Č. 10318.

Váleční poškozenci:* Předpokladem nároku na důchod invalidní podle § 7 a nasl. zák. č. 142/20 není úplná a trvalá výdělečná neschopnost.
(Nález ze dne 1. února 1933 č. 1412.)
Věc: Josef P. v L. (adv. Dr. Čeněk Brune z Prahy) proti ministerstvu sociální péče o důchod invalidní.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost. Důvody: Výměrem z 8. ledna 1930 zamítlo min. soc. péče stížnost Josefa P. do výměru zem. úřadu pro péči o vál. poškozence v Praze z 2. října 1929, jímž jeho přihláška o důchod invalidní byla odmítnuta pro opožděnost, a potvrdil výměr ten z těchto důvodů: Podle § 28 bodu 1 zák. č. 142/20, resp. zák. č. 39/22 měl býti přihlášen nárok do jednoho roku po vyhlášení tohoto zák., nejpozději však podle zák. č. 310/21 do 31. prosince 1921, podle okolností (vl. nař. č. 346/20) do 15. března 1923. Přihláška byla podána teprve dne 17. dubna 1929, tedy po projití zákonné lhůty přihlašovací, pročež nárok na důchod promlčením zanikl.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Žal. úřad vyslovil v nař. rozhodnutí, že st-lova přihláška o důchod invalidní nebyla podána ve lhůtě stanovené 1. odst. § 28 zák. č. 142/20, resp. zákony a nařízeními tuto lhůtu prodlouživšími, a že proto nárok st-lův na důchod promlčením zanikl. Stížnost namítá, že přihláška byla podána včas ve lhůtě 2. odst. § 28 cit. zák., jež v daném případě platí, ježto událost nárok zakládající vznikla po vyhlášení tohoto zákona, a že nárok byl uplatněn do roka od vzniku události. Za tuto událost pokládá stížnost internování st-le v ústavu choromyslných, to jest moment jeho úplné a trvalé nezpůsobilosti k práci.
Nss neshledal stížnost důvodnou již proto, že zákon nikde vznik nároku na důchod invalidní nečiní závislým na úplné a trvalé nezpůsobilosti k práci (arg. §§ 7 a 8 zák. č. 142/20). Nárok ten zakládá i nezpůsobilost částečná.
V daném případě bylo již v řízení správním tvrzeno, že se st-l vrátil z vojenské služby trudnomyslný a že následky této choroby ve válce utrpěné stále se stupňovaly, a i stížnost sama uvádí, že st-l onemocněl za světové války těžce následkem výbuchu granátu a otřesu nervů a že od té doby byl ihned a také po návratu z války stále stíhán vidinami, jenže představy ty nebyly takového rázu, aby byl st-l naprosto nezpůsobilý k výdělku. Uznává tedy sama stížnost, že určitá nezpůsobilost byla tu hned po návratu st-le ze služby válečné, tedy již před 16. březnem 1920. Ale pak bylo povinností st-le, aby se přihlásil ve lhůtě 1. odst. § 28 zák. č. 142/20, ježto nárok jeho byl tu již dán v době, kdy zákon ten byl vyhlášen.
Nelze proto shledati nezákonným, když žal. úřad na základě dané skutkové podstaty posoudil st-lovu přihlášku podle 1. odst. § 28 zák. č. 142/20 a důsledky z něho pro st-lův nárok vyvodil.

Citace:

Č. 10318. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 408-409.