Čís. 2479.

S hlediska §u 260 čís. 1 tr. ř. stačí, je-li ve výroku rozsudku trestný čin vypsán pouze všeobecně slovy, vystihujícími slovy zákona jednotlivé formy trestné spoluviny podle §u 5 tr. zák. a podrobnosti jsou uvedeny v důvodech.
Pro skutkovou podstatu spoluviny na zločinu krádeže podle §§ů 5, 171, 173 tr. zák. nezáleží na tom, že krádež byla spáchána na jiné osobě, než bylo umluveno mezí pachatelem a návodcem.
(Rozh. ze dne 16. září 1926, Zm II 164/26.) — Čís. 2479 —
516
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 26. ledna 1926, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem spoluviny na krádeži ve smyslu §§ů 5, 171, 173 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost dovolává se důvodů zmatečnosti čís. 5, 8, 9 a) §u 281 tr. ř. S hlediska důvodu zmatku čís. 5 vytýká především, že rozsudkový výrok, vztahující se na stěžovatele, je vadným, nevyhovuje totiž předpisu §u 260 čís. 1 tr. ř., poněvadž prý neoznačuje skutkových okolností, které by trestný čin stěžovatelův individualisovaly, nýbrž je v něm pouze doslovně citován § 5 tr. zák. a nepraví se v něm vůbec, zda a jakým způsobem nadržoval stěžovatel trestnému činu obžalovaného Viléma K-e. Výtka, kterou věcně uplatňován je vlastně důvod zmatečnosti čís. 3 §u 281 tr. ř., je bezdůvodná. Jako skutek, jímž byl stěžovatel vinným uznán, uvádí se pod čís. 2 rozsudkového výroku, že stěžovatel krátce před tím, než obžalovaný Vilém K. spáchal (v noci ze dne 13. na den 14. listopadu 1925) zločin krádeže, vylíčený pod čís. 1 rozsudkového výroku, se s ním v M. domluvil, by Vilém K. ve společnosti s Vladimírem D-em odcizil pro svůj užitek z držení a bez přivolení otce D-ova obilí v ceně převyšující 200 Kč. Toto vylíčení skutku stěžovatelova ve výroku rozsudkovém vyhovuje předpisu §u 260 čís. 1 tr. ř. zejména i potud, pokud dlužno podle tohoto předpisu uvésti v rozsudku výslovně ony skutkové okolnosti, které podmiňují určitou trestní sazbu. Jinak je cílem onoho předpisu pouze, by skutek obžalovaného byl v rozsudkovém výroku dostatečnou měrou individualisován tak, by nemohlo dojiti k záměně jeho se skutkem jiným. Naproti tomu podrobné vylíčení konkrétních okolností skutku náleží až do rozhodovacích důvodů rozsudkových. Tomu je tak zejména ohledně oněch skutkových okolností, na nichž je zbudován rozsudkový výrok podle §u 260 čís. 2 tr. ř., totiž výrok o tom, který trestný čin je založen oněmi skutečnostmi, jež rozsudek béře za prokázány a jimiž obžalovaný byl uznán vinným (§ 260 čís. 1 tr. ř.). Stačí tudíž, je-li ve výroku napadeného rozsudku trestný čin stěžovatelův vypsán pouze všeobecně slovy, vystihujícími slovy zákona jednotlivé formy trestné spoluviny podle §u 5 tr. zák., a uvádí-li se teprve v jeho rozhodovacích důvodech, ve kterých podrobnostech oné úmluvy stěžovatelovy s obžalovaným K-em, uvedené v rozsudkovém výroku, spatřuje rozsudek ony jednotlivé zákonné formy jeho trestné činnosti. Z rozhodovacích důvodů je zjevno zcela nepochybně, že trestnou činnost stěžovatelovu shledal nalézací soud v jeho rozhovoru s obžalovaným K-em jak ze dne 8. listopadu, tak ze dne 13. listopadu 1925, takže také v tomto ohledu neprávem vytýká zmateční stížnost rozsudkovému výroku vadnost, nejasnost a neúplnost.
K největší části ostatních výtek, jež činí zmateční stížnost rozsudku s hlediska důvodu zmatečnosti čís. 5, dále k výtce důvodu zmatku podle čís. 8 a posléze i k převážné většině oněch námitek, jimiž odporuje zmateční — Čís. 2479 —
517
stížnost napadenému jí výroku rozsudkovému, uplatňujíc důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., zavdala jí podnět okolnost, že stěžovatelův skutek, zakládající skutkovou podstatu spoluviny na zločinu krádeže ve smyslu §§ů 5, 171, 173 tr. zák., spatřuje rozsudek v tom, že se stěžovatel domluvil s obžalovaným K-em ohledně krádeže, která měla býti spáchána tímto ve společnosti s Vladimírem D-em na otci posléz jmenovaného, kdežto obžalovaný K. byl uznán vinným zločinem krádeže ve smyslu §§ů 171, 173, 174 II c), 176 II a), b) tr. zák., spáchaným jím samotným na jeho zaměstnavateli Josefu V-ém. Trestnou činnost stěžovatelovu spatřuje rozsudek v tom, že, když mu obžalovaný K. dne 8. listopadu 1925 nabídl, že mu prodá 1 q rži (žita) a 1 q ječmene po 100 Kč, kteréžto obilí prý má rolnický syn Vladimír D. uschováno na humně ve slámě, a při tom podotkl, že obilí to musí býti ještě v neděli pryč, ježto D. potřebuje peníze, stěžovatel přistoupil na nabídku K-ovu, řekl mu, kam má ono obilí složití a souhlasil s požadovanou cenou, dále v tom, že, když ho obžalovaný K. dne 13. listopadu 1925 znovu navštívil a mu sdělil, že mu téže noci donesl 1 q ječmene a 1 q rži, stěžovatel s tím souhlasil a prohlásil, že K. má obilí složiti na dvoře na desky, on však že nechce nic o tom věděti, když K. bude při tom chycen. V rozhodovacích důvodech připouští se výslovně, že stěžovatel sice nevěděl o záměru K-ově, že odcizí obilí svému zaměstnavateli V-ému, ale že věděl stěžovatel podle přesvědčení nalézacího soudu, že obilí, jehož koupě se týkala úmluva mezi ním a K-em, má býti teprve odcizeno. Rozsudek dospívá posléze k závěru, že okolnost, že K. odcizil obilí jinde, než bylo smluveno, je lhostejnou a že vina stěžovatelova je jeho jednáním prokázána i tehdy, kdyby K. nebyl měl s D-em vůbec nijaké úmluvy a kdyby si byl vše to, co o něm vykládal stěžovateli, vymyslil.
Právnímu názoru, který tímto rozsudkovým závěrem došel výrazu, dlužno přisvědčiti. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem uznán vinným spoluvinou na zločinu krádeže ve smyslu §§ů 5, 171, 173 tr. zák. Jeho úmysl směřoval podle rozsudkového výroku k tomu, by Vilémem K-em byla (ve společnosti s Vladimírem D-em) spáchána krádež obilí v ceně převyšující 200 Kč. Krádež, obžalovaným K-em (samotným) podle rozsudku pak skutečně spáchaná, kryje se s krádeží, kterou měl na mysli stěžovatel, jak co do předmětu (obilí) a jeho množství (celkem 2 q obilí), tak zejména pokud jde o jeho cenu (více než 200 Kč), odůvodňující jedinou zločinnou kvalifikaci, na kterou uznáno bylo rozsudkem vzhledem na trestnou činnost stěžovatelovu. Jediné, čím se skutek, spáchaný obžalovaným K-em, různí od činu, k jehož spáchání směřoval úmysl stěžovatelův, je tudíž osoba skutečně okradeného na jedné straně a toho, na němž krádež spáchána býti, měla podle předpokladu stěžovatelova v době jeho trestné činnosti na straně druhé. Než tato okolnost nedotýká se nikterak správnosti rozsudkového výroku, podle něhož stěžoval vyvinul trestnou činnost, zakládající skutkovou podstatu spoluviny ve smyslu §u 5 tr. zák., ohlédne zločinu krádeže, obžalovaným K-em zamýšleného, a jakž vzhledem k onomu závěru rozhodovacích důvodů dodati lze, jím pak, byť na jiné osobě také skutečně spáchaného. — Čís. 2480 —
518
Zejména nebylo by na místě spatřovati v tom, že krádež byla spáchána na jiné osobě, než bylo smluveno mezi stěžovatelem a K-em, excessus mandati, který by stěžovatele sprošťoval trestné zodpovědnosti, neboť stěžovatel se nehájil v ten rozum, že by byl trestné činnosti, odpovídající pojmu spoluviny, nepředsevzal, kdyby byl věděl, že krádež má býti spáchána na někom jiném než na otci Vladimíra D-a, zejména na K-ově zaměstnavateli Josefu V-ém. Jest proto bezpodstatnou především již výtka, činěná rozsudku zmateční stížností s hlediska důvodu zmatku čís. 5 §u 281 tr. ř. v ten rozum, že rozsudek nezjišťuje, zda byl stěžovatel rozhodnut koupiti a převzíti obilí od obžalovaného K-e i v tom případě, kdyby je odcizil Josefu V-ému. Zřeteli na změnu situace, přivoděnou tím, že krádež nebyla obžalovaným K-em spáchána na otci Vladimíra D-a, jak bylo smluveno mezi ním a stěžovatelem, nýbrž na osobě jiné, učinil nalézací soud zadost tím, že trestnou činnost stěžovatelovu nekvalifikoval v rozsudku ani podle §u 174 II a) tr. zák., kterážto kvalifikace by jinak přicházela v úvahu vzhledem k tomu, že podle oné úmluvy bylo by šlo o krádež, která měla býti spáchána dvěma pachateli jako spoluzloději, ani podle §u 174 II c) tr. zák., ač tato kvalifikace byla ohledně trestného činu obžalovaného K-e dána tím, že krádež spáchal na věcech uzamčených.

Citace:

č. 2479. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 531-534.