Č. 10457.

Pojištění nemocenské. — Řízení správní (Slovensko): * Promlčení nemocenských příspěvků, splatných v době účinnosti zák. čl. XIX:1907, jest posuzovati podle tohoto zákona, i když v den účinnosti nového zákona č. 221/24 Sb. nebylo dokonáno.
(Nález ze dne 30. března 1933 č. 1712.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 8830/30, 9473/31.
Věc: Firma »Ludová banka« v Ružomberku proti zemskému úřadu v Bratislavě o pojištění nemocenské.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud zavazuje Ružomberskou Priemyselnou Banku platiti nemocenské příspěvky, se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Ružomberská Priemyselná Banka, úč. spol. v likvidaci podala dne 16. února 1928 stížnost proti platebnímu příkazu ze 16. února 1925, kterým jí uložila okresní nemocenská pojišťovna v Lipt. Sv. Mikuláši, aby podle § 17 min. nař. č. 4790/17 zaplatila dlužné nemocenské příspěvky částkou 6615,58 Kč za Marii H., Jana T. a Eduarda Š. za období od 1. ledna 1920 do 30. května 1924. Ve stížnosti uváděla, že platební příkaz, označený jako »opis«, obdržela v průvodu přípisu pojišťovny z 11. února 1928 dne 13. února 1928, originál jí nikdy doručen nebyl, že jsou tedy požadované příspěvky promlčeny, nehledíc ani k tomu, že předpis sám je nesprávný, poněvadž není nic dlužna. — Usnesením z 18. února 1928 představenstvo pojišťovny stížnost jakožto rozklad proti uvedenému platebnímu příkazu odmítlo pro opožděnost.
Zaměstnavatelka se odvolala znovu. Okresní úřad v Lipt. Sv. Mikuláši výměrem z 19. března 1928 vyhověl odvolání a zrušil platební výměr. V odůvodnění především zjišťuje, že firma nastoupila pořad instanční včas, ve věci pak dovozuje, že požadované nemocenské příspěvky jsou promlčeny, a to jak podle § 46 zák. čl. XIX:1907, tak i podle § 176 zák. č. 221/24, ježto do dne doručení platebního výměru, t. j. do 13. února 1928 uplynulo více nežli tři léta ode dne splatnosti příspěvků a není tu důvodu použíti delší promlčecí lhůty druhé věty cit. § 176. O odvolání, jež z tohoto výměru podala okresní nemocenská pojišťovna v Lipt. Sv. Mikuláši, rozhodl zemský úřad v Bratislavě nař. rozhodnutím takto: »Zemský úřad v Bratislavě částečně vyhovuje odvolání okresní nemocenské pojišťovny, zrušuje prvostupňové rozhodnutí okresního úřadu v napadené části, pokud se týká zániku práva pojišťovny na vyměření nemocenských příspěvků za dobu od 1. ledna 1920 až do 30. května 1924, a vyslovuje právem, že okr. nemoc. pojišťovna je oprávněna podle odst. 1 § 20 zák. č. 221/24 předepsati nemocenské příspěvky za nepřihlášenou Marii H., Jana T. a Eduarda Š. za pětiletou dobu zpět počítajíc od 1. července 1926, a na okr. nemoc. pojišťovně jest, aby vydáním nového platebního výměru právní poměr mezi pojišťovnou a Ružomberskou Priemyselnou Bankou, úč. spol. ohledně předpisu nemocenských příspěvků stanovila.«
V důvodech, pokud přicházejí pro spor v úvahu, praví se toto: Daný případ nutno posuzovati po stránce věcné podle zák. čl. XIX: 1907, neboť jde o právní poměr vzniklý za platnosti tohoto zák. Pojišťovna se neprávem dovolává všeobecné občanské promlčecí lhůty. Jde přece o veřejné dávky. Zákonný čl. XIX: 1907, platný před 1. červencem 1926, obsahuje normu o promlčení nevyměřených nemocenských příspěvků v § 46 odst. 3. Tento zákonný předpis mluví o dlužných nemocenských příspěvcích a nečiní rozdílu, byly-li vyměřeny nebo ne, jak se to jasně podává z pojmu »dlužné nemocenské příspěvky« v původním odst. 1 § 46 cit. zák. Pro tyto nemocenské příspěvky bez ohledu na to, zda byly vyměřeny čili nic, platí podle odst. 3 § 46 cit. zák. jednotná promlčecí doba pětiletá. Naproti tomu u úrazových příspěvků se rozeznává, zda byly vyměřeny či nikoli. Prvostupňová instance použila při svém rozhodování předpisu § 176 zák. č. 221/24. Tato tímto nezákonným předpisem zavedená tříletá lhůta nemůže započíti před 1. červencem 1926, ježto podle všeobecné zásady ve veřejném právu platné nemůže nikdy zákon působiti zpět, vyjímaje některé případy, zejména, když by zákon sám tuto zpětnou působnost vyslovil. To se nestalo. Nemohla tedy tato tříletá lhůta, zavedená zák. č. 221/24, platiti ode dne splatnosti, když tato splatnost nastala před 1. červencem 1926, ale platí teprve od tohoto dne pro požadavky dříve před tímto dnem splatné a do tohoto dne nepromlčené.
Na toto rozhodnutí podala stížnost Ludová Banka v Ružomberku, jakožto právní nástupkyně Priemyselné Banky, úč. spol. v Ružomberku. Napadá svými námitkami nař. rozhodnutí jen potud, pokud zavazuje Priemyselnou Banku k zaplacení pojistných příspěvků. — Stížnost vznesla na spor, zdali jest ve shodě se zákonem názor žalovaného úřadu: 1. že promlčení pojistných příspěvků nemocenských jest posuzovati podle zákona platného v době vzniku pohledávky, tedy v daném případě podle § 46 zák. čl. XIX: 1907, i když lhůta promlčecí nebyla v den 1. července 1926, kdy cit. zákon pozbyl platnosti, ještě dovršena, a 2. že podle tohoto předpisu promlčeny jsou příspěvky starší 5 let od 1. července 1926 zpět počítajíc bez ohledu na to, kdy byly vyměřeny. — Po této stránce uvažoval nss takto:
Jest mimo spor, že jde o příspěvky nemocenského pojištění splatné před účinností zák. č. 221/24 o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, kterýžto zákon s účinností od 1. července 1926 zrušil mimo jiné i předpisy zák. článku XIX: 1907 o nemocenském pojištění dělníků a nahradil je svými ustanoveními o nemocenském pojištění. Na sporu jest, zda promlčení těchto nemocenských příspěvků, započaté avšak nedokončené před účinností zák. č. 221/24, jest posuzovati podle zák. čl. XIX:1907 či podle zák. č. 221/24.
Každý zákon má své časové meze a zejména, pokud výslovně nestanoví jinak, nelze jeho ustanovení použíti na práva a právní poměry založené před jeho působností. Tato zásada, jež došla výslovného výrazu v § 5 o. z. o., platí jako všeobecná zásada právní, podávající se již z toho, že působnost normy nemůže býti starší než norma sama, i pro obor práva veřejného. To uznáno v četných nálezech tohoto soudu. Tak bylo obzvláště vysloveno v nál. Boh. A 8830/30 a 9473/31, že jest pro materielně-právní posuzování nějakého právního nároku nebo právního poměru rozhodná doba jeho založení, tedy vzniku pravotvorných skutečností, a jest použíti materielně-právních předpisů v této době platných, nebrání-li tomu kogentní předpis nového zákona. V citovaných nálezech bylo vyloženo, že zákon č. 221/24 nemá kogentního předpisu, jenž by stanovil úchylku od zásady zde vyslovené a není takového předpisu ani, pokud jde o promlčení pojistných příspěvků.
Aplikuje-li se shora vyložená zásada na právní institut promlčení, dojde se k tomuto výsledku:
Pojem promlčení není ani v zák. čl. XIX: 1907 ani v zák. č. 221/24 ani jinde všeobecně pro obor práva veřejného definován, patrně proto, poněvadž jde o pojem právní vědě běžný. Promlčením rozumí se přeměna skutečného stavu, záležejícího v nevykonávání práva, ve stav právní, zračící se v zániku práva, důsledkem uplynutí dlouhé doby. Tento pojem vytvořený právní vědou (viz na př. System, Krainz-Ehrenzweig, 5. vydání, str. 363, System, Unger II. str. 251), došel již v rakouském o. z. o. stručnější stylisace a to tak, že promlčením jest ztráta práva, jež nebylo vykonáváno po dobu zákonem stanovenou (§ 1451 o. z. o.). Zde nenastává zánik práva jednorázovou událostí, nýbrž jest výslednicí dlouhou dobu trvajícího stavu. Změní-li se, jako v daném případě, během tohoto stavu zákon institut promlčení upravující, třeba podle hořejších úvah zkoumati, kterým okamžikem byla založena práva stran z titulu promlčení. Nárok dlužníka na osvobození od závazku platebního z titulu promlčení, jevící se ve věcném a nikoliv pouze procesním zániku dluhu, jest rubem práva věřitelova požadovati zaplacení. Obojí je spjato s pohledávkou samou, jest její kvalitou, ježto existence pohledávky již v době jejího vzniku jest tomuto omezení podrobena podle tehdy platného práva. Toto omezení, jež se určuje druhem pohledávky a normou, platnou při jejím vzniku, nelze oddělovati od pohledávky, nesoucí toto omezení již od počátku s sebou. Vznikla-li tedy pojišťovně pohledávka pojistných příspěvků v době, kdy platil zákonný čl. XIX: 1907, byl založen i pro ni nárok na to, aby bez jakékoli právní újmy mohla sečkati s požadováním placení až do dovršení promlčecí doby stanovené tímto zákonem, stejně jako dlužníku by nemohl bez porušení jeho již nabyté právní posice býti upírán nárok, aby se dovolal této doby promlčecí. Tyto úvahy vedly nss k názoru, že promlčení nemocenských příspěvků, splatných v době účinnosti zák. čl. XIX: 1907, jest posuzovati podle tohoto zákona, i když v den účinnosti nového zák. č. 221/24 nebylo dokonáno.
V názoru tom utvrzuje nss, že ke stejnému výsledku — ovšem v oboru práva soukromého — dochází i uvoz. patent k o. z. o. z 1. června 1811, jenž v odstavci 5 a 6 praví toto: »Jako jsme již v zákoníku samém za všeobecný předpis ustanovili, že zákony nemají působiti nazpět, tedy také tento zákoník nemá míti vliv na jednání, která předcházejí den, kdy nabude zavazující moci, a na práva, podle dřívějších zákonů již nabytá, nechť tato jednání pozůstávají v dvoustranně závazných právních jednáních nebo takových projevech vůle, které mohla by projevující osoba jistě o své moci změniti a podle předpisů v tomto zákoníku obsažených zaříditi. Proto budiž také před účinností tohoto zákoníka započaté vydržení nebo promlčení posuzováno podle starších zákonů...«.
Míní proto nss, že není nezákonným, když žal. úřad otázku promlčení nemocenských příspěvků posuzoval podle zák. čl. XIX: 1907, když zjistil, že jde o příspěvky splatné za účinnosti tohoto zákona.
Podle § 46 odst. 3 tohoto zák. promlčují se dlužné pojistné příspěvky nemocenské v pěti letech. Podle tohoto předpisu řešil žal. úřad, jak právě bylo uvedeno, právem spornou otázku promlčení příspěvků, vyslovil však, že dle tohoto předpisu jsou promlčeny jen příspěvky starší pěti let od 1. července 1926 zpět počítajíc, bez ohledu na to, kdy po tomto terminu byly pojišťovnou vyměřeny, maje zřejmě za to, že po účinnosti zák. č. 221/24, t. j. po 1. červenci 1926, nemůže promlčení podle zák. čl. XIX: 1907 započaté vůbec pokračovati, poněvadž tento zákonný článek byl zbaven tímto dnem platnosti §em 282 odst. 1 zák. č. 221/24.
Jak již dovozeno, jest předpisů cit. zák. článku použíti, jde-li o posouzení sporných nároků založených za jeho platnosti. Tomu nebrání, že předpisy ty byly s účinností od 1. července 1926 zbaveny platnosti, čímž bylo pouze vyloučeno, používati jich na rozhodování o právních nárocích a právních poměrech založených po tomto terminu. Pochybil proto žal. úřad, když nař. výrok založil na názoru odchylném a ponechal mimo své úvahy dobu vyměření sporných příspěvků, maje za to, že promlčení započaté za platnosti zák. čl. XIX: 1907 nemůže pokračovati a skončiti po účinnosti zák. č. 221/24. Tomu by tak bylo jen, kdyby po této stránce nový zákon měl předpis vylučující další běh promlčení započatého před jeho účinností. Takového předpisu není. O promlčení pojistného má zák. č. 221/24 ustanovení v §§ 176 a 177, jež však upravují promlčení práva pojišťovny vyměřiti pojistného podle tohoto zák. a nemají ustanovení o promlčení pojistných příspěvků z doby dřívější. Takových ustanovení nemá zák. č. 221/24 ani na jiném místě, zejména ani v přechodných ustanoveních §§ 266 a násl.

Citace:

č. 10457. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 752-755.