Č. 10260.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobni: * Okolnost, že židovská náboženská obec pro svůj obvod ustanovila rituelního řezníka a stanovila výši poplatků, jež smí od zákazníků za rituelní řeznické úkony požadovati, nestačí sama o sobě, aby židovskou náboženskou obec bylo považovati za zaměstnavatele řezníka podle zák. č. 248/ 23, resp. 221/24.
(Nález ze dne 12. ledna 1933 č. 170.)
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v Chustu proti zemskému úřadu v Užhorodě o pojištění nemocenské, případně starobní a invalidní.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Stěžující si okresní nemocenská pojišťovna předepsala náboženské obci židovské v B. příspěvky k pojištění nemocenskému, případně invalidnímu a starobnímu na Nathana R. za dobu od 1. července 1920 do 30. června 1929 částkou 7.671.50 Kč. Proti těmto výměrům podala náboženská obec židovská v B. odvolání, v němž uvedla, že Nathan R. je šachterem, náboženská obec židovská však jej za svého šachtera nepřijala a neplatí mu žádného platu. R. přišel do B. bez dorozumění s náboženskou obcí, provozuje případně i jiné zaměstnání, z čehož se i živí, nikdo pak není povinen dávati si u něho zabíjeti, a kdo tak učiní, plati mu za to 1 Kč až 1.50 Kč. Ve spisech je založeno další odvolání náboženské obce, jež brojí proti předpisu částky 88.20 Kč na nemocenských příspěvcích za Nathana R.
Četnická stanice v N. oznámila zprávou ze 13. prosince 1929, že podle oznámení představenstva obce b.-ské nebyl R. židovskou obcí za rituálního řezníka zjednán, přišel v červenci r. 1923, za zařezávání drůbeže, což činí i v okolních obcích, dostává odměnu 1—1.50 Kč, služební poměr žádný nebyl uzavřen, R. dělá vše ve vlastním risiku. — Vyslechnut byv dne 9. prosince 1929, uvedl předseda náboženské obce židovské v B., že náboženská obec nenajala Ř. do svých služeb, R. provádí zařezávání ve svém risiku, není obcí v ničem vázán, a nebyl s ním uzavřen žádný služební poměr.
Rozhodnutím z 10. ledna 1930 vyslovil okresní úřad v Chustu, že zrušuje výměr okr. nemoc, pojišťovny, jímž byla židovská náboženská obec v B. zavázána platiti pojistné za Nathana R., a odůvodnil svůj výrok takto: Okr. nemoc, pojišťovna vycházela z názoru, že k založení pracovního poměru smluvního dostačí, jestliže uvedená náboženská obec Natana R. za šachtera určila a stanovila výši odměny, kterou smí bráti. Podle téhož názoru byl by však pojištění podroben převozník, který najme od obce převoz, trafikant, jenž získá od státu licenci k prodeji tabáku a pod., neboť i v těchto případech obec, stát ustanovuje převozníky, vydává licenci k prodeji tabáku, dozírá na ně, stanoví výši poplatků, poskytuje jim hlavní zdroj příjmů, a nejsou to rovněž živnosti podle živnostenského zákona. Rovněž názor, že šachter dozorem, jejž nad ním vykonává náboženská obec, zda dodržuje smluvní i rituální závazky, ztrácí samostatnost a stává se zaměstnancem nesamostatně činným, neobstojí, ježto tento dozor omezuje se pouze na věci náboženské a na dodržování ujednané výše poplatků za porážky.
Odvolání stěžující si okr. nemoc, pojišťovny v Chustu z tohoto rozhodnutí bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z důvodů rozhodnutí okresního úřadu s podotknutím, že z ustanovení někoho náboženskou obcí rituálním řezníkem nevzniká ještě mezi dotyčnou obcí a rituálním řezníkem služební nebo pracovní poměr v pravém slova smyslu, jaký má na mysli § 2 zák. č. 221/24. Rituální řezníci musejí míti určité vlastnosti, o nichž se může přesvědčiti jedině náboženská obec sama, nikoli jednotliví konsumenti rituálního masa, pročež je nutno, že takového řezníka ustanovuje náboženská obec, aniž tím zakládá mezi sebou a řezníkem služební poměr.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Podle ustanovení čl. 1 § 1 odst. 1 zák. č. 268/19, jehož působnost byla na území Podk. Rusi rozšířena vl. nař. č. 26/21, jsou pro případ nemoci podle tohoto zákona pojištěny všechny osoby, jež vykonávají práce a služby na základě poměru pracovního, služebního nebo učňovského atd. Právě tak stanoví § 2 zák. č. 221/24, že pojištěním je povinen a podle tohoto zákona pojištěn, kdo vykonává práce nebo služby na základě smluveného poměru pracovního, služebního nebo učňovského atd.
V dnešním sporu o to jde, zda Nathan R. vykonával úkoly šachtera — rituálního řezníka na základě pracovního nebo služebního poměru k náboženské obci židovské v B., jíž jako zaměstnavatelce byly pojistné příspěvky za Nathana R. předepsány. Soustřeďuje se tak spor v jediné otázce, zda náboženskou obec židovskou v B. jest pokládati podle uvedených zákonů za zaměstnavatelku zmíněného rituálního řezníka ve výkonu této jeho činnosti.
Otázku, koho sluší pokládati za zaměstnavatele, zodpovídá § 4 zák. č. 268/19 v ten smysl, že za zaměstnavatele podle tohoto zákona prohlašuje osobu, na jejíž účet jest provozován podnik nebo hospodářství, případně ve znění, jakého se tomuto ustanovení dostalo zákonem č. 248/23, na jejíž účet se vykonávají práce nebo služby, uvedené v § 1 odst. 1 zák. č. 268/19. Ustanovení § 8 odst. 1 zák. č. 221/24 pak praví, že zaměstnavatelem podle tohoto zákona jest osoba, na jejíž vrub jsou vykonávány činnosti uvedené v § 2 až 4.
Ustanovení tato vyjadřují přes svoji odchylnou dikci touž základní myšlenku, uznávajíce za zaměstnavatele pro obor pojištění, o které jde, osobu, v jejímž podniku nebo hospodářství se objevují výsledky prací pojištěncových ať již positivně ve formě úspěchu, ať negativně ve formě ztráty, která tedy nese risiko výsledků jejich činnosti. Aby tedy určitá osoba mohla býti uznána za zaměstnavatele osoby jiné, konající určité služby nebo práce, bylo by nutno, aby výsledky činnosti osoby pracující promítaly se v poměrech tvrzené osoby zaměstnavatelovy tak, že by jí úspěšná činnost osoby pracující přicházela na prospěch, neúspěch pak by ji zatěžoval. Kde vzájemný vztah mezi osobou pracující a osobou druhou nejeví těchto účinků, nýbrž kde výsledky činnosti osoby pracující projevují se podle vůle obou osob v poměrech samé osoby pracující, nemůže jíti na straně osoby druhé o poměr zaměstnavatele ve smyslu zákonů nahoře citovaných.
V přítomném sporu netvrdila a netvrdí stěžující si pojišťovna, že výsledky úkonů Nathana R. jako rituálního řezníka projevují se v poměrech náboženské obce židovské v B., že tedy, jak se vyjadřuje zákon č. 221/24, jsou rituální řeznické úkony Nathana R. vykonávány na vrub náboženské obce židovské, nýbrž dovozuje zaměstnavatelský poměr náboženské obce židovské k uvedenému R. u výkonu jeho rituálního řeznictví z toho, že jej náboženská obec židovská pro svůj obvod za rituálního řezníka přijala, že úkony rituálního řeznictví spadají do pravomoci náboženské obce a že náboženská obec stanovila výši poplatků, jež R. smí za své řeznické úkony od zákazníků požadovati.
Leč všechno to jsou skutečnosti pro řešení otázky, zda náboženská obec židovská v B. jest zaměstnavatelem Nathana R. jako rituálního řezníka, zcela nerozhodné. Z nich plyne nejvýše, že náboženská obec židovská jest v určitém vztahu k Nathanu R., neplyne však z nich, že jest jeho zaměstnavatelem ve smyslu zákona o pojišťování, jak jejich hledisko bylo nahoře podáno, neboť z nich nevyplývá ještě, čehož stížnost ani netvrdí, že výsledky činnosti Nathana R. jako rituálního řezníka jdou na risiko náboženské obce nebo — jak věc determinuje zákon č. 221/24 — na její vrub.
Právě tak selhává poukaz stížnosti na to, že úkony rituálního řezníka slouží jen uzavřené třídě obyvatelstva a že podle rituálních předpisů musí míti osoba, úkon rituálního řezníka provádějící, zvláštní kvalifikaci, neboř ani z těchto skutečností neplyne, že náboženská obec, representující onu uzavřenou třídu případně zkoumající kvalifikaci rituálního řezníka, jest s hlediska nahoře podaného zaměstnavatelkou rituálního řezníka v této jeho činnosti. Ostatně stížnost posléze uvedeným poukazem brojí jen proti názoru žal. úřadu, že Nathana R. jest považovati za samostatného podnikatele, právě tak jako výkladem, že u rituálního řezníka není podnikatelského risika a schází též předpoklad provozovacích prostředků.
I v tomto nazírání jest stížnost na omylu. Neboť v pouhé skutečnosti, že osoba mající prováděti úkony rituálního řeznictví, musí mýtí zvláštní kvalifikaci, že tuto kvalifikaci zkoumá náboženská obec, a podle docílených výsledků svého zkoumání rituálního řezníka ustanovuje, nelze ještě spatřovati založení služebního nebo pracovního poměru k náboženské obci jako k zaměstnavatelce, nýbrž jest v ní spatřovati jen autorisaci k výkonu rituálního řeznictví, jíž ustanovený rituální řezník samostatnosti podnikatelské nepozbývá. Co pak se týče tvrzení, že u rituálního řezníka není podnikatelského risika a že též schází předpoklad provozovacích prostředků, nemají skutečnosti ty, i kdyby byly pravdivé, pro otázku, které se stížnost dotýká, žádného významu, neboť určité zaměstnání nepřestává býti samostatnou podnikatelskou činností jen proto, že při něm pro jeho zvláštní, výsadní povahu ve skutečnosti žádného podnikatelského risika není, nebo proto, že k jeho výkonu není třeba zvláštních provozovacích prostředků. — — —

Citace:

Č. 10260. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 262-265.