Č. 10433.

Vodní právo: I. * K zařízení na pobřežních pozemcích, jež působí zaplavování cizích pobřežních pozemků, jest potřebí vodoprávního konsensu (§ 10 odst. 3 a § 17 čes. zák. vod. č. 71/1870 z. z.). — II. * Podlehlou ve smyslu § 99 odst. 2 čes. vod. zák. jest i strana, která se smírem zavázala odstraniti svémocnou novotu podle návrhu strany touto novotou poškozené neb ohrožené.
(Nález ze dne 22. března 1933 č. 5084/31.)
Věc: Jiří a Anna H. v O. proti ministerstvu zemědělství o zvýšení břehu potoka a náhradu útrat podle vodního zákona.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud obsahuje výrok o náhradě útrat řízení a právního zastoupení manželů M., se zrušuje pro nezákonnost. V ostatním se stížnost zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem ze dne 19. září 1924 č. 50.058 vydala osp v Domažlicích toto rozhodnutí: »Dne 21. srpna 1923 podali manželé Tomáš a Anna M. z O. a Matěj a Barbora N. z O., zastoupení advokátem Drem Jaroslavem Štěpánkem ze Kdyně, u osp-é v Domažlicích jako úřadu vodoprávního žalobu na manžele Jiřího a Annu H. z O. pro přestupek vod. zák. Jelikož pokus úřadu vodoprávního, aby spor odklizen byl vzájemnou dohodou sporných stran bez konání roku na místě samém, zůstal bez výsledku, provedeno z příkazu osp-é z 5. července 1924 vodoprávní řízení na místě samém v O. a to dne 2. srpna 1924, při němž za účasti stran spor vedoucích, starosty obce, sousedů a zájemníků, zjištěno toto:
»Jak ze žaloby jest vidno, manželé Jiří a Anna H. dopustili se přestupku vod. zák. tím, že u potoka vytékajícího z rybníka a tvořícího přirozenou hranici mezi polem manželů H. a mezi zahradou manželů M. a mezi stavebními parcelami manželů M. a manželů H., zvýšili částečně pravý břeh potoka. Tento potok protéká zprvu pod rybníkem loukou a odtud mezi parcelami v žalobě uvedenými v šířce 1.80—3 m. Břehy jsou místy zarostlé, z většiny ve svahu, místy částečně opevněny kameny a celek jest patrný z připojeného přibližného náčrtku. Po důkladné prohlídce místa bylo zjištěno, že manželé H. pravý břeh potoka od severozápadního rohu p. č. . . . ke kamenným schůdkům z jejich dvora zvýšili, velkými kameny opevnili v jednolitou tarasní zeď, čímž se zúžilo koryto velké vody a voda se za vyššího stavu vzdouvá v těchto místech a zatopuje protější pozemky č. kat. . . . a základy stodoly manželů M. v blízkosti levého břehu se nalézající mohou býti vodou vymílány. Zjištěno bylo tudíž, že manželé H. neoprávněným zvýšením pravého břehu potoka se dopustili přestupku vod. zák. Poznamenává se, že manželé H. nepopírají zvýšení břehu kolem jejich dvorku.
»Po důkladném vyšetření stavu věci byl učiněn pokus o smír a byla mezi stranami žalujícími a stranou žalovanou učiněna následující dohoda: Manželé H. se zavazují pravý břeh potoka od vrby v rohu jejich nádvoří v jihozápadním rohu dvora, počínaje směrem po vodě ke kamenným schůdkům ze dvora upraviti, t. j. břeh potoka, pokud jest zvýšen a svoji parcelu nádvorní v místech nahoře označených snížiti, a v mírném spádu 1:10 do potoka upraviti, aby voda při počátku parcely H.-ovy se nezdýmala a měla přirozený odpad do koryta. Komise doporučuje, aby manželé H. upravili ve vlastním zájmu celou plochu jejich dvorku v mírném svahu k potoku, aby vjezd hospodářských povozů byl usnadněn. Manželé N. se zavazují hradbu z dřevěného plaňkového plotu podél jejich usedlosti těsně při potoce se nalézající přestavěti a vyrovnati tak, aby stávající lom hradby zmizel, t. j. aby počátek hradby od dřevěného sloupku stodoly a konec hradby u můstku (lávky) byl v jedné přímce. Obě strany se zavazují uvedené úpravy provésti do 15. listopadu 1924 a současně se zavazují, že nebudou podnikati žádných změn v korytě potoka (vybírání kamení, kladení překážek toku a podobné).
»O náhradě útrat komisionelních a útrat právního zastoupení žalobců přes veškeré úsilí komise nebylo docíleno dohody a proto rozhoduje osp jako úřad vodoprávní po rozumu § 99 vod. zák. pro Čechy o náhradě těchto útrat následovně: Žalovaní manželé Jiří a Anna H. jsou povinni do 14 dnů ode dne doručení tohoto výměru počínaje zapraviti žalobcům Tomáši a Anně M. a Matěji a Barboře N. k rukám právního zástupce Dra Jaroslava Štěpánka, advokáta ve Kdyni, 1. celé komisionelní výlohy vodoprávní komise v částce 280.80 Kč, které žalobci zálohou u zdejšího úřadu dne 30. července 1924 složili. 2. celé výlohy právního zastoupení žalobců zastoupených Drem Jaroslavem Štěpánkem v částce 1.173.90 Kč, a to z důvodů v cit. § 99 vod. zák. uvedených, jelikož žalovaní manželé Jiří a Anna H. zavdali příčinu k projednání sporu a místním komisionelním šetřením vodoprávní přestupek jimi spáchaný nesporně byl zjištěn a také doznán.«
Proti tomuto rozhodnutí podali manželé H. odvolání. — — — —
Na odvolání toto nařídila zsp v Praze slyšeti státního technika, který při řízení intervenoval o tom, zda břeh byl manžely H. zvýšen dále od svého kraje a zda v důsledku toho vzniká vzdutí vody působící na levý břeh a na majetek manželů M., zdali a pokud oplocení zahrady těchto manželů má škodlivý vliv na odtokové poměry velkých vod a jest spolupříčinou zátopy, dále aby byl učiněn nový pokus o smír ohledně útrat, konečně aby byl předložen výtah z knih pozemkových neb z veřejného statku o sporném potoku.
Výměrem z 25. ledna 1928 nevyhověla zsp v Praze odvolání manželů H. a potvrdila nález v odpor vzatý z jeho důvodů, připomínajíc ještě toto: Hydrotechnickým výpočtem byl prokázán vliv úpravy břehové, kterou odvolatelé provedli, na tok velké vody, za které pak nastává větší nápor vodního proudu na levý břeh v místě ostré zátočiny. Tvrzení odvolatelů, že pravý břeh u svého dvorku nezvyšovali, odporuje jejich protokolárnímu prohlášení při místním šetření, kde uvedli, »že nepopírají zvýšení břehu kolem jejich dvorku«. I kdyby bylo provedeno zvýšení toliko území dvorku »v odbočné části mimo břeh«, jak v odvolání se praví, to jest poněkud dále od kraje břehového, pak i tehdy, pokud by zvýšení toto zasahovalo do profilu velkých vod, mělo by toto též nepříznivý vliv na odtok velkých vod sice o něco menší, neboť by to přece odhánělo vody vyšších stavů na levý břeh. V odpor vzatý nález nijak neodporuje poukazu odvolatelů na to, že jest povinností každého občana, aby svůj majetek chránil před poškozením, neboť se nálezem připouští opevnění břehů ovšem jen takovým způsobem, aby nenastala tím škoda jinému. V nálezu se totiž doporučuje úprava břehu tak, aby se tarasní zídka snížila do úrovně dřívějšího břehu a břehové území dvorku se zřídilo v mírném sklonu (1:10) za účelem zvětšení průtokové plochy profilu velkých vod, na co také odvolatelé při místním řízení přistoupili. Tím, že manželé H. provedli zvýšení svého břehu svémocně, dopustili se přestupku § 17 zák. vod. a jsou v důsledku toho podle § 72 povinni zvýšení břehu odstraniti, jakož i podle § 99 zaplatiti výlohy komisionelní a nahraditi žalobcům výlohy jejich právního zastoupení.
Nař. výměrem nevyhovělo min. zeměd. dalšímu odvolání manželů H. a potvrdilo rozhodnutí zsp-é z těchto úvah: V odvolání vytýkají st-lé, že nebyla správně a úplně zjištěna podstata samovolných úprav, jež se jim přičítají za vinu. Zsp zabývajíc se již sama v odůvodnění svého rozhodnutí jednotlivými stižnými body, jež se v min. odvolání opakují, nevyhověla jim. Nelze rozhodnouti, že by názor zsp-é v této části odporoval skutkovému stavu zjištěnému ve spisech, nebo že by nebyl ve shodě s ustanovením zákona. K okolnosti v ministerském odvolání nově uvedené, že sporný tok není v žádné mapě vyznačen a že nemůže býti zanesen ve vodní knize, netřeba přihlížeti, poněvadž je právně zcela nerozhodná. Ke skutkové námitce, že pařezy stromů již dříve vykácených nalézají se ve vyvýšeném břehu, lze podotknouti, že stromy, které ve břehu vodoteče vyrůstají a jejichž kořeny bývají vodou podemílány, nakloní se časem značnou svou váhou a působením větrů nad vodoteč, takže polohu pařezů takových stromů nemožno bráti za směrodatnou pro posouzení správné původní polohy vodního břehu. Skutečnost, že nebyli vyslechnuti svědkové st-li navrhovaní, jest nerozhodná, poněvadž stav věci mohl býti technickým znalcem zjištěn podle objektivních skutkových znaků st-li nepopřených a toto zjištění stačilo, aby bylo úřadům úplným a nepochybným podkladem pro rozhodnutí. Tvrzení, že na břehu není kamenných schůdků, nýbrž jen schůdky přímo v půdě upravené, může býti jen věcnou poznámkou o drobné jednotlivosti, která však s podstatou věci nikterak nesouvisí a na povaze technického posudku nic nemění. Zásadně jest nutno zdůrazniti, že námitky v odvolání uplatňované měly býti předneseny již při komisionelním jednání samém. St-lé však nejen jich neuvedli, ale naopak ani nepopřeli zvýšení břehu kolem jejich dvorku.
»St-lé ve svém min. odvolání dále uvádějí, že přestupku vod. zák. se nedopustili, neboť nebyli pokutováni a nemohli tedy býti ani odsouzeni k náhradě nákladů celého řízení. Jest ovšem pravda, že trestní řízení pro přestupek vod. zák. proti st-lům nebylo ani zahájeno, ač druhá strana o to žádala. Avšak trestní řízení ve věcech vodoprávních jest přísně oficiosní, t. j. pouze úřadu samému jest ponecháno na vůli, zda řízení toto zahájí, a osoby jiné — ani ti, kdož udání učinili a cítí se protiprávním jednáním obviněné osoby ve svých právech zkráceni — nemohou míti vliv na jeho zahájení nebo další průběh. Upustil-li úřad od trestního stihání, ač skutková podstata přestupku byla objektivně prokázána, nemohou sí st-lé z této blahovůle úřadů přisuzovati žádná práva nebo výhody ve příčině adm. opatření podle § 72 vod. zák., jímž se úřad v daném případě spokojil a jež může býti provedeno úplně nezávisle od trestniho řízení. Pro toto opatření není nutno, aby byl vysloven výrok o trestu, nýbrž stačí, bylo-li zjištěno, že zákon byl přestoupen. Při komis, jednání dne 2. srpna 1924 bylo nepochybně zjištěno, že se st-lé dopustili přestupku vod, zák. Úřad trestních důsledků z tohoto skutkového zjištění sice nevyvodil, byl však nejenom oprávněn, ale i povinen k žádosti strany, jež v nebezpečí byla uvedena, učiniti opatření podle § 72 vod. zák. »Pro otázku, kdo nahradí náklady řízení, jest v daném případě přihlížeti k ustanovení § 99 odst. 1 a 2 vod. zák. Správně úřady obou nižších stolic rozhodly, že náklad za komisionelní jednání nesou st-lé, poněvadž k řízení dali příčinu svojí vinou, t. j. tím, že protiprávním jednáním, jímž se dopustili přestupku vodního zákona, dali podnět k úřední intervenci druhou stranou vyžádané (§ 99 odst. 1 vod. zák.).
»Pokud jde o právní zastoupení, považovala je druhá strana za nutné a účelné, aby proti st-lům uplatnila svá subj. práva vod. zákonem chráněná a nedovoleným jednáním st-lů ohrožená. Poněvadž § 84 odst. 4 vod. zák. připouští k všelikému řízení ve věcech vodoprávních právní zástupce stran, byla druhá strana oprávněna, právního znalce si přibrati. St-lé zavinili útraty právního zastoupení druhé straně, neboť ji svým protiprávním jednáním uvedli v nebezpečí, proti němuž hledala druhá strana ochrany u úřadu a snažila se učiniti ji účinnější tím, že si přibrala právního zástupce.
»Zbývá ještě posouditi, zda ve sporu, který takto vznikl, jest st-le považovati za stranu, jež podlehla. Jest sice pravda, že spor ve věci hlavní neskončil úředním rozhodnutím, ve kterém by bylo na návrh druhé strany st-lům nařízeno odstraniti podle § 72 vod. zák. svévolné novoty. Avšak zákon uznává vedle úpravy vodoprávních poměrů též úpravu jich smírem stran a dokonce je v intenci zákona, aby v první řadě byl učiněn pokus o takovéto ukončení vodoprávních sporů (§ 84 vod. zák.). »V daném případě dohodli se st-lé s druhou stranou tak, že se zavázali vyhověti uplatňovaným návrhům této druhé strany. Tím tedy úřední rozhodnutí v hlavní věci, jež jinak by muselo bytí vydáno, odpadlo. Poněvadž st-lé přijali bez výhrady návrhy druhé strany a její subj. právní nárok vskutku uznali, věcně tedy požadavek druhé strany plně uspokojili, není pochyby, že jest je považovati za stranu, jež ve sporu podlehla. Návrhům druhou stranou uplatňovaným st-lé v plném jejich rozsahu vyhověl tím, že se zavázali břeh upraviti, t. j. pokud byl vyvýšen, snížiti a upraviti v mírném spádu 1:10 do potoka. Na této skutečnosti nic nemění okolnost, že druhá strana zavázala se zároveň přestavěti hradbu z dřevěného plaňkového plotu podél své usedlosti. Tato okolnost s podstatou sporu právně nikterak nesouvisí a nezlepšuje procesního postavení st-lů ve sporu, jsouc jen účelnou -— na právním postavení obou subjektů sporu nezávislou — modifikací úpravy po stránce technické. Proto bylo vysloviti, že st-lé podlehli ve sporu a jsou tedy povinni nahraditi náklady řízení, jež straně druhé svou vinou způsobili (§ 99 odst. 2 vod. zák.).«
Proti tomuto rozhodnutí jest podána stížnost, o níž nss uvážil toto:
Nejprve bylo se zabývati námitkou, že vodoprávní úřady nebyly příslušný rozhodovati o nároku dnešnich zúčastněných stran na odstranění kamenného tarasu, st-li zřízeného, poněvadž prý jde o záležitost práva soukromého, o níž podle § 340 o. z. o. a § 1 jur. normy přísluší rozhodovati řádným soudům. Nss nemohl tomuto názoru stížnosti přisvědčiti.
Podle § 72 čes. vod. zák. má ve všech případech, ve kterých tento zákon byl přestoupen činem nebo opomenutím, vinník na svůj náklad odkliditi, co o své újmě přestavěl, nebo učiniti, čeho dosud nevykonal, žádá-li toho ten, jenž byl v nebezpečí uveden, nebo jemuž bylo ublíženo, nebo žádá-li toho obecné dobro. Podle § 75 téhož zák. přísluší pak do působnosti úřadů politických veškeré záležitosti, jež se týkají užívání, svádění vody nebo bránění vodám podle tohoto zákona.
Nemůže býti pochybnosti, že podle těchto ustanovení je úřad politický povolán zakročiti, kdykoli jde o zařízení, jež podle předpisů vod. zák. vyžaduje vodoprávního schválení, bylo však provedeno bez tohoto schválení. Pokud pak je zakročení vodoprávního úřadu podmíněno žádostí toho, kdo takovouto úředně neschválenou novotou jest ohrožen nebo poškozen, může snad býti pochybno, zdali adm. ochrana, kterou předpis § 72 vod. zák. poskytuje, není omezena toliko na ohrožená nebo poškozená práva vodní, t. j. na práva z vod. zák. plynoucí, či vztahuje-li se na všeliká majetková práva bez rozdílu. (Tak Pantůček: Něco o vztazích zákona vodního k poměrům soukromoprávním, Správní Obzor roč. VII. str. 287.) Než i kdyby slušelo přes znění zákona, jež v té příčině nerozeznává, dáti přednost prvému, tedy užšímu výkladu zákona, a kdyby tedy vodoprávní úřad byl podle § 72 vod. zák. povolán zakročiti toliko na ochranu práv z vod. zák. plynoucích, nebylo by možno v případě dnešního sporu o příslušnosti vodoprávních úřadů vážně pochybovati.
Podle § 10 odst. 3 vod. zák. nesmí ani majitel soukromé vody užívati vody tím způsobem, že by se tím na újmu práva někoho jiného znečišťovala, nazpět tlačila a cizí pozemky zaplavila nebo zabahnila. Tím méně je dovoleno takovýmto způsobem bez úředního povolení působiti na vodu veřejnou (§§ 17, 22, 87, 88, 89 vod. zák.). Z těchto ustanovení vod. zák. vyplývá tedy pro majitele pozemků oproti uživateli vody právní nárok, aby působením na vodu nepoškozoval přilehlý majetek pozemkový. Domáhá-li se tedy někdo ochrany tohoto práva, je vodoprávní úřad podle § 72 vod. zák. nejen oprávněn, nýbrž i povinen zakročiti a slušelo proto námitku stížnosti, v níž se příslušnost vodoprávních úřadů popírá, uznati bezpodstatnou.
Již s meritem sporu souvisí otázka, zdali zvýšení potočního břehu, jež se st-lům klade za vinu, vůbec může míti povahu přestupku vod. zák. ve smyslu § 72 tohoto zák.
Z toho, co bylo svrchu řečeno, je patrno, že zvýšení potočního břehu, st-lům za vinu kladené, již podle svých účinků je v rozporu s materielními předpisy zák. vod., a že tedy již s tohoto hlediska lze je kvalifikovati jako přestoupení tohoto zákona. Ale čin st-lům za vinu kladený jeví se i proto přestupkem zák. vod., že běží o zařízení, které podle § 17 vod. zák. podmíněno jest povolením úředním, bylo však provedeno bez tohoto povolení. Neboť podle tohoto ustanovení jest potřebí povolení politického úřadu ke každému působení na vody veřejné, které není pouhým obecným užíváním podle § 15 tohoto zák., ale také ke každému působení na vody soukromé, které se dotýká cizích práv nebo povahy, toku nebo výšky vody veřejné. (Srov. Budw. A 6177, 8042, str. 405, 9867, 9965). Veřejná povaha potoka, o který jde, nebyla v řízení správním ani ve stížnosti podané nss nikdy popírána, a ostatně i kdyby šlo o vodu soukromou, bylo vzhledem ke svrchu zmíněným účinkům předmětné novoty na »cizí práva« i v tomto případě vodoprávního povolení zapotřebí.
Kromě toho se však v § 42 cit. zák. požaduje povolení politického úřadu výslovně pro práce ochranné jak ve veřejných tak v soukromých vodách, v těchto, působí-li na cizí práva neb na vody veřejné a podle § 43 téhož zák. jest takového povolení potřebí, jak z citace § 17 v tomto paragrafu plyne, i pro zřizování a udržování ochranných prací na březích, pokud jsou cizím právům na újmu. Proti tomu nedá se nic vyvoditi z ustanovení § 413 o. z. o., které ostatně jest v § 43 vod. zák. citováno, neboť i toto ustanovení požaduje povolení politického úřadu i pro upevňování břehů, jinak dovolené, jestliže stavbou na březích nebo vysázením břehů mění se pravidelný tok vody nebo překáží se plavbě lodní, mlýnům, lovu ryb neb jiným právům cizím.
Žal. úřad uznal st-le vinnými tímto přestupkem, neuložil jim však trestu podle § 71 vod. zák., nenařídil jim odstranění svémocně zřízené novoty podle § 72 téhož zák., ani je neuznal povinnými zaplatiti útraty vyšetřování přestupku podle § 99 odst. 3 cit. zák. Žal. úřad vyvodil z okolností, že st-lé se dopustili přestupku vod. zák., jen jediný důsledek, totiž použil této okolnosti jako zjištění, že řízení bylo zahájeno zaviněním st-lů a z této příčiny jim uložil jednak náhradu útrat komisionelních podle § 99 odst. 1, jednak náhradu útrat právního zastoupení žalobců podle § 99 odst. 2 vod. zák. O jednotlivých námitkách stížnosti uvažoval nss takto:
1. St-lé obracejí se po skutkové stránce jednak proti zjištění, že provedli zvýšení pravého břehu potoka, jednak proti zjištění, že tímto zvýšením vzešla újma cizím právům, jmenovitě manželům M. a namítají po stránce právní, že ke zvýšení potočního břehu byli podle § 413 o. z. o. oprávněni, dále že k úpravě, kterou provedli, není třeba úředního schválení podle § 43 vod. zák., konečně že v jejich jednání nemůže býtí zvláště shledáván přestupek § 11 nebo § 17 vod. zák., poněvadž tyto paragrafy se vztahují na užívání vody podle druhého oddílu vod. zák., nikoli na bránění se vodám podle třetího oddílu téhož zák.
Pokud se nejprve týče námitky, popírající skutkovou podstatu, od níž žal. úřad vycházel, stačí odkázati na předpis § 6 odst. 1 zák. o ss, podle něhož je nss zásadně vázán na skutkovou podstatu, kterou ža). úřad správní položil svému rozhodnutí za základ. Soudní kontrola této skutkové podstaty jest podle téhož § 6 odst. 2 omezena toliko na určité vady procesní, jichž však nss v daném případě nenalezl, neboť skutková podstata nař. rozhodnutí spočívá na posudku státního technika při komis, řízení podaného, na hydrotechnickém výpočtu a konečně na vlastním doznání st-lů.
Jestliže st-lé teprve po komis, řízení namítali, že nezvýšili břeh potoka, nýbrž jen dvorek u břehu potoka, nemůže to pro výsledek komis, šetření již proto míti význam, poněvadž tímto dodatečným prohlášením nic se nemění na doznaném a právně rozhodném faktu, že st-lé u břehu potoka provedli změny, jimiž se podle dalších výsledků šetření, zejm. podle hydrotechnického výpočtu, jehož správnost st-lé ani nepopřeli, natož pak vyvrátili, snížilo koryto velké vody, takže se voda za vyššího stavu v těchto místech vzdouvá a zatopuje parcely č. . . . (dvě poslední parcely náležejí manželům M.) a základy stodoly manželů M., stojící v blízkosti levého břehu potoka, mohou býtí velkou vodou vymílány. Ježto pak ani stížnost sama dalších procesních vad nevytýká, musil se nss říditi svrchu cit. ustanovením § 6 odst. 1 zák. o ss a položití svému nálezu za základ skutkovou podstatu žal. úřadem přijatou.
Pokud pak stížnost popírá, že zjištěná skutková podstata tvoří skutkovou podstatu vodoprávního přestupku ve smyslu § 72 vod. zák., dostává se námitkám stížnosti již ve vývodech svrchu podaných podrobné odpovědi v ten rozum, že námitky tyto nejsou odůvodněné.
2. Další námitkou stížnosti relevuje se otázka povinnosti st-lů nahraditi odpůrcům útraty úředního šetření a právního zastupování, ačkoliv nebyl jim uložen žádný trest a že jim ani nebylo nařízeno odstranění svémocně zřízené novoty. St-lé z těchto okolností usuzují, že proti nim nebylo trestní řízení ve skutečnosti ani zahájeno a popírají svou povinnost k náhradě útrat, ježto odpůrci žádali výslovně jen za přiřknutí útrat trestního řízení. Ani této námitce nemohl nss přisvědčiti.
Je ovšem pravda, že v trestním oznámení proti st-lům navrhovali žalobci, aby st-lé byli uznáni vinnými přestupkem vod. zák., aby byli podle zák. potrestáni, ale dožadovali se zároveň, aby st-lé byli odsouzeni, kamenný taras odkliditi. K tomu je pak připojen petit, aby st-lé byli odsouzeni zaplatiti žalobcům útraty »trestního« řízení. Petit tento nelze vykládati tak, že by žalobci svůj petit o přisouzení náhrady útrat omezili jen na případ trestního řízení, naopak z podání toho vychází, že žalobci požadovali útraty celého řízení o jejich »žalobě« provedeného, pokládajíce řízení in toto za řízení trestní a otázku odklizení tarasu za závislou na nálezu trestním. V pravdě jest ovšem otázka odklizení novoty podle § 72 vod. zák. na trestním nálezu zcela nezávislá. Okolnost, že nebyl trest uložen, nezbavuje tedy vinníka povinnosti odstraniti svémocně zřízenou novotu. Pro povinnost tuto stačí zjištění, že vodní zákon byl přestoupen, což v daném případě bylo zjištěno.
Je sice pravda, že ani odklizení řečené novoty nebylo st-lům formálně uloženo, ale úřad upustil od příslušného opatření jen proto, že se st-lé dohodli za souhlasu úřadu o způsobu odstranění novoty s dnešní zúčastněnou stranou, tehdejšími »žalobci«, piřstoupivše v podstatě na jejich požadavky. Tento způsob odklizení sporu sluší však s hlediska předpisu § 72 vod. zák. a zejména v otázce útrat řízení považovati za pak rovnocenný s úředním rozkazem o odklizení novoty.
S námitkou stížnosti, o níž byla právě řeč, souvisí další výtka.
3. že st-lé neměli býti odsouzeni k náhradě útrat komis, a právního zastoupení, poněvadž nejsou stranou podlehlou ve smyslu vod. zák., neboť prý podle smyslu § 99 odst. 2 vod. zák. jest jen tehdy strana povinna k náhradě útrat, podlehla-li ve sporu veřejnoprávním, kdežto v daném případě bylo prý řízení omezeno na záležitost ryze soukromoprávníma i když st-lé při uzavírání soukromoprávní dohody přistoupili na návrhy protistrany, nelze je považovati za podlehlé.
Pokud se týče otázky, zda st-lé podlehli ve sporu veřejnoprávním či soukromoprávním, stačí poukázati na hořejší vývody, jimiž byla vodoprávní povaha věci, o kterou jde, podrobně vyložena. Pokud se pak týče otázky, zda st-lé ve sporu podlehli, uvážil nss toto:
Úprava vodoprávních vztahů dohodou ujednanou mezi účastníky netoliko není vod. zákonu cizí, nýbrž zákon ke smírné úpravě přímo nabádá (§ 84 vod. zák.). Smírné vyřízení zahájeného sporu může se vztahovati na celý obsah sporu a zajisté i na otázku útrat, jestliže strany dospěly k dohodě ve věci hlavní, nedohodly se však o otázce útrat sporu, daly tím najevo, že ponechávají úřadu o této otázce rozhodnouti. Maje v takovémto případě použiti předpisu § 99 odst. 2 vod. zák., může úřad jen podle obsahu ujednaného smíru posouditi, která ze stran a do jaké míry podrobila se požadavkům odpůrcovým, pokud se týče zdali a do jaké míry některá ze stran od svých požadavků upustila. Poměr obsahu ujednaného smíru k vznesenému petitu dává poznati míru, ve které ta či ona strana své stanovisko prosadila. (Srov. Budw. A 3353.) V daném případě přistoupili st-lé na návrh žalobců a zavázali se odstraniti novotu, kterou zřídili. Právem je tedy žal. úřad uznal za stranu podlehlou a bylo proto i tuto námitku zamítnouti pro bezdůvodnost.
4. Stížnost konečně namítá, že v daném případě není odůvodněn výrok žal. úřadu, že st-lé jsou povinni též manželům Matěji a Barboře N. zaplatiti komisionelní útraty a útraty právního zastoupení, a to proto, že při komisionelním jednání bylo zjištěno, že majetek manželů N. opatřením st-lů není ohrožen. Zjistilo prý se naopak, že oplocení manžely N. provedené a do potoka vybíhající jest z části spolupříčinou vzdouvání velkých vod.
Námitku tuto již v odvolání k žal. úřadu vznesenou, zamítl tento úřad s odůvodněním, že okolnost, že druhá strana se zavázala zároveň přestavěti hradbu z dřevěného plaňkového plotu podél své usedlosti, s podstatou sporu právně nesouvisí a nezlepšuje procesní postavení st-ů ve sporu, jsouc jen účelnou modifikací úpravy po stránce technické. Podle toho se žal. úřad nezabýval namítanou okolností, že manželé N. nebyli podle zjištění při komis, jednání vůbec ve svých právech ohroženi, a okolnost, že tito manželé spoluzavinili vzdouvání vody, považoval pro otázku hrazení útrat sporu za nerozhodnou. Leč zákonným předpokladem povinnosti hraditi útraty řízení druhé straně jest, že tato druhá strana ve sporu zvítězila, to jest, že bylo uznáno poškození nebo ohrožení jejích práv a proto bylo protistraně uloženo něco vykonati neb něco zanechati, případně proto se protistrana k vykonání nebo opomenutí něčeho sama zavázala. Tento předpoklad jest sice splněn u manželů N., neboť ohrožení jejich práv bylo uznáno a z té příčiny se také st-lé zavázali svémocnou novotu odstraniti. Ze spisů však nevychází, že by na tomto vítězství manželů M. participovali také manželé N., neboť podle správních spisů nebylo ohrožení jejich práv zjištěno, jednak oni sami uznali, že jsou spoluvinni ohrožením majetku manželů M. a proto se také zavázali novoty jimi zřízené odkliditi. Nelze proto manžele N. považovati za vítěze oproti st-lům a st-le za podlehlé oproti manželům N. Na tyto okolnosti nevzal žal. úřad v nař. rozhodnutí zřetele, vycházeje patrně z právního názoru, že jsou to okolnosti nerozhodné. Leč názor tento, jak bylo právě dovoženo, je mylný a bylo proto nař. rozhodnutí, pokud se týká náhrady komis, útrat a nákladů právního zastoupení, jež byly proti st-lům přisouzeny manželům N., zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 10433. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 689-697.