Č. 10465.

Živnostenské právo: I. * Předpisem § 2 zák. z 6. února 1920 č. 114 Sb. byla platnost min. nař. z 27. prosince 1893 č. 194 ř. z. o prohlášení hlavního města Prahy s obcemi předměstskými za místa vyňatá (§ 2 odst. 2 zák. z 26. prosince 1893 č. 193 ř. z.) rozšířena i na ostatní obce a osady, sloučené s hlavním městem Prahou. — II. * Stavitel, který nabyl stavitelské koncese v obci dříve, než tato prohlášena byla za místo vyňaté podle § 2 odst. 2 zákona z 26. prosince 1893 č. 193 ř. z., může v základě § 21 cit. zák. prováděti v této obci při stavbách, do jeho oboru spadajících, samostatně i práce tesařské.
(Nález ze dne 1. dubna 1933 č. 4684.)
Věc: Václav B. v P. (adv. Dr. Cyril Vaněk z Prahy) proti zemskému úřadu v Praze o provádění tesařských prací stavitelem. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nálezem z 22. května 1929 odsoudil magistrát hlav. města Prahy st-le Václava B., stavitele v Praze-D., pro přestupek § 22 živn. řádu, poněvadž na stavbě domu v D. provedl tesařské práce.
St-l podal proti tomuto nálezu odvolání, ve kterém namítal, že má právo prováděti tesařské práce v uvedené části Prahy, poněvadž tato část, třeba zák. č. 114/20 byla sloučena s Prahou v jedinou obec, přece ještě nestala se tím místem, vyňatým podle § 2 zák. o koncesovaných stavebních živnostech, a že i kdyby opak byl pravdou, měl by st-l na základě své stavitelské koncese oprávněni prováděti tesařské práce v D., poněvadž obdržel koncesi již v roce 1918, tedy před sloučením D. s hlavním městem Prahou.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad rekurs st-lův, poněvadž v předpisu § 2 zák. č. 114/20 o sloučení sousedních obcí a osad s Prahou, jenž ustanovuje, že dnem sloučení podřizuje se celý obvod vytčený v § 1 všem zákonům a ustanovením platným pro hlav. město Prahu, pokud v tomto zákoně není jinak ustanoveno, dlužno spatřovati normu, kterou platnost min. nař. o prohlášení Prahy za místo vyňaté podle § 2 zák. o stav. živnostech č. 193/1893 ř. z. byla rozšířena na celý obvod nově utvořené Velké Prahy. Z důvodu toho není st-l oprávněn prováděti tesařské práce v D.; bez ohledu na to, kdy stavitelskou koncesi obdržel.
O stížnosti na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Podle § 2 zák. o staveb. živnostech nesmí stavitel v těch místech, která min. nař. byla prohlášena za místa vyňatá, prováděti sám práce spadající do oboru živnosti tesařské, nýbrž musí prováděním jich pověřiti oprávněného mistra tesařského. Min. nař. z 27. prosince 1893 č. 194 ř. z. bylo hlavní město Praha, spolu s městskými obvody Smíchovem, Karlínem, Král. Vinohrady a Žižkovem prohlášeno za místo vyňaté. Tehdejší obec Dejvice za místo vyňaté prohlášena nebyla. Na sporu je otázka, zda sloučením D. s Prahou podle zák. ze 6. února 1920 č. 114 Sb. nastala v tomto stavu nějaká změna. Podle § 2 tohoto zák. byl dnem sloučení sousedních obcí a osad s Velkou Prahou podřízen celý obvod vytčený v § 1 (tedy i obvod dosavadní obce D.) zákonům a ustanovením platným pro hlavní město Prahu, pokud v tomto zákoně, t. j. v zák. č. 114/20 není ustanoveno jinak. V odst. 2 § 2 příkladmo (arg. slova »zejména rozšiřuje se«) uvádějí se některé předpisy, jejichž platnost rozšířena na celý uvedený obvod, v odst. 3 pak uveden předpis, jehož platnost zůstala omezena na dosavadní obvod.
Poněvadž pro hlav. město Prahu platilo v době vydání tohoto zákona ustanovení min. nař. č. 194 z r. 1893 ř. z., jímž byla Praha prohlášena za místo vyňaté, byla ustanovením § 2 zák. č. 114/20 platnost tohoto nař. rozšířena na celý obvod uvedený v § 1 cit. zák., pokud pro jednotlivé části jeho již dříve nebylo v platnosti, a v důsledku toho stala se i část tohoto obvodu zvaná D. místem vyňatým ve smyslu § 2 zák. o stav. živnostech. Kdyby byl zákon chtěl tento důsledek vyloučiti, byl by vzhledem k ustanovení § 2 odst. 1 cit. zák. výslovně musil tak učiniti, jako to učinil v odst. 3. Neučinil-li tak, nutno míti za to, že po účinnosti tohoto zák. platí min. nař. č. 194/1893 ř. z., jímž Praha prohlášena byla za místo vyňaté, pro celý obvod nynějšího hlavního města Prahy. Podle výslovného předpisu § 2 zák. č. 114/20 provedena byla unifikace právního řádu platného dosud v Praze na straně jedné a v obcích připojených na straně druhé tím způsobem, že pokud výslovně nebyla stanovena výjimka (čelední řád v odst. 3), platí na příště v celém sloučeném obvodu právní předpisy platné pro hlav. město Prahu.
Vzhledem ke zcela jasnému ustanovení § 2 cit. zák. nelze pro opačný názor nic dovozovati z toho, že před vydáním zák. č. 114/20 nebyly slyšeny živn. korporace, a podobného ustanovení nemají zákony č. 213/19 a 214/19 o sloučení obci s městem Brnem a Olomoucí.
Stížnost vytýká dále, že st-l byl oprávněn k provádění tesařských prací v městské části D., i kdyby skutečně šlo o místo vyňaté, poněvadž obdržel stavitelskou koncesi dříve, než místo ono sloučením s hlav. městem Prahou stalo se místem vyňatým. Námitku tu uznal nss důvodnou. Podle § 21 zák. č. 193 ř. z. z r. 1893 nemá prohlášení určitých měst po účinnosti tohoto zák. za místo vyňaté vlivu na objem živn. oprávnění existujícího v dotčeném místě před prohlášením jeho za místo vyňaté. Proto, je-li pravda, že st-l nabyl stavitelské koncese se stanovištěm v D. před účinností zák. č. 114/20, na základě něhož, jak svrchu dovoděno, staly se D. místem vyňatým, pak nemůže st-li býti upíráno právo, aby v této části města při stavbách do jeho oboru spadajících prováděl i práce tesařské bez oprávněného mistra tesařského. Náhled žal. úřadu, že jest lhostejno, kdy st-l stavitelskou koncesi dostal, odporuje zákonu, a bylo proto nař. rozhodnutí, na tomto nesprávném právním názoru založené, zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 10465. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 768-770.