Č. 10572.

Policejní právo trestní. — Cesty (Podk. Rus): Policejní přestupky, které nejsou výlučně označeny jako přestupky návrhové, stíhají se na Slov. a Podk. Rusi z mocí úřední.
(Nález ze dne 27. května 1933 č. 8579.) Věc: Rudolf V. v H. proti zemskému úřadu v Užhorodě o policejní přestupek.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Policejní ředitelství v Užhorodě jako policejní trestní soud I. stolice odsoudilo na základě oznámení výběrčího mýta Árona P. st-le po jeho slyšení a po vyslechnutí svědka Evžena M. rozsudkem z 8. dubna 1930 pro přestupek § 143 odst. 3 zák. čl. 1:1890, jehož se dopustil tím, že bez zaplacení mýta projel v listopadu 1929 9 krát, v prosinci téhož roku 8 krát a v lednu 1930 14 krát svými povozy objektem mýtních stanic města Užhorodu, a uložilo mu trest peněžité pokuty v částce 100 Kč, v případě nedobytnosti 5denního uzamčení. V důvodech uvedeno, že rozsudek spočívá na trestním oznámení, podaném nájemcem městského mýta Áronem P., podle něhož obžalovaný vícekrát se vyhnul placení mýtního poplatku, když použil při jízdě mýtní objekt v R.-ské ulici, a na přiznání obžalovaného. Skutková podstata přestupku byla zjištěna výběrčími mýta, kteří při každé jednotlivé jízdě obžalovaného zapisovali a je prokázána na základě oznámení provedeným řízením, neboť obžalovaný nemohl popříti, že používal mýtního objektu a uvedl, že mýta neplatil a platit nebude, ač bydlí mimo obvod města Užhorodu a při jízdě do města není zákonem osvobozen od placení mýta. K námitce obviněného popírající legitimaci výběrčího mýta k podání trestního oznámení nevzalo policejní ředitelství zřetele, ježto jde o přestupek stihatelný z moci úřední a nikoliv na návrh soukromého žalobce, což vyplývá zvláště z ustanovení § 106 zák. čl. 1:1890 a trestní oznámení vyhovuje podmínkám stanoveným §em 50 polic. trest. řádu.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání st-lovo z důvodů v rozsudku I. instance uvedených, ježto vzal podle výsledků řízení za prokázanou skutkovou podstatu trestního činu, a to na základě oznámení výběrčího mýtních poplatků a výpovědi odsouzeného. Pozměnil však současně rozsudek I. stolice, pokud se týče trestního výroku v tom směru, že uložený trest na penězích 100 Kč snížil na peněžitou pokutu 50 Kč, v případě nedobytnosti na uzamčení v trvání 3 dnů. Toto své rozhodnutí odůvodnil žal. úřad takto: Obžalovaný bydlí a má svůj obchod mimo obvod města Užhorodu, v H., a jest tedy povinen při jízdě do města platiti mýto. Nepopřel a nemohl popřít, že při provozování své živnosti často jezdí do města (na jatky), a proto není příčiny, pro kterou by se mohlo pochybovat o pravdivosti trestních oznámení, pokud se týká počtu jízd, což jest konečně pro podstatu trestního činu bezvýznamné. Při ústním jednání sám doznal, že mýta nikdy neplatil, a uvedl, že také platit nebude. Odmítl jakékoliv jednání s nájemci mýta o vyrovnání. K dalším námitkám odvolání jest nutno podotknouti, že se v daném případě jedná o přestupek, stihatelný z moci úřední, a správce městského mýta Áron P. jest zde pouze udavatelem, a nikoliv soukromým žalobcem. Svůj nárok na dodatečné zaplacení mýtních poplatků pak neuplatňuje zde, nýbrž před okresním soudem. Nebylo tudíž třeba zvláštního návrhu, a trestní oznámení jím podané bylo dostatečným k tomu, že policejní trestní soud I. stolice podle § 48 polic. trest. řádu byl povinen zavésti trestní řízení.
O stížnosti na toto rozhodnutí podané uvážil nss toto: Stížnost především vytýká, že přestupek podle § 143 odst. 3 zák. čl. 1:1890 jest přestupkem soukromožalobním a že tedy nutným předpokladem zavedení policejního trestního řízení pro uvedený přestupek byl návrh k tomu oprávněné osoby, t. j. subjektu mýtního práva. Subjektem tohoto práva jest však město Užhorod, jež žádného návrhu neučinilo, nýbrž učinil jej výběrčí mýta, který není leč zaměstnancem města Užhorodu. Ostatně ani tento návrh nebyl jmenovaným vlastnoručně podepsán, takže nelze jej též z tohoto důvodu považovati za způsobilý přivoditi zavedení policejního trestního řízení proti st-li. Měl proto policejní trestní soud, kterému podle § 53 polic. trest. řádu náleží z povinnosti úřední zkoumati, jsou-li in concreto dány předpoklady zavedení trestního řízení, pro nedostatek návrhu osoby k tomu oprávněné zavedení trestního řízení odmítnouti.
Nss neshledal tuto námitku důvodnou. Námitka ta, jak z obsahu jejího jest patrno, jest vybudována na právním názoru, že přestupek podle § 143 odst. 3 zák. čl. 1:1890 jest přestupkem stihatelným jen k návrhu poškozeného. Názor tento jest však nesprávný.
Uherské trestní právo, dosud platné na území Slov. a Podk. Rusi, jest, pokud se týče stíháni trestních činů, vybudováno na zásadě oficiality. Tento princip není sice ani v základních trestních zákonech uherských (srov. zák. čl. V:1878 o zločinech a přečinech a zák. čl. XL:1879 o přestupcích) verbis expressis vysloven, přece však zcela nepochybně vyplývá z jednotlivých ustanovení těchto trestních zákonů. To plyne zejména z předpisu § 16 cit. zák. čl. V: 1878, — jehož všeobecná ustanovení byla § 12 zák. čl. XL:1879, pokud není stanoveno jinak, vztažena i na přestupky — kde se mluví o ustanoveních tohoto zákona, podle nichž může se trestní řízení pro zločiny a přečiny v nich označené zavésti toliko na návrh postižené osoby, z čehož vysvítá, že zákonodárce považoval zásadně všechny trestné činy za veřejnožalobné, pokud nestanovil výslovně opak. Cit. § 16 zák. čl. V: 1878 nebyl sice recipován zák. čl. XL:1879 pro přestupky (arg. § 13 posléz cit. zák. čl.), přes to však nutno míti za to, že zásada veřejnožalobnosti trestních činů, došedší v něm výrazu, platí i pro obor zákona o přestupcích, neboť tento zákon, jak jest patrno z ustanovení § 29 odst. 1 zák. čl. XXXVII: 1880, jímž se oba zmíněné trestní zákony uvádějí v život, jest co do této otázky vybudován na témž principu jako zákon o zločinech a přečinech. Proto důsledně v normách obou těchto zákonů, v nichž jsou konstruovány skutkové podstaty jednotlivých trestních činů, jest obsaženo výslovné ustanovení, když ty které delikty mají býti stíhány pouze k návrhu osoby poškozené (srov. na př. §§ 245, 246, 273, 327, 332 zák. čl. V:1878 a §§ 126 a 127 zák. čl. XL:1879, prve uvedený ve znění čl. XVI (§ 51) zák. čl. XXXVI: 1909) a lze tedy za návrhové delikty podle uvedených zákonů považovati pouze ony trestné činy, jež v zákoně za takové jsou výslovně označeny (srov. Milota »Učebnice obojího práva trestního, platného v Čsl. republice«, vydání z r. 1926 str. 15 a 16).
Na zmíněném principu oficiosního stíhání policejních přestupků a na presumpci, že není-li určitý delikt výslovně prohlášen za delikt návrhový, sluší jej považovati za stihatelný z moci úřední, jsou zřejmě založena i trestní ustanovení zák. čl. 1:1890, obsažená v části III, neboť neobsahují žádných odchylných zásad, naopak v § 106 odkazují na všeobecné předpisy uvedené v I. části zák. čl. XL:1879.
Podle toho, co svrchu řečeno, bylo by tedy lze přestupek podle § 143 odst. 3 zák. čl. 1:1890, pro nějž byl st-1 potrestán, kvalifikovati jako delikt návrhový jedině tenkráte, kdyby jej zákon za takový výslovně označoval. Že by tomu tak bylo, nss neshledal a také stížnost sama se v tom směru positivního předpisu nedovolává. Ale pak vzhledem k tomu, co shora uvedeno, nelze přestupek podle cit. ustanovení kvalifikovati jako přestupek stihatelný toliko k návrhu poškozeného, nýbrž jako přestupek veřejnožalobní, jehož stíhání ve smyslu § 48 odst. 2 polic. trest. řádu musí býti zahájeno z povinnosti úřední na základě oznámení kohokoliv. Je-li tomu tak, pak padají ovšem eo ipso i veškeré konkluse, jež stížnost z nesprávné premisy o kvalifikaci sporného pře- stupku jakožto deliktu stihatelného jen k návrhu subjektu mýtního práva vyvozuje a není proto třeba věcně se jimi obírati.

Citace:

č. 10572. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 1037-1040.