Č. 10254.

Vojenské věci: O předpokladech příslušnosti vojenských kárných výborů ke kárnému stíhání vojenských gážistů po stránce osobní a věcné a o postupu řízení před kárnými výbory.
(Nález ze dne 7. ledna 1933 č. 21.234/32.)
Prejudikatura: Boh. A 8715/30.
Věc: Alfred W. v B. proti odvolacímu kárnému výboru u ministerstva národní obrany o kárné potrestání.
Výrok: Stížnost se dílem odmítá pro nepřípustnost, dílem zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podle opisu kmenového listu byl st-l v době státního převratu praporčíkem v záloze, který byl 4. října 1920 demobilisován a 22. října 1921 převzat do čsl. armády jako gážista. Dnem 28. října 1927 byl povýšen na poručíka v záloze. V roce 1919 za činné služby byl na základě obvinění z vojenských deliktů vzneseného Josefem F. a Štěpánem K. zatčen a držen ve vazbě od 5. června do 13. srpna 1919. Trestní řízení proti němu vedené bylo však vojenským prokurátorem pro nedostatek důkazů zastaveno. St-l domáhal se pak na jmenovaných »denunciantech« u civilních soudů odškodnění za přestálou vazbu podle § 576 tr. ř. na Slov. platného, ale byl soudy zamítnut. Obrátil se pak třemi současnými dopisy datovanými v Inšpruku dne 14. dubna 1929 na předsednictvo parlamentu, ministra sprav, a presidenta republiky a oznamoval, že svoji záležitost »proti zlomyslným zničitelům (Josef F. — Štěpo K.) své důstojnické existence a všech výhod, které s tímto postavením mají souvislost«, sdělí Společnosti národů v Ženevě, protože neví, z jakých důvodů min. sprav, protahuje jeho odškodnění na základě § 576 tr. ř. platného na Slov., podle něhož jest prý stát povinen jej odškodniti, jak to učinila anglická vláda v případě jistého S. Že již od října 1920, tedy 9 let hledal své odůvodněné právo u čsl. soudů až k nejvyššímu soudu v Brně, že však jej vždy »s jakýmsi bezzákladným odůvodněním zamítly a zapříčinily mu vždy velké výlohy« myslíce, že st-l pozbude vytrvalosti ve vymáhání svého práva a chtěly tím chrániti zmíněné pachatele od následků jejich činů a že se těmto, ač jim patřilo podle § 217 tr. z. 5 let žaláře, nic nestalo. Uváděl dále, že žádal u různých instancí o zakročení u min. sprav, o konečné vyřízení jeho záležitosti, ale dosud bezvýsledně a dodal: »a to se dělá v naší republice, kdež její zakladatel řekl: »Bojuj za pravdu, hledej pravdu a pravda zvítězí, a kde mají býti stejná práva a stejné povinnosti pro všechny občany podle ústavní listiny a zákonů. Konečně sděluje, že záležitost oznámí Společnosti národů v Ženevě a uveřejní v zahraničních novinách, »aby se vědělo, jak se takové záležitosti vybavují a že v čsl. republice je všechno jen na papíře a že se práva a pravda ani během 9 let nemohou vymoci a že to se zve v čsl. republice demokracie«. — V dopise na presidenta republiky pak ještě uvedl, že žádal, aby president dal příkaz, aby byl st-l podle § 576 tr. ř. odškodněn, načež mu bylo prý v listopadu 1928 oznámeno, že spis byl postoupen k vyřízení min. sprav., od té doby že opětně žádal u presidenta republiky o nařízení příznivého vyřízení, protože od té doby (asi 6 měsíců) žádného vyřízení od min. sprav, nedostal a kanceláří presidenta republiky nebylo mu dáno povolení, aby svoji věc mohl oznámiti tam, odkud vyšlo heslo »hledej pravdu, bojuj za pravdu a pravda zvítězí.
Tyto tři dopisy byly postoupeny mno k projednání, jež vyřídilo je výnosem z 18. července 1929, kterým zamítlo st-lovu žádost za náhradu škody zaviněné vyšetřovací vazbou uvalenou na st-le vojenským prokurátorem v Bratislavě dne 5. června 1919 a trvající do 13. srpna 1919. Současně postoupilo zmíněné 3 dopisy veliteli 9. pěší divise prostřednictvím zem. voj. velitelství v Bratislavě jako příslušnému představenému k dalšímu řízení podle služebního předpisu A-XIV, ježto způsob dopisování, jakého užil pisatel, nedá se sloučiti s požadavky kladenými na důstojníka čsl. armády s hlediska stavovského.
Velitel 9. pěší divise v Bratislavě rozkazem z 5. srpna 1929 nařídil podle § 15 odst. 1 d) zák. č. 154/23 ve znění zák. č. 55/27 zavedení řízení před kárným výborem 9. pěší divise v Bratislavě proti st-li proto, že »dopisoval různým složkám státní správy způsobem nepřípustným a neslučitelným s požadavky, které se kladou na důstojníka československé armády«, o čemž st-l vyrozuměn dne 14. září 1929.
St-l pak podáním ze 14. září 1929 žádal kárný výbor o zastavení nařízeného vyšetřování proto, že není k tomu podkladu, aby proti němu se strany vojenské bylo disciplinárně zakročováno, poněvadž dopisoval jen civilním a ne vojenským státním úřadům a jen jako soukromá osoba civilní a ne jako důstojník. Že žádný z oněch dopisů nebyl určen vojenské správě a když úřady, jimž byly dopisy adresovány, postoupily je k vyřízení vojenské správě, mohlo to prý míti jen ten smysl, že má vojenská správa prozkoumati, jsou-li požadavky žadatelovy oprávněny čili nic, neboť kdyby prý měly ony úřady důvod k trestnímu zakročení, byly by samy st-le trestně stíhaly. — — — — — —
Při závěrečném projednání z 19. listopadu 1929, k němuž se st-l osobně nedostavil, jsa zastoupen obhájcem, byl st-l po provedeném řízení konečným usnesením uznán vinným, že dopisoval různým složkám státní správy způsobem nepřípustným a neslučitelným s požadavky, které se kladou na důstojníka čsl. armády, čímž se dopustil porušení povinností stavovských podle § 12 odst. 1 zák. č. 154/23 ve znění zák. č. 55/27 a kázeňského poklesku podle čl. 233 služ. předpisu A-I-l a potrestán podle § 12 odst. 4 zák. č. 154/23 ve znění č. 55/27 ve smyslu § 23 odst. 4 c) trestem písemné výstrahy a zmenšením služebního platu na dobu 2 roků. Podle § 22 odst. 1 c) nezapočítává se pro zvýšení služného doba řízení před kárným výborem od 2. září 1929 do 19. listopadu 1929.
Z konečného usnesení vznesl st-l odvolání co do výroku o vině, trestá a pro nezapočítání doby řízení před kárným výborem pro zvýšení služného.
Odvolací kárný výbor u mno za souhlasu odvolacího kárného žalobce usnesl se v neveřejné poradě dne 4. února 1930 podle § 25 odst. 1 zák. č. 154/23 ve znění zák. č. 55/27 Sb. a podle § 98 odst. 3 b) instrukce služ. předpisu A-XIV zrušiti konečné usnesení kárného výboru 9. pěší divise v Bratislavě z 19. listopadu 1929 a naříditi nové projednání, jelikož byly zjištěny takové podstatné vady konečného usnesení, které nebylo lze odstraniti doplněním. Toto usnesení odvolacího kárného výboru bylo schváleno výnosem mno ze 13. února 1930. St-li doručeno nebylo.
K návrhu kárného žalobce z 26. února 1930 usnesl se pak kárný výbor 9. pěší divise v neveřejné poradě z 19. března 1930 odkázati věc znovu k závěrečnému projednání, o čemž st-l vyrozuměn dne 30. března 1930. Podle zápisu o závěrečném projednání z 9. dubna 1930, jemuž byl st-l osobně přítomen, odvolal se týž na svoji výpověď před kárným Výborem již učiněnoun a uvedl, že dopisy psal v úplné duševní depresi a žádal za osvobození v plném rozsahu. Zrušovací usnesení odvolacího kárného výboru ze 4. února 1930 čteno nebylo. Novým konečným usnesením z téhož dne uznal kárný výbor 9. pěší divise st-le vinným, že dopisoval různým složkám státní správy způsobem nepřípustným a neslučitelným s požadavky, které se kladou na důstojníka čsl. armády, čímž se dopustil porušení stavovských povinností podle § 12 odst. 1 zák. č. 154/23 ve znění zák. č. 55/27 a kázeňského poklesku podle čl. 233 služ. předpisu A-I-l a potrestán podle § 23 odst. 4 c) cit. zák. písemnou výstrahou se zmenšením služebního platu o 25% na dobu 2 let a podle § 22 odst. 1 c) téhož zákona nezapočtena pro zvýšení služného doba řízení před kárným výborem od 2. září 1929 do 19. listopadu 1929.
Také proti tomuto konečnému usnesení vznesl st-l odvolání »proti výroku o vině, o právní kvalifikaci viny, trestu a nezapočítání celé doby kárného vyšetřování do zvýšení služného« z důvodů formálních a materielních vad.
Na to se odvolací kárný výbor u mno usnesl za souhlasu odvolacího kárného žalobce v neveřejné poradě dne 27. května 1930 podle § 98 odst. 3 c) instrukce služ. předpisu A-XIV, aby bylo nařízeno závěrečné projednání před odvolacím kárným výborem.
Podle zápisu o tomto závěrečném projednání před odvolacím kárným výborem ze 17. června 1930 nedostavil se ani obviněný, ani jeho obhájce. Kromě jiných spisů přečteno i zrušovací usnesení odvolacího kárného výboru ze 4. února 1930. Konečným usnesením z téhož dne rozhodl odvolací kárný výbor, že »nesouhlasí s konečným usnesením kárného výboru I. stolice v otázce právního označení činu a činí proto podle § 25 odst. 5 b) zák. ze 4. července 1923 č. 154 Sb. ve znění zák. č. 55/27 a podle § 101/3-b instrukce služebního předpisu A-XIV v této části nové konečné usnesenk, jímž vysloveno, že obviněný »dopustil se prokázaným pokleskem porušení povinnosti stavovských podle § 12 odst. 1 cit. zák.« a uvedeno dále: »Naproti tomu souhlasí odvolací kárný výbor podle § 25 odst. 5 a) cit. zák. a podle § 101 odst. 3 a) cit. instrukce s konečným usnesením kárného výboru I. stolice ve výrocích o vině, trestu a nezapočítání pro zvýšení služného celé doby prvního řízení před kárným výborem I. stolice, t. j. od 2. září do 19. listopadu 1929. Další doba řízení od konečného usnesení kárného výboru 1. stolice do konečného usnesení odvolacího kárného výboru se podle § 25/6 cit. zák. ze zvýšení služného nevylučuje«. — — — — —
Toto konečné usnesení odvolacího kárného výboru bylo potvrzeno min. nár. obrany dne 12. července 1930.
Rozhoduje o stížnosti vznesené do tohoto rozhodnutí — — — zabýval se nss nejprve námitkou, že byl st-l přes svou námitku vznesenou již v podání ze 14. září 1929, že totiž ony závadné dopisy nepsal jako důstojník vojenským úřadům, nýbrž jako civilní soukromá osoba v čistě civilní věci na civilní úřady státní, přece vojenskými úřady kárně stíhán a potrestán. St-l uplatňuje touto námitkou nepříslušnost vojenských úřadů, specielně vojenského kárného výboru jak po stránce osobní, tak věcné, ke kárnému zakročení. Ale neprávem.
Zákon ze 4. července 1923 č. 154 Sb. o vojenském kázeňském a kárném právu stanoví v § 12 odst. 1, že »účelem řízení před kárnými výbory jest vyšetřovati a posuzovati porušení povinností úředních a služebních (odst. 2) a stavovských (odst. 3) vojenských gážistů v činné službě i mimo službu (počítajíc v to i gážisty ve výslužbě). Jest tudíž příslušnost vojenských úřadů (kárných výborů) ke kárnému stíhání (vyšetřování a trestání) po stránce osobní dána ve všech případech, kde předmětem řízení jest kárný poklesek, jehož se dopustil vojenský gážista, ať v činné službě či mimo ni (srov. též § 14 zák. č. 154/23 odst. 1 a 2). K vojenským gážistům mimo činnou službu patří podle čl. 1. § 1 odst. 7 vl. nař. č. 203/23 vydaného k provedení zákona prve citovaného, i vojenští gážisté v záloze, ve výslužbě a na trvalé dovolené, pokud nevykonávají činné služby vojenské z některého důvodu uvedeného v odst. 5 téhož §.
Není o tom sporu, že st-l byl v době napsání a odeslání shora zmíněných tří dopisů ze 14. dubna 1929, jejichž obsah se mu klade za vinu, poručíkem v záloze, tedy ve smyslu cit. § 1 odst. 3 a 7 vl. nař. 203/23, resp. § 12 zák. č. 154/23 gážistou mimo činnou službu. Nemůže se tudíž vymykati příslušnosti kárné moci vojenských úřadů (kárných výborů) tvrzením, že psal dopisy jako osoba civilní, kdyžtě tím nijak nevyvrací, že v té době byl zároveň gážistou v záloze. Jest tedy pro otázku příslušnosti kárného výboru zcela nerozhodno, v jaké vlastnosti dopisy psal.
Pokud se týče věcných mezí příslušností, stanoví § 12 odst. 3 zák. č. 154/23, že pro porušení povinností stavovských přísluší kárnému výboru vyšetřovati a posuzovati každý poklesek, jímž bylo poškozeno neb ohroženo dobré jméno vojska a to i tehdy, jde-li o poškození neb ohrožení dobrého jména vojska způsobené některým z jednání a opomenutí uvedených v § 2 odst. 1, neb některým z trestných činů, jichž stíhání přísluší podle zákonných předpisů soudu. Zákon tu neuvádí blíže, které jsou to povinnosti stavovské, leč podstata jich záleží v tom — jak nss vyslovil již nálezem Boh. A 8715/ 30 —, že důstojník má dbáti i mimo výkon služby, zejména pak v životě soukromém cti a stavu a vystříhati se všeho, čím by mohla býti zmenšena vážnost a důvěra, jichž vyžaduje postavení důstojníka. To platí stejně jak pro důstojníky v činné službě, tak i v záloze. Veškerá jednání a opomenutí, která se těmto povinnostem příčí, ať jsou soudně stíhatelná čili nic, a ať jsou jakéhokoli druhu, spadají tedy do příslušnosti vojenských kárných výborů s tím jediným omezením, že bylo jimi poškozeno neb ohroženo dobré jméno vojska.
Pro st-lův případ z toho plyne, že pro příslušnost kárného výboru mohla býti rozhodující pouze otázka, zda napsáním a odesláním oněch tří dopisů, st-li za vinu kladeným, mohlo býti poškozeno neb ohroženo dobré jméno vojska, že však podle cit. předpisů bylo nerozhodno, jaké záležitosti se dopisy týkaly (civilní či vojenské) a jakým úřadům byly řízeny. — — —
Výtky stížnosti obracejí se dále proti správnosti úsudku žal. úřadu o tom, že st-l jako záložní důstojník oněmi závadnými dopisy na nejvyšší složky státu ohrozil dobré jméno vojska, dovozujíc, že důvody žal. úřadu, že by se byla o st-lově jednání dověděla širší soudná veřejnost, což by se neobráželo příznivě na dobrém jménu vojska, prý neobstojí, poněvadž kdyby se prý byla věc dostala před civilni soudy, které ostatně samy proti st-li nic nepodnikly, byl by st-l stál před nimi jako civilní osoba, nikoli jako vojenský gážista a nikdo neví, že jest ještě důstojníkem a že v písemném styku s úřady překročil hranice slušnosti a taktu.
Námitka takto stylisovaná jest však v odporu se spisy a proto nepřípustná, neboť žal. úřad nezaložil svůj výrok o ohrožení dobrého jména vojska na předpokladu, že by se o tom dověděla širší veřejnost, ani na tom, že by veřejnost věděla o st-li, že jest vojenským gážistou, nýbrž vyslovil jen, že kdyby se toto jednání, nedůstojné čsl. občana a zvláště čsl. důstojníka, stalo známým širší soudné veřejnosti, že by se to neobráželo příznivě na dobrém jménu vojska . . . . . . . . . Že by však tento úsudek žal. úřadu neměl ve spisech dostatečného podkladu, nebo že by myšlenkový postup, jímž žal. úřad k tomuto závěru dospěl, odporoval zásadám logického myšlení, v kterýchžto mezích jediné může nss podle § 6 zák. o ss úsudky správních úřadů přezkoumávati, st-l netvrdil a nss těchto vad neshledal.
Namítá-li dále stížnost, že velitel 9. pěší divise vydávaje rozkaz k zavedení kárného řízení proti st-li, nepostupoval samovolně, nýbrž že opíral se o výnos mno z 18. července 1929 č. j. 18.109/pres. 1. odd., jest tato námitka bezpodstatnou, neboť nař. rozhodnutí nikde netvrdí, že by velitel 9. pěší divise jako příslušný představený st-lův jednal samovolně a spatřuje-li stížnost nezákonnost právě v tomto nedostatku samovolnosti, přehlíží, že sice podle ustanovení § 15 odst. 1 d) zák. č. 154/23 ve znění zák. č. 55/27 zavádí se řízení před kárným výborem na rozkaz příslušného velitele divise, že však podle odst. 4 téhož § může ministr nár. obr. příslušnému veliteli uložiti, aby řízení před kárným výborem nařídil. St-l vytýká také nař. rozhodnutí, že neuznalo podstatnou jím vytýkanou vadu řízení I. stolice v tom směru, že nebyl mu sdělen celý obsah zrušovacího usnesení odvolacího kárného výboru ze 4. února 1930, jímž zrušeno původní konečné usnesení kárného výboru I. stolice a dovozuje, že následkem toho nemohl věděti, jak má nové konečné usnesení téhož kárného výboru napadati, když ani opisu zrušovacího usnesení nedostal.
Výtku tuto neuznal nss důvodnou. Nehledíc ani k tomu, že zrušovací ono usnesení odvolacího kárného výboru bylo podle zápisu o opětném závěrečném projednání před odvolacím kárným výborem ze 17. června 1930 přečteno, nebyla vytýkaným nedostatkem — opomenutím doručení písemného vyhotovení onoho zrušovacího usnesení proti předpisu § 98 odst. 6 instrukce služeb, předpisu A—XIV obrana st-lova nijak ztížena neb znemožněna, protože tím, že konečné usnesení kárného výboru 9. pěší divise v Bratislavě z 19. listopadu 1929 bylo zrušeno a věc vrácena odvolacím kárným výborem I. stolici k novému projednání, vstoupila do téhož stadia, v němž byla v I. stolici před vydáním zrušeného konečného usnesení (srov. § 25 odst. 3 posl. věta zák. č. 154/23 ve znění zák. č. 55/27) a st-l měl možnost k ochraně svých práv v řízení před I. stolicí učiniti potřebné přednesy a návrhy podle §§ 17 odst. 3, 19 odst. 4 a 21, odst. 1 cit. zák. Tyto byly však naprosto nezávislé na znalosti důvodů, pro které bylo první konečné usnesení zrušeno. Ostatně st-l odvolání na náležitém místě proti konečnému usnesení novému podal a účinně proti němu brojil, takže vytýkaná vada řízení nebyla by podstatnou ve smyslu § 6 odst. 2 zák. o ss.
Ani další st-lova výtka, že žal. úřad nevyhověl jeho odvolání, pokud jím uplatňoval, že při závěrečném projednání v I. stolici nebyly čteny st-lovy dřívější výpovědi a odvolání, proto, že st-l byl projednání přítomen a návrhu v tom směru nečinil, — není odůvodněnou. St-l brojí proti právě uvedenému důvodu nař. rozhodnutí pouze tím, že mu prý byla možnost činiti návrh na čtení oněch výpovědí a odvolání odňata, že byly už předem označeny číslicemi a písmenami ony přípisy, které se měly předčítali. Ale st-l nedovolává se žádného zákonného předpisu, který by jednak kárnému výboru překážel, aby takové dřívější označení provedl, nebo který by st-li stál v cestě, aby přes takové označení nemohl navrhovati čtení ještě jiných než takto označených listin a spisů, ani nevyvrací skutečnost zřejmou ze zápisu o konečném projednání v I. stolici z 9. dubna 1930, že žádného návrhu na čtení svých dřívějších výpovědi a svého odvolání nevznesl. Ostatně stanoví § 21 odst. 1 zák. č. 154/23 ve znění zák. č. 55/27, že zápisy sepsané za vyšetřování a ostatní důležité listiny přečtou se při závěrečném projednání, pokud je toho potřeba. Že by taková potřeba byla, když st-l byl jednání přítomen, stížnost netvrdí a nelze již proto o podstatné vadě řízení mluviti.
St-l brojí též proti hodnocení dřívějších svých kázeňských trestů, jakož i té okolnosti, že obtěžoval nejvyšší složky státu, jako okolností přitěžujících. Nepopírá, že by nebyl býval dříve již pravoplatně kárné potrestán, ale nezákonnost spatřuje v tom, že tyto kárné tresty byly způsobeny jeho marným bojem za odškodnění pro nevinně utrpěnou vazbu a neznalostí opravných prostředků proti jich uvalení. O obtěžování nejvyššich složek státu nelze pak prý proto mluviti, že domáhal se jen svého práva cestou, která mu byla známa. St-li nelze dáti za pravdu. V prvním směru neopírá se st-l o žádný zákonný předpis, který by z důvodů jím tvrzených zbavoval dřívější kázeňské tresty jejich váhy při pozdějším kárném řízení, resp. při stanovení kárného trestu, v druhém směru přehlíží, že důvod přitěžující okolnosti nespočívá v tom, že domáhal se svého tvrzeného práva u nejvyšších složek státu, ale že závadného způsobu, kterým uznán vinným, použil i u těchto nejvyšších složek.
Konečně spatřuje stížnost nezákonnost nař. rozhodnutí v tom, že žal. úřad, ač na rozdíl od kárného výboru I. stolice neshledal ve st-lově jednání kázeňského poklesku podle čl. 233 služ. předpisu A-I-l a přes to, že zjistil v jeho jednání jen ohrožení dobrého jména vojska a nikoli tedy jeho poškození, jako kárný výbor I. stolice, tedy ač prý označení činu jest mírnější a není tu kázeňského poklesku, přece ponechal výrok o vině, trestu a nezapočtení doby trvání řízení před kárným výborem 1. stolice pro postup do vyššího služného nezměněn.
Ani této námitce nelze přisvědčiti. St-l přehlíží, že žal. úřad nařídiv konečné projednání podle § 25 odst. 3 a odst. 5 a) a b) zák. č. 154/23 ve znění zák. č. 55/27 a podle § 101 odst. 2 a odst 3 a) a b) instrukce služeb, předpisu A-XIV přezkoumával nař. rozhodnutí v celém rozsahu, jak ostatně z obsahu nař. rozhodnutí jest zřejmo a postupoval tedy jak při subsumpci skutkové podstaty pod ustanovení zákona o porušení stavovských povinností, tak při stanovení specielních znaků zákonných a při výměře trestu zcela samostatně. Tak nepřijal I. stolicí uznanou polehčující okolnost, že st-l jest dosud soudně Zachovalým, ani přitěžující okolnost, že k své činnosti dal se svésti snahou po opatření hmotného prospěchu, ale uznal naproti tomu za novou přitěžující okolnost dřívější st-lovy kázeňské tresty. Jestliže tedy při tomto přezkoumávání ponechal žal. úřad výrok I. stolice o vině co do skutkové stránky beze změny a dospěl jen po stránce právnické kvalifikace činu k jinému závěru a stanovil v mezích své volné úvahy se zřetelem na nově vyšetřené okolnosti polehčující a přitěžující trest v stejné výši, jako I. stolice, neporušil tím žádné zákonné normy, a nss také neshledal, že by úsudek jeho byl ve smyslu § 6 zákona o ss vadným. Jest proto stížnost v tomto směru bezdůvodnou.

Citace:

Č. 10254. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 244-250.