Č. 10436.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: * Do šestidenní lhůty § 17 zák. č. 221/24 ve znění zák. č. 184/28 se nepočítá den, kdy pojištěnec počal (přestal) vykonávati práce nebo služby povinně pojištěné.
(Nález ze dne 23. března 1933 č. 5091.)
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v Prostějově proti okresnímu úřadu v Prostějově o sociální pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost. Důvody: Platebním výměrem z 21. března 1930 předepsala okresní nemocenská pojišťovna v Prostějově Václavu V. v P. za jeho zaměstnance pojistné úhrnem 202 Kč 45 h. K odvolání Václava V. zrušil okresní úřad v Prostějově výměrem z 8. srpna 1930 tento platební výměr, pokud předepisuje pojistné nemocenské, invalidní a starobní za Františka S., Františka M. a Aloise St. za dobu od 14. do 16. února 1930 částkou 101 Kč 14 h. V důvodech se praví: »Z odhlášek shora uvedených tří zaměstnanců bylo zjištěno, že přestali vykonávati práce podrobené pojistné povinnosti dne 14. února 1930 a odhláška byla zaměstnavatelem podána u okresní nemoceské pojišťovy dne 20. února 1930. Podle ustanovení odst. 1 § 17 zák. č. 221/24 ve znění novely č. 184/28 je zaměstnavatel povinen odhlásiti u příslušné nemocenské pojišťovny osoby u něho zaměstnané, jež podléhají pojistné povinnosti, nejpozději šestého dne ode dne, kdy pojištěnec přestal vykonávati práce nebo služby povinně pojištěné. Odst. 1 § 36 vl. nař. č. 8/28 ustanovuje: při počítání lhůt, které jsou stanoveny podle dnů, nepočítá se den, do něhož spadá doba nebo událost, jíž se má lhůta počínati. Vzhledem k tomu bylo by nutno začíti s počítáním šestidenní lhůty odhlašovací dnem 15. února 1929, takže odhláška byla učiněna včas.«
Na toto rozhodnutí stěžuje si okresní nemocenská pojišťovna v Prostějově. O stížnosti uvážil nss toto:
V daném sporu předepsala stěžující si pojišťovna za jmenované tři zaměstnance, kteří nesporně přestali vykonávati práce povinně pojištěné dnem 14. února 1930, podle ustanovení § 160 odst. 2 lit. a) zák. č. 221/24 ve znění zák. č. 184/28 pojistné ještě za dobu od 14. do 16. února 1930, ježto podle názoru stěžující si pojišťovny byli dne 20. února 1930 odhlášeni již po uplynutí zákonné lhůty § 17 cit. zák. Spor jest jen o to, zda do šestidenní odhlašovací lhůty § 17 jest počítati již onen den, kdy pojištěnec přestal vykonávati práce nebo služby povinně pojištěné, či teprve den následující. Pojišťovna zastává právní názor, že podle textu odst. 1 § 17, podle něhož je zaměstnavatel povinen odhlásiti u příslušné pojišťovny osoby u něho zaměstnané, jež podléhají pojistné povinnosti, nejpozději šestého dne ode dne, kdy pojištěnec přestal vykonávati práce nebo služby povinně pojištěné, jest za tento rozhodný den nutno považovati již den události, t. j. den kdy pojištěnec přestal práce vykonávati, v tomto případě tedy 14. únor 1930, a vytýká odchylnému názoru žal. úřadu nezákonnost.
Nss nemohl stížnosti přisvědčiti.
Podle shora cit. § 17 jest zaměstnavateli uloženo podati odhlášení nejpozději šestého dne ode dne, kdy pojištěnec přestal vykonávati práce nebo služby povinně pojištěné, jest tedy zaměstnavateli k podání odhlášení vyhraženo šest dní. Počítati tuto lhůtu a momento ad momentům, t. j. již od okamžiku, kdy pojištěnec přestal vykonávati práce povinně pojištěné, vylučuje samo znění cit. § 17, jenž určuje počítati ode dne, nikoli od okamžiku události (skončené práce). Tento názor sdílí zřejmě i stížnost, ježto žádá, aby celý den 14. února 1930, kdy přestala práce, byl do lhůty včítán. Tento výklad stížnosti měl by však v zápětí, že zaměstnavateli by od skončení pracovního poměru zbývalo k odhlášce jen pět plných dní, odporuje proto výklad ten zřejmě znění úmyslu cit. normy, jež zaměstnavateli výslovně poskytuje šest dní k odhlášce. Právem proto žal. úřad si předpis ten vyložil tak, že jest počítati lhůtu tu stejně, jako se děje u podobných lhůt v řízení správním, tím způsobem, že se nepočítá den, do něhož spadá událost, jíž se má lhůta počínati.
Stížnost dovolává se toho, že znění nynějšího zák. jest zřejmě odlišné od znění § 31 nem. zák. z r. 1888, stanovíc počítání lhůty odhlašovací »ode dne, kdy pojištěnec přestal vykonávati práce«, kdežto cit. § 31 nem. zák. nařizuje podati odhlášku nejpozději třetího dne po skončení pracovního poměru, a míní, že toto znění § 31 připouštělo výklad zastávaný okresním úřadem, nikoli však znění § 17 nového zák. č. 221/24. Ze srovnání těchto dvou předpisů neplyne podle názoru nss-u nic pro výklad, který dává stížnost § 17.
Výklad shora uvedený, že podle § 17 cit. zák. je zaměstnavateli k podání odhlášky vyhraženo plných 6 dní, potvrzují i materialie zákona:
Znění § 17 zák. není slovně shodným se zněním starého nemocenského zákona, který nařizuje podati přihlášku (odhlášku) nejpozději třetího dne »po počátku zaměstnánk, (»po skončení pracovního poměru«). Původní vládní návrh zák. č. 221/24 měl jinou textaci: místo úsloví o započetí, resp. skončení prací nebo služeb byla zde obsažena slova: »kdy bylo zahájeno, resp. skončeno zaměstnání povinně pojištěném V důvodové zprávě k §§ 17 až 23 o přihláškách, odhláškách a oznámeních bylo zdůrazněno, že osnova přejímá v podstatě dosavadní předpisy právní.... Užší výbor sociálně-politický poslanecké sněmovny pozměnil však textaci vlád. návrhu v tomto směru tak, jak zákon nyní zní. Ve zprávě není uvedeno, proč zvolena právě jiná textace, tolik však lze z obsahu zprávy té k § 17 vyčisti, že výbor tuto změnu nepovažoval za změnu významnou, nýbrž jen za »textovou« úpravu podřízeného významu. Kdyby bylo šlo o změnu zásadní, byla by se o tom stala nepochybně zmínka v materialiích zákona. Novela č. 184/28 neprovedla jiné změny, nežli že prodloužila lhůtu ze tří na šest dní. Lze proto právní předpoklady sporné normy § 17 posuzovati se stejného hlediska jako dříve a lze proto i čerpati poznatky pro výklad této normy z judikatury, vztahující se na § 31 nem. zák., která předpis tento vykládala tak, že lhůta zde stanovená obnáší plné tři dny a nepočítá se od hodiny k hodině (sr. Budw. č. 11.004/1897 a č. 7120 — A 1909). Z těchto nálezů jest patrno, že právě ze znění § 31 nemoc. zák. vznikaly pochybnosti, zdali nemá snad třídenní lhůta v tomto paragrafu stanovená býti počítána a momento ad momentům, kteréžto pochybnosti odstranila přesnější dikce § 17 zák. č. 221/24, vyslovujícího jasně, že lhůta jest počítati podle dní.

Citace:

Č. 10436. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 700-702.