Č. 10492.

Tituly: O podmínkách nároku na užívání stavovského označení inženýr podle § 1 odst. 3 cís. nař. ze 14. března 1917 č. 130 ř. z.
(Nález ze dne 13. dubna 1933 č. 6639.) Věc: František N. v Bratislavě (adv. Dr. Ctibor Chytil z Brna) proti ministerstvu veřejných prací o užívání stavovského titulu inženýra.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním ze 14. září 1928 žádal st-l žal. úřad, aby mu přiznal právo užívati titulu inženýra, které mu podle článku prvého cís. nař. č. 130/1917 ř. z. přísluší, poněvadž byl vojenskou správou kvalifikován jako inženýr-důstojník s absolvovaným kursem, a armádnímu velitelství příslušelo právo jednotlivce i bez absolvování zvláštního kursu klasifikovati a zařaditi na základě mimořádných technických a hospodářských zásluh do kategorie inženýrů-důstojníků; st-l svého času absolvoval jak předběžná studia středoškolská, tak i odborná jako primus s vyznamenáním, složil státní zkoušku pro autorisované hospodáře, jíž se řádný absolvent může teprve po dvouleté praxi podrobiti, rovněž s vyznamenáním, a od roku 1914 až dosud zaujímal vždy samostatné vedoucí postavení největších podniků a koncernů domácích i zahraničních.
Nař. rozhodnutí nevyhovělo st-lově žádosti ze 14. září 1928, aby min. prací uznalo a vyslovilo, že st-l jest oprávněn užívati podle § 1 odst. 3 cís. nař. ze 14. března 1917 č. 130 ř. z. stavovského označení »inženýr«, a to z těchto důvodů: Tohoto označení podle cit. zákonného ustanovení jsou oprávněni užívati oni důstojníci mimo činný svazek vojenský (zeměbranecký), případně mimo svazek válečného námořnictva, kteří absolvovali vyšší kurs ženijní nebo inženýrský kurs důstojnický a složili konečné zkoušky, dále ti důstojníci a vojenští úředníci, kteří se vzdělali na vyšším kursu dělostřeleckém na inženýry, a konečně oni důstojníci námořní (praporčíci), kteří nabyli vzdělání na vyšších kursech a po složení inženýrské zkoušky byli přeloženi do stavu námořních inženýrů. — V písemném protokole, sepsaném 18. dubna 1921 u referátu městské rady v Olomouci, jste mimo jiné prohlásil, že svého času Jste absolvoval vyšší lesnický ústav v Hranicích a že právo užívati titulu »inženýr« Vám přísluší podle § 1 odst. 3 cís. nař. ze 14. března 1917 č. 130 ř. z., ježto v býv. rak.-uher. armádě byl jste kvalifikován jako absolvent býv. rak. důstojnického inženýrského kursu ve Vídni, vykonal i závěrečné zkoušky, tam předepsané. Jako doklad o tom předložil Jste t. zv. »Richtigkeits-Zeugniss«, vydaný bývalým »Steinwerksleitung des III. A. K. (Q. Abt.)« 2. srpna 1917. V tomto průkazu však stojí, že František N., zaměstnaný u řečeného vojenského útvaru, jest pouze kvalifikován jako inženýrský důstojník, který absolvoval řečený důstojnický inženýrský kurs, nikoli však, že tento kurs i se závěrečnými zkouškami skutečně sám absolvoval jako důstojník z povolání. Rovněž Jste udal, v písemném protokole, sepsaném 4. prosince 1925 u okresního úřadu ve V. na Slov., že činnou službu vojenskou v býv. rak.-uher. armádě nikdy Jste nekonal, vojenskou hodnost v této armádě Jste neměl a vzpomenutý býv. rak. důstojnický inženýrský kurs ve Vídni Jste neabsolvoval. Kvalifikace pak takového inženýrského důstojníka, který absolvoval řečený kurs, byla Vám přiznána býv. velitelstvím 3. rak.uher. armády jen na dobu trvání války jako uznání za vynikající technické schopnosti, které Jste prý prokázal při novém vybudování průmyslových závodů, jež byly v obvodu této armády válečnými operacemi zničeny. Nebyl Jste tedy ani důstojníkem, ani Jste neabsolvoval některý z kursů podle § 1 odst. 3 řečeného cís. nař., a nejste proto podle tohoto ustanovení oprávněn užívati stavovského označení »inženýr«.
Proti tomuto rozhodnutí podal st-l stížnost, o které uvažoval nss takto:
Stížnost uznává, že z okolností uvedených žal. úřadem pro odůvodnění zamítavého rozhodnutí jest správným, že st-l nekonal nijakých závěrečných zkoušek při býv. rak. důstojnickém kursu inženýrském ve Vídni, dovozuje však, že této náležitosti není zapotřebí, je-li výkon zkoušky nahrazen praktickým použitím k pracím armádě prospěšným, jsou-li na místě zkoušky prokázány zásluhy, bylo-li prominuto absolvování kursu i zkoušek, a prokáže-li se, že žadatel byl vojenskou správou kvalifikován jako inženýrský důstojník s absolvovaným kursem. Avšak striktní znění § 1 odst. 3 cit. nař. nenechává pochybnosti o tom, že v prvém případě tohoto zákonného ustanovení, o který zde jde, oprávnění k užívání titulu inženýrského jest omezeno pouze na důstojníky, kteří vybyli vyšší ženijní kurs neb kursy pro inženýrské důstojníky a obstáli při závěrečných zkouškách. Nelze souhlasiti s názorem stížnosti, že by ve smyslu cit. § 1 odst. 3 požadovaná náležitost výkonu odborné zkoušky mohla býti nahražena některým způsobem st-lenr uváděným, jak bylo svrchu blíže naznačeno.
Za tohoto stavu věci pak stačí již tento důvod, totiž nedostatek závěrečných zkoušek, k zamítnutí nároku st-lova ve smyslu § 1 odst. 3 cit. nař. vznášeného, a jest bezpředmětno zabývati se další námitkou stížnosti, že žal. úřad neposoudil správně otázku, byla-li ve vojenské službě st-li kvalifikace inženýra-důstojníka udělena toliko na dobu trvání války či vůbec, je-li předpokladem nároku, aby žadatel konal vojenskou službu jako důstojník z povolání čili nic, a bylo-li potřebí vyžadovati dobrozdání vojenských úřadů o těchto otázkách.

Citace:

Č. 10492. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 841-843.