitelem mlýna, na rybníce položeného, o to, náleží-li mlynáři právo na odběr vody z rybníka?
(Nález ze dne 22. února 1933 č. 17670/32.)
Věc: Hedvika J. v P. proti zemskému úřadu v Brně o zrušení rybníka.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nálezem okresního úřadu v Brně z 18. června 1930 bylo vzhledem k výsledku komisionelního jednání z 27. listopadu 1929 a z 12. května 1930 Josefě Gebriele F., majitelce velkostatku v T., na základě §§ 16 a 86 mor. vod. zák. a §§ 18 až 20 min. nař. ze 14. února 1894 č. 45 ř. z. uděleno vodoprávní povolení ke zrušení rybníka v kat. obci P. Současně bylo vysloveno, že není nutno vyslovovati zánik vodního práva dnešní st-lky, majitelky mlýna na tomto rybníce ležícího, z té příčiny, že veškeré podstatné části k využití vodní síly nutné jsou ke svému účelu nezpůsobilé, jak již při komisi dne 27. listopadu 1929 bylo zjištěno, ježto žádné vodní právo k odběru vody z rybníka ani z potoka neexistuje.
Odvolání st-lčino, v němž bylo mimo jiné namítáno, že vodoprávní úřad nebyl příslušným rozhodovati o tom, zda st-lce přísluší vodní právo k odběru vody z rybníka toho, ježto voda v rybníce uzavřená je podle § 4 vod. zák. vodou soukromou, a tedy mezi st-lkou a majitelkou rybníka je poměr soukromoprávní, o němž mohou rozhodovati jedině řádné soudy, — bylo nař. rozhodnutím zamítnuto v podstatě z těchto důvodů: Pokud st-lka namítá, že okresní úřad neměl rozhodovati o tom, zda jí přísluší právo k odběru vody pro účely jejího mlýna, ježto nabytí toho práva spočívá na titulech soukromoprávních, uvádí žal. úřad, že okresní úřad rozhodoval o žádosti za povolení ke zrušení rybníka a nevybočil z mezí podané žádosti tím, že v důvodech svého rozhodnutí se zabýval předběžnou otázkou, zda vodní právo býv. mlýna dosud trvá. Podle § 44 správního řádu byl okresní úřad oprávněn učiniti si pro účely svého rozhodnutí úsudek o této předběžné otázce, byť i snad nabytí vodního práva spojeného s mlýnem v P. spočívalo na titulech soukromoprávních. Podle zjištění skutkové podstaty, totiž podle toho, že veškeré podstatné součástky vodního díla dotčeného mlýna jsou v sešlém stavu a nezpůsobilé k využití vodní síly, nabyl okresní úřad přesvědčení, že vodní právo mlýna toho neexistuje, a že není tudíž překážkou zrušení rybníka. Mor. vod. zákon nemá výslovných ustanovení o zániku vodních práv, avšak podle § 25 mor. vod. zák. jest vodní právo vždy spojeno s určitým vodním dílem a musí tu tedy toto vodní dílo býti, má-li vodní oprávnění trvati. Za existující může býti vodní dílo pokládáno po tu dobu, co vodní zařízení jeho, tvořící podstatnou součást vodního díla jest v takovém stavu, že umožňuje výkon propůjčeného vodního práva. Není-li tu této možnosti, jak bylo u dotčeného mlýna místním šetřením bez odporu zjištěno a jak je v důvodech popíraného rozhodnutí podrobně uvedeno, pak zaniklo vodní právo nedostatkem svého právního trvání. Lze souhlasiti s odvoláním, že pouhým nevykonáváním vodní právo nezaniká, rozhodnutí I. stolice nemá však na zřeteli pouze nevykonávání vodního práva, nepřihlíží-li k vodnímu právu býv. mlýna v P., nýbrž nedbá tohoto vodního práva následkem neexistence vodního díla. Pro zánik vodního práva jest i nerozhodno, zda vlastník má úmysl dílo opět zříditi, jak prohlásil manžel st-lčin František J. při místním šetření dne 27. listopadu 1929, neboť zánik vodního práva přivoděn jest podle § 25 vod. zák. pouhou skutečností, že dílo jevící se nositelem vodního práva přestalo existovati. Protože okresní úřad nerozhodoval o zániku vodního práva spojeného se zmíněným mlýnem, nýbrž předběžná otázka o trvání dotčeného vodního práva jest pouhou součástí skutkové podstaty, tvořící podklad rozhodnutí okresního úřadu, jest právně nezávažné, zakládá-li se nabytí příslušného vodního práva na titulu soukromoprávním či veřejnoprávním. S hlediska vodoprávního úřadu jest však třeba přece uvésti, že kromě soukromoprávního založení dotčeného mlýna jako mlýna emfyteutického, jež prokazuje st-lka listinami z r. 1833 a 1839, vyžadovalo nové postavení mlýna, o němž jedná listina z r. 1833, i vrchnostenského povolení politického úřadu, jak výslovně ustanovuje čl. 1 a 2 všeobecného mlýnského řádu z 1. prosince 1814 č. 95 Sb. zák. pol. Po stránce soukromoprávní byl emfyteutický poměr k velkostatku rozvázán podle vyprošťovací listiny z r. 1850, čímž majitel mlýna se stal jeho úplným vlastníkem. Že musil dalšího práva k užívání soukromé vody z rybníka znovu nabýti smlouvou s velkostatkem, jest pouhou úvahou st-lčinou. Po stránce veřejnoprávní platí pro případ, že nové postavení mlýna r. 1833 nebylo politickým úřadem schváleno, čl. II vod. zák. mor., že vodní dílo jest povoleno tak, jak existovalo do dne, kdy mor. vod. zákon nabyl platnosti, t. j. 28. října 1870. K námitce st-lčině, že dosavadní trvání jejího vodního práva jest prokázáno viditelným skutečným stavem, takže okresní úřad, povoluje zrušení rybníka, měl dbáti st-lčina práva, souvisejícího se zrušeným rybníkem, uvádí pak žal. úřad v nař. rozhodnutí, že místním šetřením dne 27. listopadu 1929 a 12. května 1930 bylo bez odporu st-lky zjištěno, že veškeré podstatné součástky dotčeného vodního díla jsou v sešlém stavu a nezpůsobilé k využití vodní síly, takže není viditelným skutečným stavem prokázáno dosavadní trvání práva st-lčina, jak odvolání dovozuje, nýbrž naopak jeho zánik. Okresní úřad by si pak sám odporoval, kdyby při povolení zrušení rybníka byl uznal opatření k zabezpečení vodního díla st-lčina, které přece podle zjištěné skutkové podstaty neexistuje. Jen z veřejného stanoviska bylo zrušení rybníka vázáno podmínkou, že vodní tok, protékající rybníkem, zůstane zachován.
Ve stížnosti k nss-u podané formuluje st-lka, poukazujíc na to, že má právo na odběr vody z rybníka jak pro pohon mlýna, tak i k jinému užitku, jedinou námitku toho obsahu, že vodní zákon nemá ustanovení o vodních právech soukromých osob k soukromým vodám, ježto poměry takové upravuje pouze zákon občanský, a nepřísluší tedy o takovýchto vodních právech rozhodovati úřadům správním. Nař. rozhodnutím bylo tedy podle mínění stížnosti zasaženo do st-lčiných práv soukromých, k čemuž správní úřad na základě vodního zákona oprávněn nebyl. Naproti tomu namítá zúčastněná strana ve svém odvodním spise, že st-lka svoji námitku blíže nekonkretisuje, takže je těžko dohadovati se, co st-lka rozumí vodním právem osoby soukromé k soukromým vodám, a dále, že st-lka také v řízení správním nikterak neprokázala, že by jí příslušelo vodní právo na základě nějakého titulu soukromoprávního. Žal. úřad prý rozhodoval jen o žádaném povolení ke zrušení rybníka (§§ 16 a 86 mor. vod. zák.), kdežto tvrzeným vodním právem st-lky k rybníku se zabýval toliko praejudicielně.
O těchto námitkách uvážil nss:
Předmětem řízení vodoprávního byla žádost zúčastněné strany za povolení ke zrušení jejího rybníka. V řízení správním bránila se st-lka proti zrušení rybníka toho námitkou, že jí přísluší právo k rybníku tomu na využití vodní síly. V odvolání pak namítala, že úřad správní neměl o existenci jejího práva na odběr vody z rybníka rozhodovati, ježto voda v rybníce uzavřená je podle § 4 (lit. c) mor. vod. zák. vodou soukromou, a tedy poměr st-lky ke zúčastněné straně, pokud jde o používání vody z rybníka k pohonu mlýna, je poměrem soukromoprávním. Ve stížnosti, jak její obsah je svrchu uveden, poukazuje st-lka na to, že překážkou zrušení rybníka je st-lčino právo na odběr vody z rybníka jak pro pohon mlýna, tak i k jiným účelům hospodářským. Namítá-li tedy st-lka, že úřadům správním nepřísluší rozhodovati o vodních právech soukromých osob k soukromým vodám, nemůže býti pochybnosti o tom, že st-lka tímto soukromým, právem k soukromé vodě míní svoje tvrzené právo na odběr vody z rybníka zúčastněné strany; nelze tedy námitce její rozuměti jinak, nežli že o otázce, zda dosud trvá právo st-lčino na odběr vody z rybníka zúčastněné strany, a o otázce, zda právo toto stojí v cestě žádanému zrušení rybníka, nemohl rozhodovati úřad správní, nýbrž řádné soudy. Tím stížnost vytýká nepříslušnost úřadů správních k rozhodování těchto sporných otázek, a nutno námitku tu označiti jako dostatečně konkretisovanou.
Jde tedy o to, zda žal. úřad o sporné otázce rozhodl, a byl-li k rozhodnutí tomu příslušným.
Rybníky jakožto umělá díla sloužící k nadržení vody nutno stejně jako jiná vodní díla za předpokladů ve vodním zákoně vytčených považovali za vodní díla ve smyslu § 16 mor. vod. zák.
Zákon vodní prohlašuje sice v § 4 lit. c vody v rybníce uzavřené za vody soukromé, nicméně však podrobuje zřizování a používání rybníků jakožto vodních děl, která mohou míti vliv na povahu, tok nebo výšku vody ve vodách veřejných, nebo se mohou dotýkati cizích práv vodních, ingerenci správního úřadu (vodoprávního), neboť je možno, že i používání této vody soukormé v rybníce uzavřené (odběr vody z rybníka k pohonu mlýna) bude se dotýkati poměrů na vodách veřejných nebo cizích práv vodních (na př. majitelů vodních děl na dolním toku položených), ve kterýchžto relacích ovšem odběr vody z rybníka jest podmíněn povolením úřadu vodoprávního. Avšak poměr majitele mlýna, který si činí nárok na odběr vody z rybníka na svůj mlýn, k majiteli rybníka je poměrem práva soukromého, ježto předmětem nároku je voda v rybníce uzavřená a tedy voda soukromá. Vzejde-li tedy mezi majitelem rybníka a majitelem mlýna na rybníce tom položeného spor o to, zda mlynáři přináleží právo na odběr vody z rybníka, jde o otázku práva soukromého a nejsou pak úřady správní příslušný, aby o ní způsobem judikátním rozhodovaly.
V daném případě vyslovil žal. úřad, že předmětem vodoprávního řízení a autoritativního rozhodování byla toliko žádost o zrušení rybníka, kdežto otázka, zda vodní právo bývalého mlýna dosud trvá, řešena byla úřadem I. stolice toliko podle § 44 správního řádu jako otázka předběžná, a tedy jako součást skutkové podstaty. Leč nss nemohl v tomto směru dáti žal. úřadu za pravdu. Plyne z povahy věci a v § 44 správního řádu je i výslovně stanoveno, že úřad správní je oprávněn pro své rozhodnutí učiniti si úsudek i o předběžných otázkách, o nichž jako o otázkách hlavních přísluší rozhodovat i jiným úřadům nebo soudům, leč rozhodnutí o takových předběžných otázkách smí si úřad správní učiniti právě jen »pro své rozhodnutk, t. j. jenom potud, pokud vyřešení otázky hlavní je závislé na předchozím vyřešení otázek předběžných.
Prejudicielními otázkami ve smyslu § 44 správ. řádu mohou tedy býti jen takové otázky, bez jichž rozřešení nelze rozřešiti otázku hlavní. Ježto pak v konkrétním případě šlo o žádost zúčastněné strany za zrušení rybníka, mohla by otázka, zda st-lce přísluší k vodě z tohoto rybníka práva povahy soukromoprávní, býti úřady vodoprávními jako otázka prejudiciálni řešena jenom tehdy, kdyby o povolení ke zrušení rybníka úřady vodoprávními podle vod. zák. nemohlo býti rozhodnuto jinak, než za současného respektování nebo odčinění (vyvlastnění) těchto práv soukromých. O nic takového však v případě dnešním nejde. Pro otázku konsentování zrušení vodního díla je otázka, zda k dílu tomu existuje nějaké právo soukromé, právně bezvýznamná. Žal. úřad neuvádí také ve svém rozhodnutí blíže, ze kterých důvodů o žádosti za zrušení rybníka podle vod. zák. nelze rozhodnouti jinak, než za současného rozhodnutí o existenci práva st-lčina na vodu z rybníka zúčastněné strany. Žal. úřad přehlíží, že vodoprávní úřady smějí podle kompetenčního předpisu § 75 mor. vod. zák. rozhodovati jen o předmětech, které jsou upraveny vodním zákonem (»podle tohoto zákona«), a že podle § 88 téhož zákona, jsou-li proti projektu podány námitky, spočívající na titulu soukromoprávním, se má vodoprávní úřad omeziti na výrok, zda podnik je z ohledů veřejných přípustným, kdežto soukromoprávní námitky, které v dohodě nebyly odstraněny, má odkázati na pořad práva.
Ježto pak v řízení správním se st-lka proti žádanému zrušení rybníka bránila námitkami toho obsahu, že jí přísluší právo na odběr vody z rybníka zúčastněné strany a tedy na odběr vody, která je podle § 4 vod. zák. vodou soukromou, a ježto ani ve spisech správních, ani v nař. rozhodnutí nelze nalézti žádného důvodu, ze kterého by v daném případě bylo možno usuzovati, že bez vyřešení otázky existence zmíněného práva st-lčina nelze rozhodovati ani o zrušení rybníka podle vodního zákona, nemohly vodoprávní úřady o existenci tvrzeného soukromého práva st-lčina rozhodovati ani prejudicielně, a bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž bylo potřebí zkoumati, zda úřady vodoprávní o otázce té rozhodovaly skutečně jen jako o otázce předběžné, či zda ji přes opačné tvrzení žal. úřadu přece jen neřešily v meritu způsobem autoritativním, ježto i v tomto případě by se jim k tomu nedostávalo příslušnosti podle § 75 mor. zák. vod.

Citace:

č. 10368. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 532-536.