Č. 10493.

Policejní věci (Slovensko): * Statut bývalé župy Podtatranské ze 7. srpna 1926, vydaný pod č. 20275/1926 a schválený ministrem pro správu Slovenska den 4. listopadu 1926 pod č. 42696/1926 adm. 5, nezakládá právního nároku ani na vydání, ani na prodloužení zbrojního pasu.
(Nález ze dne 13. dubna 1933 č. 6640.)
Věc: Jiří J. v L. proti zemskému úřadu v Bratislavě o prodloužení zbrojního pasu.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem okresního úřadu v Levoči z 28. července 1930 zamítnuta byla st-lova žádost o prodloužení zbrojního pasu s odůvodněním, že st-l byl tamním úřadem pravoplatně odsouzen pro honební přestupek. Podáním z 19. září 1930 žádal st-l opětovně o prodloužení zbrojního lístku na tříhlavňovou loveckou pušku, uváděje, že jest členem revíru obce H. a jako člen má již útraty. Tuto žádost zamítl okresní úřad výměrem z 20. září 1930 s týmž odůvodněním jako ve výměru dřívějším. V odvolání proti tomuto výměru podaném dovozoval st-l, že zamítnutí žádosti není opodstatněno, ježto jeho odsouzení pro přestupek bylo jen na jeden rok podmínečné, a pouze k pokutě, a od oné doby že uplynuly již čtyři roky, žádal o zrušení rozhodnutí okresního úřadu a o povolení prodloužení zbrojního lístku proto, že jest členem revíru, a byla-li by jeho žádost odmítnuta, utrpěl by hmotnou škodu.
Nař. rozhodnutím bylo odvolání st-lovo zamítnuto s tímto odůvodněním: Tím, že odvolatel jest společníkem nájemce revíru, nenabývá ještě práva na udělení zbrojního pasu, neboť o tom rozhoduje úřad s hlediska zájmů nejen žadatelových, nýbrž i s hlediska požadavků veřejné bezpečnosti, a to podle volného uvážení. — Také okolnost, zdali odvolatel za trestný čin v odvolání zmíněný byl trestán čili nic, nemůže býti toliko samotná vzata za podklad úvahy o možnosti udělení povolení k držbě a nošení zbraně, poněvadž o tom rozhoduje úřad rovněž s hlediska zájmů nejen žadatelových, nýbrž i s vyššího hlediska požadavků veřejné bezpečnosti podle volného uvážení.
Proti tomuto rozhodnutí podal st-l stížnost, o níž uvažoval nss takto:
Podle § 2 zák. o ss jest nss povolán rozhodovati o stížnostech, směřujících proti rozhodnutím neb opatřením správních úřadů, tvrdí-li kdo, že bylo jimi zasaženo do jeho subj. práv. Se zřetelem k tomuto ustanovení jest předpokladem úspěšné stížnosti, aby konkrétním rozhodnutím správního úřadu bylo porušeno právo určitého subjektu, založené platným právním předpisem. Jest tudíž zkoumati, zdali a pokud jest stát ve věci, o kterou jde, svými správními orgány vázán vůči žadateli tak, že jest možno mluviti o subj. právu na určité rozhodnutí neb určitý postup úřadu.
Daný případ jest posuzovati podle statutu župy Podtatranské o držení zbraní, vydaného župním úřadem v Liptovském Sv. Mikuláši dne 7. srpna 1926 a schváleného min. pro Slov. dne 4. listopadu 1926 (Úradné Noviny župy Podtatranské ročník IV. z 25. listopadu 1926 č. 44/45). Statut ten stanoví především v § 1, že k držení jakékoli střelné zbraně jest zapotřebí úředního povolení, jež s účinností na běžný kalendářní rok udílí policejní vrchnost prvé stolice. V ustanovení tom nejsou uvedeny žádné podmínky, za jichž splnění se uchazeči povolení k držení střelné zbraně má dostati, naopak z požadavku úředního povolení, tedy konstitutivního aktu úředního, jímž teprve právo uchazeče, zbraň držeti, má býti založeno, vyplývá úmysl tvůrců této normy, vyhraditi státní správě právo, rozhodovati při udílení tohoto povolení podle vlastního, vůči stranám neomezeného volného uvážení, v němž má v prvé řadě přijíti k platnosti ohled na bezpečnostní zájmy státní, jež se kontrole stran vymykají, jak výslovně stanoví § 7. V § 3 uvádí pak statut zbraně, k jichž držení není zapotřebí úředního povolení, v § 4 vypočítávají se případy, ve kterých není dovoleno, ono povolení vydati, v §§ 5 a 6 se stanoví, ve kterých případech úřad může povolení vydati, což tedy znamená pouze vymezení ve směru negativním, že osoby podmínkám tam stanoveným nevyhovující povolení takového obdržeti nemají, nikoli však také positivní předpis, že osoby, u nichž podmínky ty jsou dány, povolení to by obdržeti musily, a konečně se uvádí v § 8, za jakých podmínek lze vydané povolení odvolati. Při této úpravě udělovacího práva úředního nelze pro výklad, že by statut stanovil případy, kdy zbrojní list musí bytí vydán, nic dovoditi ani z ustanovení § 2 statutu, jenž připouští proti odepření zbrojního pasu odvolání k nadřízenému úřadu, neboť z tohoto ustanovení vyplývá jen právo uchazeče, domáhati se toho, aby nadřízený úřad správní rozhodnutí úřadu podřízeného přezkoumal, při čemž ovšem ani tento nadřízený úřad není vůči straně vázán žádnými zákonnými podmínkami, nýbrž i na něho přechází právo volné, žádnými podmínkami vůči straně neomezené úvahy.
Z těchto vývodů tedy plyne, že na povolení k držení zbraně podle cit. statutu právní nárok straně nepřísluší, a že odepřením tohoto povolení nemůže žádné její subjektivní právo býti porušeno. Ježto pak pro prodloužení jednou již uděleného povolení není ve statutu tom ustanovení odchylných, naopak se tu praví výslovně, že se povolení udílí jen s účinností na jediný kalendářní rok, a že žádost o povolení má býti každý rok opakována, jest zřejmo, že totéž, co bylo řečeno o udělení úředního povolení, platí také o jeho prodloužení, tedy že ani odepření tohoto prodloužení nemůže zakládati nijakého porušení subj. práv uchazečových. Jest proto stížnost bezdůvodná a slušelo ji zamítnouti.

Citace:

Č. 10493. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 843-845.