Č. 10377.

Pozemková reforma: Osobě, která přestala býti vlastníkem nemovitostí podle § 20 příd. zák. ze záboru propuštěných, nelze již ukládati podmínky podle tohoto ustanovení.
(Nález ze dne 25. února 1933 č. 2236.) Věc: Firma »Bodenkreditbank« akc. spol. v Budapešti proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (sen. pres. v. v. Rud. Výšin) o podmínky ponechání nemovitostí. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem ze 13. prosince 1927 ponechal stpú v Praze Pozemkové úvěrní bance v Budapešti jako vlastníci velkostatku P. podle § 20 příd. zák. 4559 ha, 60 a 51 m2, jestliže se vlastník podrobí uvedeným tam podmínkám, stanoveným stpú-em, jakož i podmínkám, jimiž min. škol. tyto podmínky po případě doplní nebo pozmění. Nař. výměrem oznámil stpú této bance, že doplňuje a pozměňuje v dohodě s min. škol. podmínky ty v 11 bodech.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Nař. rozhodnutí, svědčící Pozemkové úvěrní bance (Bodenkreditbank A. G.) v Budapešti, ukládá ji nové podmínky, resp. pozměňuje uložené jíž podmínky při ponechání nemovitostí podle § 20 příd. zák. Z vývodů odvodního spisu je patrno, že si ve výměru z 13. prosince 1927, jímž této bance ponechal podle § 20 příd. zák. uvedené tam nemovitosti, výslovně vyhradil právo uložené podmínky doplniti, resp. měniti.
Stížnost popírá, že by byl žal. úřad ještě oprávněn této výhrady vůči Pozemkové úvěrní bance v Budapešti použiti, když banka ta není již vlastnici ponechaných jí nemovitostí, prodavši je Dunajské bance, úč. spol. v Bratislavě.
Ježto naříkaný výměr svědčí stěžující si Pozemkové úvěrní bance v Budapešti a jen té byl doručen,, mohl se tu nss omeziti jen na zkoumání právní otázky, lze-li nové podmínky podle § 20 příd. zák. uložiti tomu, kdo není již vlastníkem půdy, jež mu byla podle § 20 příd. zák. ponechána, resp. lze-li uložené již podmínky vůči takové osobě dodatečně měniti. Podle § 20 příd. zák. může stpú svoliti, aby plochy uvedené v jeho druhé větě byly vlastníku ponechány vedle výměry půdy, která může býti propuštěna dosavadnímu vlastníku ze záboru, jestliže se vlastník podrobí uvedeným tam podmínkám, stanoveným stpú-em v dohodě se zúčastněnými ministry. Jsou tedy veškerá práva i plynoucí z nich povinnosti co do ponechání půdy podle § 20 příd. zák. úzce spjata s jejím vlastnictvím. Dlužno proto míti za to, že tomu, jemuž byly nemovitosti podle § 20 příd. zák. ponechány, jakmile přestal býti jejich vlastníkem, nelze ani nových povinností ve formě podmínek ukládati, ani uložené podmínky vůči němu měniti.
Z toho je patrno, že otázka zákonitosti nař. rozhodnutí závisí na odpovědi na otázku, kdo byl v době vydání nař. rozhodnutí vlastníkem půdy podle § 20 příd. zák. stěžující si bance ponechané, které se dotýkají podmínky v nař. rozhodnutí uvedené. St-lka tvrdí, že vlastnicí nebyla ona, nýbrž subjekt jiný, odvodní spis žal. úřadu to však popírá.
Zodpovědění této otázky závisí ovšem na okolnostech skutkových, po případě i vyřešení otázek právních. Po této stránce však nař. rozhodnutí neobsahuje nic, z čeho bylo by lze soudili, z jakého skutkového zjištění a právního názoru žal. úřad vycházel, a žalovaný úřad ani před vydáním nař. rozhodnutí nedal st-lce příležitosti, aby k této otázce mohla zaujmouti stanovisko. V tom shledal nss podstatnou vadu řízení. Ježto pak vada ta byla zaviněna shora uvedeným nesprávným nazíráním žal. úřadu na doplňování a měnění podmínek při ponechání nemovitostí podle § 20 příd. zák., nezbylo než nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 10377. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 554-556.