Č. 10309.

Jazykové právo. — Zaměstnanci veřejní: I. * Kvalifikací méně uspokojivou nebo neuspokojivou pro neznalost státního jazyka ve smyslu čl. 66 jaz. nař. č. 17/26 Sb. jest rozuměti celkový kvalifikační posudek. — II. Ustanovení čl. 66 jaz. nař. č. 17/26, že neznalost státního jazyka jest pokládati za důvod přiznání kvalifikace méně uspokojivé, neodporuje jaz. zákonu. — III. Vyloučeni z postupu platového pro kvalifikaci méně uspokojivou není disc. trestem.
(Nález ze dne 27. ledna 1933 č. 1397.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 9505/31.
Věc: Josef G. v K. proti ministerstvu financí o přiznání vyššího služného.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost. Důvody: Výměrem zem. fin. ředitelství v Praze ze 17. června 1929 nebylo vyhověno přihlášce st-lově z 31. května 1929 o poukaz vyššího služného od 1. října 1928 z toho důvodu, že st-l za léta 1926, 1927 a 1928 obdržel služební kvalifikaci »méně přiměřenou«, což má za následek, že se st-lův postup do vyšších platů zdržuje podle § 51 odst. 4 služ. pragm. v souvislosti s § 16 plat. zák. o 3 roky. St-l mohl by proto postoupiti do vyšších platů nejdříve 1. října 1931, ovšem musil by vyhověti v dalších letech zákonným podmínkám, t. j. zejména míti aspoň dobrou služební kvalifikaci.
Odvolání st-lovu, s nímž spojena byla i prosba o přiznání »2. starobního přídavku«, po případě osobního přídavku cestou milosti, nebylo nař. rozhodnutím vyhověno z důvodů ve výměru I. stolice uvedených. Dále bylo nař. rozhodnutím vysloveno, že pro povolení vyššího služného (2. náslužního přídavku v 6. platové stupnici) nebo přiznání osobního přídavku cestou milosti není důvodu.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Stran otázky, zda neznalost jazyka státního může býti důvodem kvalifikace »méně přiměřeně«, vytýká stížnost nař. rozhodnutí nezákonnost především z toho důvodu, že normy, podle nichž neznalost státního jazyka odůvodňuje přiznání kvalifikace méně přiměřené, jsou neplatné. Výtku tuto provádí stížnost podrobně v podstatě argumentací, že mírová smlouva St. Germainská zabezpečuje všem obyvatelům státu čsl. bez rozdílu jazyka plnou ochranu života a svobody (kap. I čl. 2 odst. 1), že všichni občané bez rozdílu jazyka jsou si před zákonem rovni a požívají stejných občanských i politických práv (kap. 1 čl. 7 odst. 1), že čsl. občanům nesmějí býti ukládána žádná omezení ve volném užívání řeči v soukromém i obchodním styku ani v záležitostech veřejných projevů (kap. 1 čl. 7 odst. 3), že se státními občany příslušníky jazykových menšin se musí nakládati stejně jako s ostatními čsl. stát. příslušníky (kap. I čl. 8), že zachovávání těchto závazků republikou čsl. je závazkem mezinárodním, dále že smlouva tato byvši podepsána presidentem republiky, schválena Národním shromážděním a uveřejněna ve sbírce zák. a nař. (č. 508/21), nabyla platnosti zákona. Ježto pak podle kap. I čl. 1 této smlouvy nesmí žádný zákon s touto smlouvou býti v rozporu, nesmí s ní býti v rozporu ani ústavní listina republiky čsl., ani jazykový zákon. V dalším pak dovozuje stížnost, že předpis § 128 odst. 3 a odst. 4 ústavní listiny jest s obsahem smlouvy St. Germainské v rozporu a že i předpis čl. 66 jaz. nař. č. 17/26 Sb. odporuje jak smlouvě St. Germainské tak i ústavní listině a mezinárodně zajištěným právům menšinovým.
Argumentaci této nemohl nss přisvědčiti. Pokud jde především o mírovou smlouvu St. Germainskou, stojí nss ve své ustálené judikatuře na právním stanovisku, že obsah mezinárodních smluv může býti pramenem práv pro jednotlivé občany jen potud, pokud se vtělil v nějakou vnitrostátní právní normu (srov. zejména Jud. I A/l č. 155, 156, 157, Jud. II A/l č. 3553, 3554, 3555, 3556). Na názoru tom trvá nss v případě dnešním. Nemůže tedy st-l ze smlouvy St. Germainské přímo pro sebe žádných práv dovozovati. Je-li však náhled stížnosti o povaze smlouvy St. Germainské nesprávný, pak padají všechny námitky stížnosti na názoru tom založené, tudíž i námitka, že ústavní listina a jazykový zákon a v důsledku toho i jazykové nařízení odporují smlouvě St. Germainské jako zákonu a jsou proto neplatné.
Pokud pak jde o námitku, že čl. 66 jaz. nař, o něž se nař. rozhodnuti opírá, odporuje ústavní listině resp. jazykovému zákonu jako její součásti, a jest proto neplatné, sluší uvésti toto:
V § 1 odst. 2 jaz. zák. č. 122/20 je stanoveno, že úřadování všech soudů, úřadů, ústavů, podniků a orgánů republiky děje se s určitými tam uvedenými výhradami v jazyku státním, t. j. v jazyku čsl. V odst. 3 téhož paragrafu pak bylo vládě uloženo, aby podrobnější předpisy o povinnosti úředníků a zřízenců státních atd., aby uměli Československy, upravila nařízením. Již z toho plyne, že zákonodárce sám uložil státním úředníkům všeobecně za povinnost, aby si osvojili a znali jazyk čsl., že však ponechal vládě, aby podrobnější úpravu provedla nařízením. Podle toho může a má úprava ta obsahovati vše, co plyne z vůle zákonodárcovy »úřadovati ve státních úřadech v jazyku státním« a z účelu uvedeného zmocnění. Bylo tedy věcí vlády, aby především blíže stanovila, v čem má záležeti jazyková způsobilost státních zaměstnanců a v jakém rozsahu jsou povinni státni jazyk ovládati. Plyne z povahy věci a nepotřebuje proto bližšího odůvodnění, že, byla-li vláda oprávněna, vydati bližší předpisy o předpokladech jazykové způsobilosti státního úřednika, dostalo se jí tím i zmocnění k tomu, aby určila způsob, jakým tuto způsobilost jest prokazovati, jakož i, aby stanovila právní újmy, jež postihnou toho, kdo znalost jazyka státního neprokáže. Stanoví-li tedy čl. 66 vl. nař. č. 17/26, že neznalost státního jazyka jest pokládati za důvod pro přiznání kvalifikace méně uspokojivé nebo neuspokojivé, nelze říci, že předpis tento je s předpisy jaz. zák., který je součástí ústavní listiny, v rozporu. Správnost názoru tohoto plyne i z ustanovení § 8 odst. 4 jaz. zák., jímž bylo vládě uloženo, aby do jaz. nař. pojala také předpisy potřebné k tomu konci, aby se zabezpečilo úspěšné provádění jaz. zákona. Bylo-li pak vůlí zákonodárcovou, aby v jazyku státním se dělo veškero úřadování státních úřadů, může vůle ta býti bezvadně provedena jenom tehdy, ovládají-li úředníci sami jazyk státní, a jest jen zabezpečením úspěšného provádění zákona, vydala-li vláda předpisy, jimiž se neznalost jazyka státního prohlašuje za důvod přiznání kvalifikace méně přiměřené nebo nepřiměřené (srovn. i nál. Boh. A 9505/31).
Článek 66 jaz. nař., pokud se jím stanoví, že neznalost státního jazyka jest pokládati za důvod přiznání kvalifikace méně uspokojivé, sluší tedy pokládati za právní normu, která jazykovému zákonu neodporuje.
Stížnost však namítá dále, že čl. 66 jaz. nař. je neplatný i z toho důvodu, že obsahuje trestní sankci, podle níž i výtečně kvalifikovaný úředník přiznáním průměrného kalkulu »méně přiměřeně« pro neznalost státního jazyka je vyloučen z dosažení trienálek, třebaže jinak bezvadně ve státní řeči úřaduje, neobstál však při přísné zkoušce jazykové. Obsahuje-li cit. nařízení ve čl. 66 sankci trestní, je prý v rozporu s předpisy služební pragmatiky. Ježto pak celkový posudek kvalifikační neodpovídá ani průměru známek ze znalosti řeči, jest prý posudek ten posuzovati jako trest, a ježto služ. pragmatika trestu takového nezná, odporuje prý diskvalifikace st-lova služební pragmatice. Námitka tato není důvodná. Tresty ať již pořádkové či disciplinární jsou právní újmy, které státní úředníky stihají, poruší-li své stavovské a úřední povinnosti (arg. § 87 a násl. služ. pragm.). Naproti tomu služební kvalifikace je posudek zvláštních orgánů, zákonem k tomu povolaných, o vědomostech, vlastnostech, schopnostech, chování a způsobilosti atd. úředníkově, tedy posudek o kvalitách úředníkových. I když nedostatek kvalit úředníkových má v zápětí určité újmy, jako vyloučení z postupu do vyšších platů, nelze újmy ty považovati za trest, neboť i služební pragmatika v té příčině přesně rozeznává mezi trestem vyloučení z postupu do vyšších požitků dle § 93 lit. b) a překážkou postupu časového pro kvalifikaci »méně přiměřenou« nebo »nepřiměřenou« ve smyslu § 51 odst. 4 služ. pragm. Není tedy kvalifikace »méně přiměřeně« trestem, a tím padají všechny závěry, které stížnost čerpá z mylné praemissy, že kvalifikace taková je trestem.
V dalším podstatném obsahu stížnosti dovozuje st-l, že z toho jediného důvodu, že nezná jazyka státního, nemůže obdržeti celkový kvalifikační posudek »méně přiměřeněcc, ježto prý při celkové kvalifikaci dlužno přihlédnouti i k ostatním bodům kvalifikačním, v nichž je kvalifikován »výtečně« nebo »velmi dobře«; celkový posudek prý se tedy musí jeviti jako průměr posuzování všech bodů. St-l vykonával prý po celou dobu své služby službu vždy bezvadně a neodpovídá prý posudek »méně přiměřeně« pravdě.
Ani v této námitce nemohl nss dáti stížnosti za pravdu. Je-li čl. 66 jaz. nař., jak výše bylo dovoženo, kryt zákonem, pak je námitka tato vyvrácena samým obsahem čl. 66 jaz. nař., v němž se stanoví, že neznalost státního jazyka jest pokládati za důvod pro přiznání kvalifikace »méně uspokojivé« nebo »neuspokojivé«, čímž vzhledem k terminologii klasifikačních posudků obsažené v § 19 odst. 3 služ. pragm. nemohlo býti míněno nic jiného, než celkový posudek kvalifikační.
Z předcházejících úvah plyne, že neznalost jazyka státního může býti důvodem přiznání kvalifikace »méně přiměřeně«.
Ježto pak kvalifikace taková vylučuje státního úředníka z postupu do vyšších stupňů služného již podle § 15 odst. 2 ve spojení s §em 16 plat. zák., je zcela nerozhodno, že čl. 66 jaz. nař. neobsahuje žádného předpisu, podle něhož by státní úředník pro neznalost jazyka státního byl vyloučen z postupu do vyšších platů. St-l nemůže také s úspěchem tvrditi, že žal. úřad neprávem kumuloval důsledky neznalosti jazyka státního tím, že jednak přiznal st-li kvalifikaci »méně přiměřenou«, jednak z téhož důvodu st-le vyloučil z dalšího postupu. Neboť o kumulaci nelze mluviti vůbec, ježto nejde o dva následky souřadné, nýbrž o důsledky následné, poněvadž vyloučení z postupu je zákonným důsledkem kvalifikace »méně přiměřeně«, tato pak je následkem neznalosti jazyka státního.
Pokud konečně st-l namítá, že po celou dobu své služby konal službu jen ve prospěch státu a korektně, že je 49 roků stár, a že si zaslouží, aby s ním vzhledem k jeho služebním výkonům bylo nakládáno aspoň tak, jako s úředníky staršími 50 let, jimž zkouška jazyková byla prominuta, nemohl nss ani po této stránce v nař. rozhodnutí shledati nezákonnost, ježto podle čl. 64 jaz. nař. »mohou« za určitých předpokladů býti zkoušky z jazyka státního sproštěni ministrem toliko úředníci..kteří v den, kdy toto nař. nabylo účinnosti, měli 50 roků věku, kdežto st-l sám tvrdí, že je 49 roků stár.

Citace:

Č. 10309. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 386-390.