Č. 10269.

Občanství státní. — Zaměstnanci veřejní: * »Skutečným úředníkem« čsl. státu podle § 1 : 4. ústav. zák. č. 236/20 stal se úředník justiční správy na Slovensku podle zák. č. 270/20 teprve výkonem služební přísahy podle § 6 cit. zák.
(Nález ze dne 14. ledna 1933 č. 21.097/32.) Věc: Jan P. v P. proti zemskému úřadu v Bratislavě o vydání osvědčení o státním občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Stěžovatel žádal dne 28. června 1928 u župního úřadu v Nitře o vydání osvědčení o státním občanství čsl. ve smyslu vyhlášky z 15. prosince 1926 č. 225 Sb., a připojil k žádosti té domovský list obce Parkáne. Okresní úřad v Parkáni rozhodnutím z 2. června 1930 žádosti nevyhověl a výše uvedený domovský list z moci úřední zrušil. Odvolání st-lovo bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z těchto důvodů: . . . . »St-l sám uznává, že teprve 28. července 1920 vykonal služební přísahu podle § 6 zák. č. 270/20 a jen tímto skutkem stal se ve smyslu § 6 cit. zák. definitivním státním zaměstnancem. Jmenovaný ani v řízení správním, ani v odvolání netvrdí, že a jakým správním aktem v době vstoupení v platnost ústavního zák. č. 236/20 byl definitivně převzat do služeb čsl. státu, neboť naopak sám uznává, že následkem složení slibu poslušnosti vůči čsl. státu jako zaměstnanec býv. Uherska byl převzat a ponechán ve svém úřadě. Poněvadž však definitivní převzetí výše jmenovaného do služeb čsl. státu stalo se ve smyslu ustanovení zák. č. 270/20 dnem složení služební přísahy podle tohoto zák., t. j. dnem 28. července 1920, stal se skutečným (definitivním) státním zaměstnancem, jak to sám uznává, teprve po 16. červenci 1920, t. j. za účinnosti zák. č. 236/20 a proto se na něho nevztahuje ustanovení § 1 bodu 4 cit. zák.«
Stížnost namítá, že neodpovídá zákonu tvrzení nař. rozhodnutí, že st-l teprve dne 28. července 1920 se stal skutečným zaměstnancem Čsl. republiky, neboť tento stav ipso jure nastal již tehdy, když slib poslušnosti složil, resp., když v předešlém poměru i nadále zůstal.
Dlužno především uvésti, že žal. úřad zamítnutím odvolání potvrdil výrok okresního úřadu i v tom směru, pokud jím byl zrušen domovský list obce Parkáně. Stížnost po této stránce nař. rozhodnutí neodporuje a zbývá tudíž o něm jednati pouze, pokud se týká zamítnutí žádosti za vydání osvědčení o čsl. státním občanství. A i v této otázce nutno zdůrazniti, že žal. úřad otázku státního občanství st-lova řešil si pouze prejudicielně, nejsa k judikátnímu řešení této otázky povolán. Není tedy nař. rozhodnutím ještě autoritativně o čsl. státním občanství st-lovu rozhodnuto.
Ve věci samé neuznal nss stížnost důvodnou z těchto úvah:
Není sporu o tom, že st-l služební přísahu jako zaměstnanec justiční správy vykonal dne 28. července 1920 a že tudíž podle § 6 zák. z 15. dubna 1920 č. 270 Sb. stal se tímto dnem státním zaměstnancem trvale ustanoveným.
Předpis § 1 : 4 zák. č. 236/20 stanoví, že státními občany čsl. jsou ode dne 28. října 1918 ti, kdož před tímto dnem měli domovské právo v některé obci býv. mocnářství rak.-uher. mimo území republiky čsl. a stali se skutečnými úředníky neb zřízenci čsl. státu nebo některého čsl. státního ústavu nebo podniku. Ze skutečnosti, že toto ustanovení jest zařazeno v oddělení 1. s nadpisem »Kdo jsou skutečnými státními občany čsl«, na rozdíl od oddílu II. s nadpisem »Nabývání a pozbývání čsl. státního občanstvk a z další korespondující skutečnosti, že uvedená věta § 1, vztahující se i k odst. 4. praví, že »státními občany čsl. jsou« ode dne 28. října 1918 ti, kdo .... atd., jest — jak nss ustáleně judikuje — patrno, že ustanovení § 1 č. 4 obsahuje předpis normující nabytí čsl. státního občanství ex lege na základě předpokladů, které tu byly již v době, kdy ústavní zákon nabyl účinnosti, a že ustanovení to nemůže býti pokládáno za předpis normující nabytí čsl. státního občanství na základě předpokladů, které teprve v budoucnosti nastanou. Neboť předpisem tímto chtěl zákonodárce podle stavu, jaký tu právě byl v den účinnosti zákona, prohlásiti určité osoby za čsl. státní občany, měl tedy kruh osob prohlášených jím čsl. státními občany býti vymezen právě dnem účinnosti zákona.
Z toho plyne, že osoba, jež dovozuje svoje čsl. státní občanství z ustanovení bodu 4. § 1 úst. zák., může tak právem učiniti jen tenkráte, jestliže již v den účinnosti zák. č. 236/20, t. j. — podle § 20 cit. zák. a podle vyhlášky z 20. srpna 1920 č. 492 Sb. — dne 16. července 1920 byla skutečným úředníkem nebo zřízencem čsl. státu nebo čsl. státního ústavu nebo podniku.
Podle ustálené judikatury nss je pak skutečným úředníkem nebo zřízencem čsl. státu ve smyslu cit. předpisu jen úřednik, ustanovený trvale a v definitivním poměru služebním.
Takovým stal se však st-l podle § 6 zák. č. 270/20 teprve složením přísahy podle cit. § 6, což se — jak již uvedeno — stalo až dne 28. července 1920; nebyl tedy st-l »skutečným« úředníkem nebo zřízencem čsl. státu ve smyslu § 1 bodu 4 úst. zák. č. 236/20 již dne 16. července 1920 a nestal se čsl. státním občanem podle § 1 : 4 úst. zák. č. 236/20.
Z ustanovení § 2 zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. nemůže st-l trvalý (definitivní) poměr svůj k čsl. státu, tudíž ani poměr »skutečného« úředníka čsl. státu podle § 1 : 4 úst. zák. č. 236/20 dovozovati, jelikož podle cit. § 2 zák. č. 64/18 zaměstnanci býv. království uherského byli toliko prozatímně ponecháni ve svých úřadech, složili-li slib poslušnosti .... ; z tohoto poměru, který výslovně jest zákonem označován jako prozatímní, nemůže tudíž st-l dovozovati nárok na uznání za čsl. státního občana podle § 1 : 4 úst. zák. č. 236/20.
Žal. úřad jednal tedy správně, posoudil-li prejudicielně otázku státního občanství st-lova podle § 1 : 4 zák. č. 236/20 záporným způsobem, a právem odepřel st-li osvědčení o čsl. státním občanství.

Citace:

Č. 10269. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 283-285.