Č. 10276.

Zaměstnanci veřejní: I. * Pravoplatné podmíněné odsouzeni státního úředníka trestním soudem nepřekáží disciplinární komisi, aby před uplynutím zkušebně lhůty podle zák. č. 562/19 úředníka toho disciplinárně potrestala. — II. Předpisy zák. č. 562/19 o podmínečném odsouzení neplatí pro disciplinární řízení proti státnímu úředníku. — III. Třebas byl státní úředník trestním soudem odsouzen ke ztrátě úřadu podmínečně, může disciplinární komise úředníka pro tytéž delikty odsouditi k dání do výslužby se zmenšeným výslužným.
(Nález ze dne 17. ledna 1933 č. 770.) Prejudikatura: Boh. A 9589/32.
Věc: Dr. Jan P. v P. proti vrchní disciplinární komisi při ministerstvu obchodu o kárný trest.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nálezem vrch. disc. komise z 29. března 1930 byl st-I uznán vinným 1. že zpronevěřil jako vedoucí úředník referátu min. obch. v Užhorodě a) obnos Kč 10.000'—, zbytek to subvence roku 1920, poskytnuté min. obch. na stavbu kiosku pro prodej výrobků lidového umění v Užhorodě, b) obnos Kč 1.678' — jako zbytek zálohy poskytnuté min. obch. Amalii K., učitelce ručních prací v P., na povznesení lidového průmyslu na Podk. Rusi, c) obnos Kč 16.400'— z obnosu Kč 18.000' — obchodnímu referátu v Užhorodě k jeho poukazu z 30. prosince 1926 dne 26. ledna 1927 vyplacených na účet úvěru min. obch. na krytí státní garancie úvěru pro živnostníky válkou poškozené, d) obnos Kč 29.700'— (po srážce kolkovného Kč 300'— z obnosu Kč 30.000) min. obch. dne 24. prosince 1927 povolených, avšak již dne 9. července 1927 obchodnímu referátu v Užhorodě na jeho poukaz z 27. června 1927 do jeho vlastních rukou vyplacených, jako subvence pro živnostenskou výstavu v Užhorodě, e) obnos Kč 30.000'— z úvěru min. obch. určený na krytí státní garancie úvěru pro živnostníky válkou poškozené k poukazu jeho a viceguvernéra R. z 22. listopadu 1927 obchodnímu referátu do jeho rukou vyplacených — tedy peníze, jež byly pro jeho úřad jemu do správy dány; 2. že vyplatil neoprávněně remunerace v částce 1.600 Kč zaměstnancům Janu B., Žofii S. a Heleně P., a že se tak dopustil služebních přečinů podle §§ 21 a 24 odst. 1, resp. § 87 služ. pragm., začež se mu ukládá podle § 93 lit. d) a § 97 odst. 1 se zřetelem na § 99 odst. 1 služ. pragmatiky disc. trest přeložení do trvalé výslužby s výslužným zmenšeným o 25%. —
Rozhoduje o stížnosti podané na toto rozhodnutí, řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost spatřuje nezákonnost v tom, že žal. úřad nesprávně si vyložil zák. č. 562/19 o podmíněném odsouzení, popřel-li právní význam jeho pro řízení disc. a vyslovil-li, že zákon ten se nedotknul předpisu služební pragmatiky. Zák. č. 562/19 je prý zákonem pozdějším, a proto již podle všeobecných zásad právních došly tímto zákonem změny ony zákony předchozí, do jejichž sféry zákon zasahuje, a kteréž od jeho vyhlášení jsou s ním v odporu. Zákon prý nerozeznává mezi občany-úředníky a státními občany ostatními, a bylo by prý skutečně absurdním, aby dobrodiní podmíněného odsouzení smělo býti odňato proti znění a duchu zákona úředníkům.
Nss neuznal stanovisko stížnosti důvodným.
Jak plyne z celé první části zák. č. 562/19, zavedl zákon ten do právního řádu institut t. zv. podmíněného odsouzení a ustanovil, že může soud za určitých předpokladů odložiti výkon trestu peněžitého a trestu na svobodě, nepřesahujícího dobu 1 roku, a že, osvědčí-li se vinnik takto podmíněně odsouzený v době zkušebně, pokládá se za to, že nebyl odsouzen. Totéž platí podle § 21 pro obor soudnictví vojenského a podle § 22 i v trestním řízení před správním úřadem jako soudem policejním na území býv. Uherska, jež se stalo součástí našeho státu. Podle toho mluví cit. zákon toliko o soudech, a to jednak soudu občanském a vojenském, jednak o soudu policejním, a lze proto podle slovného výkladu zákona toho vztahovali ustanovení jeho toliko na tresty, které ukládají soudy v něm jmenované. Byly proto podle § 9 o. z. o. zákonem č. 562/19 změněny co do otázky odkladu vykonatelnosti trestu toliko ony předpisy, které se týkají rozsudků vydávaných uvedenými soudy, nikoli však předpisy jiné. To plyne také z úvahy, že podle § 24 cit. zák. pověřil zákonodárce provedením zákona toho min. sprav., min. nár. obrany a min. vnitra, čili jinými slovy jen representanty těch oborů trestního (policejně-trestního) práva, jichž zákon se svým obsahem týče. Mohly proto býti dotčeny uvedeným zákonem o podmíněném odsouzení předpisy služební pragmatiky úřednické (zák. č. 15/1914 ř. z.), najmě předpisy práva disciplinárního, jen tehdy, kdyby bylo lze zahrnouti je mezi normy, stíhající porušení všeobecných povinností, stojících pod sankcemi norem kriminálních, resp. policejních, jež provádějí buď soudy civilní a vojenské, či soudy policejní. Tomu však tak není u práva disciplinárního úředníků státních. Disc. právo úřednické je podle V. odd. služ. pragm. prostředkem k udržení kázně a pořádku uvnitř organismu služebního a stíhá porušení specielních povinností ze služebního poměru plynoucích, nikoli porušení všeobecných povinností stojících pod sankcemi norem trestních (policejně-trestních). Disc. trest má jako projev moci služební samostatnou povahu vedle trestu kriminálního (policejního), a nic nestojí v cestě konkurenci trestu obojího druhu (srov. Hácha »Disciplinární právo« ve Slovníku veř. práva čsl.).
Když se věci takto mají, nemohl ovšem dotknouti se zák. č. 562/19 předpisu V. odd. služební pragmatiky o disc. právu státních úředníků pragmatikálních, a nemá stížnost pravdu, domnívá-li se, že nesprávně vyložil si žal. úřad dosah zák. č. 562/19, vyslovil-li, že institut podmíněného odsouzení není znám řízení disciplinárnímu.
Leč nss neshledal stížnost důvodnou ani, pokud má za to, že žal. úřad byl vázán výrokem nejvyššího soudu o přiznání podmíněného odsouzení a to jak v tom směru, že neměl vyslovovati trest disciplinární, jenž je na roveň postaven vedlejšímu trestu, vyslovenému rozsudkem, totiž ztrátě úřadu, tak po té stránce, že měl sečkati s vydáním disc. nálezu, až bude jisto, zda st-l nepozbyl podle § 6 zák. č. 562/19 práva, aby se pokládalo za to, že vůbec nebyl odsouzen, čili až uplyne doba zkušebná.
Jak patrno z ustanovení §§ 115, 117, 126 a 144 služ. pragmatiky úřednické, upravil zákon tento poměr řízení disciplinárního k řízení trestnímu, vyhradil tomuto sice časovou přednost před řízením disciplinárním, uložil však současně trestním soudům (arg. § 117 odst. 2), že musí zaslati po pravoplatném skončení trestního řízení spisy trestní úřadu disciplinárnímu. V § 126 pak stanovil, že trestním rozsudkem osvobozujícím není úřad disciplinární vázán. Z toho vysvítá, že je řízení disciplinární nezávislé na řízení trestním, a že úřadům disciplinárním po pravoplatném ukončení řízení trestního nic nebrání, aby řízení zahájily, resp. dokončily vydáním disc. nálezu. Na tomto zákonném stavu nezměnil nic ani zák. č. 562/19, kdyžtě nemá positivního ustanovení, z něhož by plynula nějaké omezení úřadů disciplinárních v uvedeném směru. Naopak čl. I. zák. č. 134/24, kterým se mění § 9 zák. č. 562/19 o podmíněném odsouzení, podporuje právní názor, že disc. úřadu nepřekáží ani zkušebná doba povolená odsouzenému v rozsudku o podmíněném odsouzení, v tom, aby neskončil před uplynutím uvedené zkušebně doby disc. řízení odsuzujícím nálezem.
Paragraf 9 odst. 3 zák. č. 562/19 v původním znění poskytoval odsouzenému vinníkovi dalekosáhlou ochranu tím, že před uplynutím t. zv. zkušebné doby utajoval faktum odsouzení i před úřady správními s jedinou výjimkou, že jde o udělení místa ve veřejné službě. Tato výjimka však, jak patrno z materialií k zák. č. 134/24 (srov. tisk 1792, 1825 senátu a tisk č. 4618 a 4640 posl. sněm. Nár. Shr. r. 1924), který novelisoval ustanovení § 9 odst. 3, nestačila a byla příčinou různých obtíží v jiných oborech veřejného života. Tak »ztěžuje«, jak výslovně praví důvodová zpráva vládního návrhu cit. novely, »provedení kárného řizení, neboť kárná komise nedoví se o tom, že trestní řízení je skončeno, a i když se o tom doví, nemůže použiti materiálu v soudních spisech obsaženého, nýbrž musí prováděti celé řízení znovu. Soudy, považujíce ustanovení §§ 115—117 služ. pragmatiky úřednické z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. za zrušené § 9 zák. č. 562/19, nejen že nečinily povinných oznámení, nýbrž odepřely i kárné komisi, jež o to žádala, vydati spisy soudního trestního řízenk. Aby tyto nedostatky původního znění byly odstraněny, určil čl. 1. zák. č. 134/24 mimo jiné, že, je-li zprávy o podmíněném odsouzení a spisů třeba k účelům řízení disciplinárního, smí se zpráva podati a spisy zaslati.
Z předeslaného vysvítá, že výrok soudu o podmíněném odsouzení nemá vlivu na řízení disciplinární a že je disc. úřad oprávněn vydati disc. nález v případě, že úředník byl odsouzen soudem podmíněně, i před uplynutím lhůty zkušebné. Neporušil proto žal. úřad zákon, nevyhověl-li návrhu st-lovu, aby sečkal s vydáním nař. rozhodnutí až do doby, kdy uplyne tříletá zkušebná doba.
Mylným je konečně i názor stížnosti, že žal. úřad neměl vysloviti disc. trest dání na odpočinek s výslužným zmenšeným o 25%, když st-l byl odsouzen k ztrátě úřadu podmíněně a tedy k stejnému trestu jako dání do výslužby. Byl by prý zmařen humánní účel zákona, kdyby zůstal v platnosti trest disciplinární.
Bylo již dolíčeno, že řízení disciplinární je řízením sui generis, nezávislým na řízení trestním, a že není vázáno podmíněným odsouzením. Není proto druh soudního trestu v žádném vztahu k výroku o disc. trestu, a nic nepřekáží disc. komisi, aby podle své úvahy rozhodla o výši a způsobu trestu. Ostatně je právně podstatný rozdíl mezi »ztrátou úřadu« a »dáním do výslužby v cestě disciplinární. Při pensionování neztrácí statní úředník status úřednický, naopak zůstává v služebním poměru dále (srov. § 86 odst. 1 a contr. §§ 153—155 služ. pragm.), kdežto ztráta úřadu (propuštění) jako následek trestního odsouzení ruší zcela služební poměr a má v zápětí ztrátu všech oprávnění, práv a nároků z něho vyplývajících (srov. §§ 86 odst. 2, 116 a 98 služ. pragm.).

Citace:

Č. 10276. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 302-305.