Č. 10372.

Známky: Podáním trestní obžaloby podle § 23 zák. o ochraně známek (zák. č. 19/1890 ř. z.) jest zdůvodněn zájem chranitele známky, touto žalobou napadeného, na vydání výroku min. obch., že obžalovaný je oprávněn výhradně užívat známky (§ 30 cit. zák.), jejíž užívání zavdalo podnět k podání trestní obžaloby.
(Nález ze dne 23. února 1933 č. 3009.) Věc: Firma Ferdinand P. a synové, tkalcovna v K. proti ministerstvu obchodu o známku ochrannou.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podle spisů byla pro stěžující si firmu zapsána 12. ledna 1929 u obch. komory v Liberci pro kanafasy pod čís. 18.618 kombinovaná známka, vykazující vyobrazení psa, sedícího na dvou štůčkách kanafasu před radiovým amplionem, ze kterého vycházejí paprskovité různé nápisy, z nichž vynikají jmenovitě slova »P-ův Rádio kanafas«. Pod obrazovou částí jsou pak nápisy »Radio kanafas Ferdinand P. a synové, K. n. Met.«. Pro zúčastněnou stranu firmu Sp. a synové byla zapsána 3. ledna 1925 u obch. komory v Praze pro bavlněné zboží a tkaniny všeho druhu pod čís. 26797 slovní známka »Radio«.
Podáním z 24. dubna 1929 učinila stěžující si firma u min. obch. návrh, aby bylo podle § 30 znám. zák. z r. 1890 uznáno, že smí bez ohledu na existenci slovní známky zúčastněné strany »Radio« č. 26797 Praha užívati známky shora popsané č. 18618 Liberec. Tento návrh podepírala stěžující si firma tvrzením, že zúčastněná strana podala proti jejímu veřejnému společníku Otakaru P. u krajského soudu v Hradci Králové žalobu pro přečin podle § 23 zák. z 6. ledna 1890 č. 19 ř. z. pro neoprávněné užívání obrazové a slovní známky »Radiokanafas«. K příslušným dotazům min. obch. sdělil krajský soud přípisy z 3. a 19. prosince 1929, že zúčastněná strana podala na stěžující si firmu trestní oznámení 29. listopadu 1928, že Otakar P. byl jako podezřelý vyslýchán 17. prosince 1928 a že žaloba proti němu pro přečin § 23 zák. o ochraně známek byla podána 25. února a doručena 27. února 1929.
Nař. rozhodnutím byl shora uvedený návrh stěžující si strany na vydání výroku ve smyslu § 30 znám. zák. zamítnut s tímto odůvodněním: »Žaloba směřuje ke zjištění výhradného práva k užívání známky č. 18618 Liberec, nehledě ke starší známce č. 26797 Praha. Tato positivní určovací žaloba jest přípustná pouze tehdy, prokáže-li žalobce, že má odůvodněny právní zájem na žádaném zjištění. Stěžující si strana se snaží prokázati tento svůj právní zájem tím, že firma B. Sp. a synové podala proti jejímu veřejnému společníku Otakaru P. žalobu podle § 23 zák. o ochraně známek. V otázce právního zájmu nemohlo však min. dáti st-lce za pravdu z těchto důvodů: O tom, zda někomu přísluší výhradně právo k užívání ochranné známky, jest oprávněno rozhodovati podle § 30 zák. o ochraně známek jedině min. obch. Povinnost vydati rozhodnutí nastává však pro tento úřad teprve tehdy, vznikl-li spor o platnost známkového práva, a to buď tím, že jest napaden přímo zápis známky (§§ 21 lit. e) a 30 zák. o ochraně známek, §§ 3 a 4 známkové novely), aneb tím, že třeba jen mimoúředně tvrdí někdo neplatnost zápisu, aniž však působí k tomu, aby spor byl rozhodnutím příslušné stolice vyřešen.
Tento předpoklad však v daném případě nemůže stěžující si firma prokázati poukazem na trestní řízení, zavedené proti Otakaru P., ježto trestní řízení bylo zahájeno dříve než byla zapsána známka č. 18.618 Liberec. Tato okolnost jest prokázána zprávou krajského soudu v Hradci Králové z 19. prosince 1929, podle které byl po trestním oznámení firmy B. Sp. a synové, podaném dne 29. listopadu 1928, vyslýchán Otakar P. již dne 17. prosince 1928 jako podezřelý u okresního soudu v Novém Městě n. Met. Jest samozřejmé, že nemohou býti vykládány jako popření platnosti zápisu známky č. 18618 Liberec kroky, které podnikla firma B. Sp. a synové v době, kdy tato známka nebyla ani ve známkovém rejstříku zapsána. Kromě tohoto trestního řízení neuvádí pak stěžující si strana žádné jiné okolnosti, kterými by mohla dokázati, že vznikl mezi stranami spor o platnost známky č. 18618 Liberec. K tomu dlužno ještě poznamenati, že by ani v jiných případech nemohlo jedině trestní řízení podle § 23 zák. o ochraně známek býti pokládáno za postačitelný doklad o právním zájmu na zjištění výhradného práva k užívání známky, ježto trestní žaloba podle § 23 zák. o ochraně známek nesměřuje proti zápisu známky, nýbrž jedině proti faktickému použití značky na zboží. Ze všech vyložených důvodů shledalo min., že není splněn předpoklad právního zájmu žalující strany na žádaném zjištění, a bylo proto žalobu uznati po formální stránce nepřípustnou a zamítnouti ji bez věcného projednání.«
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Podle § 30 znám. zák. z r. 1890 rozhoduje min. obch. — mimo jiné — o otázce, zdali někomu přísluší výhradně užívací právo ke známce. Opírajíc se o tento předpis, navrhla stěž. si strana podáním de pres. 26. dubna 1929, aby žal. úřad uznal, že smí bez ohledu na existenci známky strany zúčastněné č. 26797 Praha užívati známky č. 18618 Liberec, žal. úřad prve nežli přikročil k věcnému zkoumání tohoto návrhu, považoval za vhodné uvažovati o tom, zdali jest z formálních důvodů přípustný a dospěv k závěru, že tomu tak není, zamítl jej. Jako důvod uvedl, že nárok opřený o § 30 známk. zák. předpokládá právní zájem navrhovatele a tento zájem vymezil positivně i negativně. Positivně jej vymezil potud, že vypočetl taxativně konkrétní skutečnosti, které takový zájem osvědčují, totiž vzniknuvší spor o platnost známkového práva, a to buď tím, že jest přímo napaden zápis známky (§ 21 lit. e) a § 30 zák. o ochraně známek, §§ 3 a 4 známk. novely) nebo tvrdí-li někdo, třeba jen mimoúředně, neplatnost zápisu, aniž však působí k tomu, aby spor byl rozhodnutím příslušné stolice vyřešen. Negativně vymezil žal. úřad zájem ten in abstracto v ten smysl, že trestní řízení podle § 23 zák. o ochraně známek nelze pokládati za jeho postačitelné osvědčení, ježto trestní žaloba podle uvedené normy nesměřuje proti zápisu známky, nýbrž jedině proti faktickému užívání značky na zboží. Konkrétně vyloučilo pak min. v daném případě zájem stěžující si strany vůbec proto, že trestní řízení proti ní bylo zahájeno trestním oznámením z 29. listopadu 1928, tedy ještě před zápisem známky č. 18618 Liberec, zapsané teprve 12. ledna 1929.
Stížnost přisvědčuje názoru, že positivní skutečnosti, vypočtené žal. úřadem, jsou s to osvědčiti zájem předpokládaný § 30 známk. zák., popírá však v podstatě, že lze tento zájem jen těmito skutečnostmi osvědčiti, tvrdíc, že každá skutečnost, mající za následek stav právní nejistoty vzniklé ohrožováním určité známky chranitelem známky jiné, jest způsobilá zdůvodniti zájem, o nějž jde, a dovozuje, že takovou skutečností jest i podání žaloby opřené o § 30 známk. zák. Nad to vytýká stížnost in eventum, že i kdyby bylo vymezení podané žal. úřadem správné, jest řízení vadné, ježto otázka zájmu stěžující si firmy nebyla uvedena vůbec na přetřes, což mělo za následek, že stěžující si firma nemohla — ač jest s to — osvědčiti, že její právo opřené o zápis č. 18618 Liberec bylo mimoúředně bráno zúčastněnou stárnou v odpor a v pochybnost.
K těmto střetnuvším se právním hlediskům jest uvésti toto: Třebaže zákon známkový nestanoví výslovně — jak to činí § 228 civ. řádu soud., jednající o žalobách určovacích —, že strana domáhající se podle shora podaného ustanovení § 30 známk. zák. výroku min. obch., musí osvědčiti svůj zájem na jeho vydání, nutno dospěti v zásadě k závěru, že tímto předpisem není založena jakási actio popularis, kterou může vznésti ve veřejném zájmu kdokoliv, nýbrž — pokud snad nejde o oficielní řízení ve smyslu §§ 1, 3 a 9 známk. zák. nebo o § 1 známk. novely (§ 21 lit. d) známk. zák.) — že jest k návrhu na vydání výroku opřeného o tento předpis oprávněn jen ten, jenž má na něm určitý zájem. Rozsah tohoto zájmu lze však již ze zákona vyvoditi: jest to zájem na tom, aby bylo vysloveno, že navrhovatel má výhradně právo k užívání určité známky. Leží ovšem v povaze věci, že tento zájem musí navrhovatel náležitě konkretisovati a že proto nestačí k jeho osvědčení jen důkaz, že je majitelem podniku, pro jehož výrobky nebo zboží jest určitá známka zapsána, nýbrž že musí konkrétně uvésti, proč má zájem na tom, aby ohledně té které známky byl vydán výrok podle § 30 známk. zák.
Podle stavu známkového zákonodárství z r. 1890 mohl tento zájem chranitele proti zneužití známky býti konkretisován v ten způsob, že se buď chranitel známky starší bránil proti zápisu zaměnitelné známky mladší pro stejný druh zboží a snažil se tak docíliti případně její výmaz podle § 21 lit. e) známk. zák. nebo že chranitel známky, aby předešel útoku chranitele známky jiné nebo uživatele neregistrovatelného označení (§§ 1, 3 až 5 známk. zák.), žádal za výrok, že jest oprávněn známky tak, jak je zapsána, výhradně užívati. V prvními případě byl tedy zájem navrhovatele na výroku podle § 30 konkretisován ohrožením již nastalým zápisem zaměnitelné známky mladší pro stejný druh zboží, v případě druhém snahou zabezpečení známky proti budoucímu ohrožení možnému s hlediska konkrétního skutkového stavu.
Vydáním novely známkové z r. 1895 nastala změna potud, že možnost obrany proti zápisu mladší zaměnitelné známky pro stejný druh zboží byla upravena specielním předpisem § 3 případně § 4 této novely. Proti tomu však možnost zabezpečení známky proti případnému ohrožení v budoucnu zůstala nezměněna. Z těchto vývodů plyne, že za nynějšího stavu známkového zákonodárství může se výroku podle § 30 známk. zák. domáhati s úspěchem i chranitel určité známky, osvědčí-li, že jest možno, aby jej chranitel určité známky starší budoucně ohrožoval ve výkonu práva získaného zápisem známky, t. j. ve výhradném právu k jejímu užívání (§ 2 známk. zák.). Jestliže však existence starší známky konkrétně způsobilé ohroziti výhradně užívání určité známky jiné jest již s to zdůvodniti návrh chranitele této známky na vydání výroku podle § 30 známk. zák., nutno tím spíše připustiti, že návrh takový jest dostatečně odůvodněn skutečností, že proti chraniteli známky podal chranitel jiné známky trestní obžalobu podle § 23 známk. zák., opřenou tvrzením, že napadený označil určitou známkou určité zboží protiprávně proto, že žalobci příslušní výhradně právo k užívání známky stejné nebo zaměnitelně podobné, neboť i tento právní prostředek ve svém konečném výsledku má za účel znemožniti napadenému majiteli známky její výhradné užívání ve smyslu § 2 známk. zák.
Vyslovil-li tedy žal. úřad, že podání trestní žaloby podle § 23 známk. zák. proti chraniteli určité známky chranitelem známky jiné není způsobilé osvědčiti konkrétní zájem obžalovaného na vydání výroku podle 1. věty § 30 známk. zák., pojal zákon mylně.
Žal. úřad má však podle obsahu nař. rozhodnutí za to, že v daném případě nemohlo míti konkrétní soudní zakročení zúčastněné strany proti stěžující si firmě vůbec právního významu se stanoviska § 30 známk. zák., ježto trestní řízení na podkladě § 23 cit. zák. bylo zahájeno ještě před zápisem známky č. 18618 Liberec, kdyžtě jest ze zprávy krajského soudu v Hradci Králové zřejmo, že zúčastněná strana podala na Otakara P. trestní oznámení 29. listopadu 1928, že jmenovaný byl slyšen 17. prosince 1928, kdežto zápis známky se stal teprve 12. ledna 1929. K tomu stačí uvésti, že podáním návrhu na trestní stíhání nemohla býti za tohoto skutkového stavu stěžující si strana dojista ohrožena ve výhradném užívání známky tehdy ještě nezapsané, tedy právně ještě neexistující, nelze však dospět! k stejnému závěru o trestní žalobě samotné, která byla podle sdělení kraj. soudu v Hradci Králové podána 25. a doručena 27. února 1929. Podáním této žaloby bylo nepochybně již ohroženo právo stěžující si strany získané zápisem známky č. 18618 Liberec z 12. ledna 1929 k výhradnému užívání této známky pro zboží v zápisu uvedené tak, že formální předpoklad pro vydání výroku podle § 30 známk. zák., jak byl hořejšími vývody precisován, tu byl v době podání úvodem zmíněného návrhu z 24. dubna 1929.
Z těchto vývodů jest zřejmo, že formální důvod uvedený žal. úřadem pro zamítnutí návrhu stěžující si firmy jako nepřípustného nelze uvésti v soulad se zákonem, pročež nezbylo než zrušiti nař. rozhodnutí podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 10372. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 541-545.