Č. 10605.

Živnostenské právo (Slovensko): Oznámí-li majitel živn. koncese, že živnost provozovanou dosud schváleným nájemcem bude napříště provozovati osobně, nemůže mu v tom býti živn. úřadem bráněno z důvodů soukromoprávního poměru mezi majitelem živnosti a dosavadním nájemcem.
(Nález ze dne 10. června 1933 č. 10417.)
Věc: František U. v P. proti zemskému úřadu v Bratislavě o osobní provozování živnosti. Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem okresního úřadu v Bardějově ze dne 14. prosince 1929 byla Theodoru Š. udělena koncese pro automobilovou dopravu osob (správně periodickou dopravu osob autobusem) na trati z B. do L. s odbočkou na vicinální cestě z T. do G. Dalším výměrem z 11. dubna 1930 byl st-1 schválen za nájemce této živnosti. Výměrem z 8. října 1930 vzal okresní úřad na vědomí ohlášeni Theodora Š., že bude řečenou koncesi provozovati osobně. Odvolání z toho výměru st-lem podané bylo nař. rozhodnutím zamítnuto s podotknutím, že živn. úřady nejsou příslušný zkoumati platnost smluvních závazků stran a že následkem toho právem vzal okresní úřad s hlediska živn. práva na vědomí oznámení majitele koncese o zrušení smluvního poměru s pachtýřem. Dodáno bylo, že tím nejsou dotčeny soukromoprávní nároky poškozeného.
O stížnosti na toto rozhodnutí podané nss uvážil:
Podle § 71 živn. zák. z 10. října 1924 č. 259 Sb. přísluší majiteli živnosti zásadní volnost provozovati živnost buď osobně nebo zástupcem anebo ji pronajati. Při koncesovaných živnostech musí majitel živnosti vyžádati si schválení živn. úřadu k provozování živnosti zástupcem nebo nájemcem. V živn. zákoně není ustanovení, jež by vázalo majitele koncese, aby, když si vymohl schválení náměstka nebo nájemce podle § 71 odst. 2, musil dále živnost provozovati jen zástupcem nebo nájemcem a nemohl se již podle své vůle vrátiti k osobnímu provozování živnosti. Této volbě majitele koncese nemůže býti na překážku oprávnění, jehož nabyl nájemce živnosti zmíněným schválením, neboť oprávnění jeho jest úplně závislé na oprávnění majitele koncese, který může kdykoli svým prohlášením, že bude dále provozovati živnost osobně, vzdáti se oprávnění provozovati živnost nájemcem s účinkem, že zanikne nejen toto oprávnění jeho, nýbrž i oprávnění nájemcovo. Z toho plyne, že oznámí-li majitel koncese úřadu, že bude živnost provozovanou dosud nájemcem provozovati opět osobně, nemůže mu v tom živn. úřadem býti bráněno, naopak nutno oznámení jeho vžiti k úřední vědomosti, ježto právo nájemce živnosti jest právem odvozeným ze živn. práva majitele živnosti a ten může právem vzniknuvším mu ze schválení živn. úřadu podle § 71 živn. zák. volně disponovati.
Živn. úřad není povolán pozírati k tomu, zavázal-li se majitel koncese platně nájemci živnosti, že nepoužije po určitou dobu svého oprávnění k osobnímu provozování živnosti, neboť okolnost, příčí-li se oznámení majitele koncese nějakému jeho závazku soukromoprávnímu, jest pro živnostenskoprávní vyřízení jeho oznámení bez významu. Jest věcí nájemce, aby své nároky plynoucí mu z porušení onoho soukromoprávního závazku uplatnil proti majiteli koncese pořadem práva před řádnými soudy, neboť jen ty jsou příslušný rozhodovati o závazcích ze smluvního poměru soukromoprávního.
St-1 namítá, že tato ochrana mu nestačí, poněvadž majitel živnosti nemá zabavitelného majetku, a tvrdí, že živn. úřad, když schválil ho podle § 71 odst. 2 živn. zák. za nájemce živnosti náležející do kategorie podle § 40, schválil tím nájemní smlouvu, tedy také dobu, na kterou byla uzavřena, a je povinen chrániti ho proti každému zásahu do provozování živnosti, tedy i proti zásahu majitele živnosti, jenž na dobu trvání pronájmu přestal býti živnostníkem.
Námitka tato je bezdůvodná. Především je poukaz na ustanovení § 40 nemístný, poněvadž tento paragraf stanoví, které živn. provozovny jsou podrobeny schválení. O schválení nějaké živn. provozovny vůbec nejde. Nelogický je závěr st-lův, že úřad, schváliv ho za nájemce živnosti, schválil tím také nájemní smlouvu. Ve 2. odst. § 71 jest předepsáno, že nájemce musí míti jako sám majitel živnosti tytéž vlastnosti, kterých je potřeba k samostatnému provozování dotyčné živnosti. Při schvalování nájemce koncesované živnosti náleží úřadu zkoumati, má-li nájemce tyto vlastnosti. Při rozhodování o žádosti za schválení nájemce koncesované živnosti není však živn. úřad povolán přezkoumávali nájemní smlouvu a schvalovati ji.
Stížnost tvrdí, že tento právní názor je nesprávný, ježto nejde o případ § 45 odst. 4. Poukaz na toto ustanovení je nepřípadný, neboť tam je předepsáno, jak mají býti vyřízeny námitky, které byly učiněny z důvodů práva soukromého v řízení za účelem schválení živn. provozovny. Z tohoto ustanovení nelze ovšem nic dovoditi pro názor stížnosti, že živn. úřad je povinen chrániti nájemce živnosti proti porušení závazků plynoucích z nájemní smlouvy majitelem živnosti.
Námitka stížnosti, že žal. úřad zrušil nájemní smlouvu, je v přímém rozporu se zněním nař. rozhodnutí, v němž se výslovně konstatuje, že nař. rozhodnutí nedotýká se soukromoprávních nároků st-lových, plynoucích z nájemní smlouvy.
Stížnost také tvrdí, že je právní zásadou, má-li se řešiti nějaká prejudiciální otázka jiným úřadem, že nesmí se přetrhnouti kontinuita, poněvadž jinak nastane nová situace a může vzniknouti nenahraditelná škoda jako se stalo v tomto případě. Námitka tato je bezdůvodná, poněvadž úřadu vůbec nepřísluší zkoumati, příčí-li se oznámení majitele živnosti, že bude živnost osobně provozovati, závazkům jeho ze smluvního poměru. Tím padá také námitka, že Theodor Š. měl býti odkázán na pořad práva se svým oznámením, že bude osobně živnost provozovati.

Citace:

č. 10605. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 1120-1122.