čís. 2381.

Není důvodem zmatečnosti (čís. 10 §u 281 tr. ř.), nepodřadil-li soud skutek všem předpisům trestního zákona, které se naň vztahují, nýbrž jen jednomu (některému) z nich.
Pod ustanovení §u 217 tr. zák. spadá lstivý údaj pátrající vrchnosti, jímž má býti uprchlému ulehčeno uniknouti, nikoliv pouhé zamlčení toho, čím by mohl pachatel přispěti k vlastnímu usvědčení z předchozího nadržování ve smyslu §u 21 čís. 2 zák. na ochranu republiky.
(Rozh. ze dne 20. května 1926, Zm 2 604/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací částečně vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 4. srpna 1925, pokud jím byl obžalovaný sproštěn podle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro zločin podle §u 217 tr. zák., zrušil rozsudkový výrok, jímž byl obžalovaný sproštěn z obžaloby pro zločin podle §u 217 tr. zák., pokud se vztahuje na skutek obžalovaného z odpoledne dne 25. listopadu 1924, a věc odkázal na
Trestní rozhodnutí 8 20 — čís. 2381 —
306
soud prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl. V ostatním zmateční stížnost zavrhl.
Důvody:
Zmateční stížnost napadá rozsudek, pokud jím zjištěné činy obžalovaného nebyly podřaděny skutkové podstatě zločinu podle §u 217 tr. zák. Rozlišuje při tom přesně mezi činností, kterou podle rozsudkového zjištění předsevzal obžalovaný dne 25. listopadu 1924 dopoledne, a mezi jeho skutkem z odpoledne téhož dne. V prvém směru uplatňuje důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., v druhém dovolává se důvodu zmatku čís. 9 b) téhož §u. Dopolední činnost obžalovaného spočívala podle rozsudkového zjištění v tom, že na žádost Josefa P-а, kterého kol 10. hodiny dopolední potkal náhodou v č-ském lese, oblečeného ve vojenský stejnokroj, vyhledal jeho bratra Františka P-а, že mu vyřídil vzkaz Josefa P-а, by mu donesl civilní šaty, a že když onen vzal doma civilní šaty bratrovy, obžalovaný ho zavedl na místo, kde se s Josefem P-etn setkal, načež doprovázel Františka P-а také, když vojenský stejnokroj domů odnášel. Podle rozsudkového zjištění byl obžalovaný při tom, když se Josef P. převlékal do civilních šatů, přinesených mu jeho bratrem. Odpoledne obžalovaný policejnímu strážníku Karlu N-ovi, pátrajícímu po Josefu P-ovi, na jeho otázku, zda neví o jmenovaném, odpověděl, že jej viděl téhož dne o 9. hodině v č-ském lese, že s ním mluvil, že však nevěděl, že P. je zběhem, uvedl dále výslovně, že P. je dosud ve vojenském stejnokroji a že asi bude v č-ském lese. Ona dopolední činnost obžalovaného podřaděna byla napadeným rozsudkem skutkové podstatě zločinu podle §u 21 čís. 2 zákona na ochranu republiky, spáchaného tím, že obžalovaný Josefu P-ovi, jakožto pachateli vojenského zločinu (zločinu deserce v míru podle §§ů 183, 190, 199 voj. tr. zák.) po jeho spáchání nadržoval ukrýváním a pomáháním na útěku. Zmateční stížnost spatřuje důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. v tom, že nalézací soud neshledal v téže činnosti obžalovaného zároveň také skutkovou podstatu zločinu podle §u 217 tr. zák., kladeného mu obžalovacím spisem za vinu proto, že onou svojí činností vrchnosti, pátrající po uprchlém vojínu Josefu P-ovi, pro zločin zatčeném, překážel, by zase byl dostaven.
Zmateční stížnosti nelze přiznati oprávnění. Jako uplatňování důvodu zmatečnosti čís. 9 a) nepřichází její námitka vůbec v úvahu. Tento důvod zmatku je doličován způsobem, vyhovujícím zákonu, jen tehdy, je-li dovozováno, že rozsudkovým výrokem o otázce, zda skutek, obžalovanému za vinu kladený, zakládá zločin, přečin nebo jiný trestný čin, náležející k příslušnosti soudní, byl porušen zákon nebo ho bylo použito nesprávně. Napadeným rozsudkem byl však skutek obžalovaného podřaděn skutkové podstatě trestného činu, zločinu podle §u 21 čís. 2 zákona na ochranu republiky; správnost tohqto rozsudkového výroku pak zmateční stížnost nepopírá. Ani uplatňování důvodu zmatku čís. 10 nelze v námitce spatřovati. Předpokládat’ toto ustanovení podle svého doslovu, že skutek byl mylným výkladem zákona podřaděn trestnímu zákonu, který se naň nevztahuje, kdežto zmateční stížnost vytýká právě naopak, že skutek nebyl podřaděn také ještě jinému zákonu, který se naň podle názoru zmateční stížnosti rovněž vztahuje, nebo-li spatřuje právní omyl v tom, že nalézací soud neuznal ohledně jedné a téže činnosti obžalovaného na ideální souběh skutkových podstat dvou trestných činů. Takový právní omyl není však důvodem zmatečnosti vůbec a není zejména důvodem zmatku podle čís. 10 §u 281 tr. ř., nepodřadil-li soud skutek všem předpisům trestního zákona, které se naň vztahují, nýbrž jen jednomu či některému z nich. (Podrobné právní úvahy v rozh. sb. n. s. č. 2154.) V souzeném případě je tomu tak tím spíše, kdyžtě napadeným rozsudkem byla činnost obžalovaného podřaděna skutkové podstatě zločinu, podléhajícího přísnějšímu zákonnému trestu (podle §u 21 čís. 2 zákona na ochranu republiky trestu žaláře od šesti měsíců do pěti let) než je trest, stanovený zákonem na zločin podle §u 217 tr. zák. toho druhu, který by v tomto případě v úvahu přicházel (podle §u 219 tr. zák. trest žaláře mezi šesti měsíci a jedním rokem). Jest ostatně pozoruhodno, že rozhodovací důvody napadeného rozsudku, jehož výrok zní arci všeobecně a nerozlišuje mezi dopolední a odpolední činností obžalovaného, rozebírají každou z obou těchto činností po stránce skutkové i právní zvlášť, že se však otázkou podřadění pod skutkovou podstatu zločinu podle §u 217 tr. zák. obírají výhradně jen, pokud jde o odpolední skutek, kdežto v příčině dopolední činnosti ponechávají tutéž otázku naprosto nepovšimnutou. Také jinak dovolují rozsudkové důvody bezpečně souditi, že nalézací soud byv patrně sveden zněním obžalovacího spisu, zejména i jeho odůvodněním, byl toho (mylného) domnění, že veřejná obžaloba stihá obžalovaného ve směru zločinu podle §u 217 tr. zák. pouze, pokud jde o onen odpolední skutek tak, že ohledně dopolední činnosti zůstala obžaloba nevyřízenou. Důvodu zmatečnosti formálně právního čís. 7 §u 281 tr. ř. však zmateční stížnost neuplatňuje. V tomto svém prvém bodě byla tudíž zmateční stížnost shledána neoprávněnou. Na odůvodněnou rozsudkového výroku, jímž byl obžalovaný sproštěn z obžaloby pro zločin podle §u 217 tr. zák., uvádí se v rozhodovacích důvodech a to, jak budiž znovu zdůrazněno, jen se zřetelem na jeho odpolední skutek, především, že jeho provinění záleží v tom, že strážníku N-ovi zamlčel, že téhož dne dopoledne dopomohl vojenskému zločinci Josefu P-ovi k civilnímu obleku, a že mu výslovně udal, že. P. je dosud ve vojenském stejnokroji, že však toto jednání nemůže mu býti přičítáno (za zločin podle §u 217 tr. zák.), poněvadž prý si podle přesvědčení soudu v té chvíli ujasnil svoje dopolední jednání, zakládající skutkovou povahu zločinu ve smyslu §u 21 čís. 2 zákona na ochranu republiky a poněvadž jako obviněný byl oprávněn to zamlčeti a udati, že P. má dosud vojenský stejnokroj; svými údaji chtěl tudíž zakrýti to, co provedl dopoledne téhož dne. Zmateční stížnost namítá, dovolávajíc se důvodů zmatečnosti čís. 9 b) §u 281 tr. ř., právem, že názor, na němž je zbudován sprošťující výrok rozsudkový, je právně mylný. Předeslati dlužno, že, jak z rozsudkových důvodů zcela nepochybně na jevo vychází, byla skutkové podstatě zločinu podle §u 21 čís. 2 zákona na ochranu republiky
20* podřaděna nalézacím soudem výhradně jen dopolední činnost obžalovaného, tak že ony úvahy, jimiž byla dovoděna formální neoprávněnost zmateční stížnosti k napadání onoho bodu rozsudkového, vztahujícího se na zločin podle §u 217 tr. zák., nemají místa, pokud se týž výrok týká odpoledního skutku obžalovaného, ohledně něhož byl týž z obžaloby zřejmě vůbec sproštěn.
Ve věci samé dovozuje zmateční stížnost správně, že obžalovaný se nemusil strážníku N-ovi výslovně přiznati, že opatřil pro Josefa P-a civilní oblek, že však neměl příčiny a jakž dodati dlužno, ani práva, a že nebyl ani okolnostmi, zdůrazňovanými v rozsudku, nucen ic tomu, by strážníkovi proti pravdě a proti svému opačnému vědomí udal, že P. má dosud vojenský stejnokroj. Lze ponechali stranou otázku, zda byl obžalovaný za oněch okolností vůbec povinen, pokud se týče nucen sdě- liti strážníku na jeho otázku, že P-а viděl a s ním mluvil. Jakmile však tímto způsobem odpověděl, opravňovalo ho ono jeho vědomí vlastního dopoledního třesného provinční pouze k tomu, že směl vůči strážníku, zosobňujícímu i podle rozsudku vrchnost, pátrající po uprchlém P-ovi, zatčeném pro zločin, zamlčeti vše, čím by byl sám mohl přispčti k vlastnímu usvědčení ze zločinu podle §u 21 čís. 2 zákona na ochranu republiky (viz též § 320 e) tr. zák. a rozh. býv. vld. soudu zruš. č. 3483, 3625, 4097). Toto dobrodiní rozšiřuje však rozsudek nepřípustně í na oprávnění obžalovaného, by směl beztrestně vůči strážníkovi uváděti proti pravdě a svému opačnému vědomí, že P. má posud vojenský stejnokroj. V tomto kladném údaji, učiněném obžalovaným bez jakéhokoli podnětu odjinud přicházejícího, nevyvolaném zejména ani otázkou strážníkovou, spatřuje tudíž rozsudek mylně údaj, jímž by byl obžalovaný chtěl pouze zakrýti to, co byl dopoledne sám provedl, který tudíž učiniti obžalovaný »jako obviněný« byl oprávněn. Zmateční stížnost usuzuje naopak správně, že tento údaj obžalovaného přichází v úvahu jako skutek, jímž obžalovaný zamýšlel ulehčiti P-ovi lstí, by unikl strážníkovi, jímž tedy strážníku (pátrající vrchnosti) překážel, by onen byl zase dostaven. Za tohoto stavu věci pozbývá pak významu zjev, rozsudkem dále zdůrazňovaný, že totiž obžalovaný byl strážníkovi nápomocen při pátrání po P-ovi tím, že mu udal, že viděl P-а v č-ském lese, že ho s ním šel hledat a jej na jeho stopu vedl. Neníť vyloučeno, že kdyby byl nalézací soud rozpoznal pravou povahu závadného údaje obžalovaného vůči strážníkovi v onom právním smyslu, nebyl by ani oněm zjevům přiložil významu, svědčícího ve prospěch obžalovaného. Bylo tudíž v tomto směru odůvodněné zmateční stížnosti vyhověli a napadený jí rozsudkový výrok zrušiti jako zmatečný podle čís. 9 b) §u 281 tr. ř. a zrušiti v důsledku toho i výrok o trestu a výroky s ním související. Ve věci samé nebylo však zrušovacímu soudu možno rozhodnouti přes to, že podle rozsudkového zjištění obžalovaný také věděl, že Josef P. jest uvězněn ve vojenské věznici a že z vojenského vězení uprchl. Zjišťujeť se sice v rozsudkových důvodech o strážníku N-ovi, že v rozhodné době pátral po zbězích Josefu P-ovi a Františku L-ovi, na jiném místě však se tamtéž uvádí, že onen strážník nebyl tehdy ve službě, že byl oděn v občanský oděv a že neměl zbraně. Nedovolují — čís. 2382 —
309
tudíž rozsudková zjištění bezpečného závěru, zda dlužno v něm spatřovati pátrající vrchnost po rozumu §u 217 tr. zák. Nezbylo proto, než odkázati věc podle §u 288 čís. 3 tr. ř. na soud prvé stolice, by jí v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.

Citace:

č. 2381. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 321-325.